Pod Antoniovým pohledem se Amálie neubránila zaváhání a nervózně si navlhčila rty.

Upřímně řečeno, mužova impozantní přítomnost byla vskutku pozoruhodná.

Oslovila ho kvůli spolupráci, ale výsledkem si nebyla jistá.

Ačkoliv Dixon Entertainment zaznamenala v posledních letech obrovský úspěch, stále jí chyběla noblesa a prestiž Brice Entertainment.

Tyto dvě společnosti nebyly v ostré konkurenci žádnými nováčky.

Když Brice Entertainment vydala nějaké nové drama, Dixon Entertainment brzy vydala podobné.

Amálie už měla svůj nejnovější scénář hotový.

Věřila mu. Pokud herci odvedou svou práci správně a jejich výkon diváky nezklame, bude drama větším hitem než ta předchozí dvě.

Před třemi lety, když vypadla z druhého patra, přestali být Robertsonovi její rodinou.

Amálie a rodina Robertsonových budou navždy nepřáteli.

Koneckonců už jednou zemřela a nechtěla zemřít znovu.

Proto chtěla rodině Robertsonových způsobit nějaké potíže a doufala, že jim umožní zažít, jaké to je nemít nic.

Pokud šlo o psaní scénáře pro Floru, nebylo to nic než bláhová naděje.

Flora byla jen matně povědomou tváří mezi mnoha herci.

Bez ohledu na to, jaké role hrála, vždycky hrála samu sebe.

Amálie viděla několik Flořiných dramat.

Kdyby Flora mohla hrát roli v Amáliině scénáři, měla by šanci vyletět ke slávě.

Ale proč by to Amálie dělala?

Zjevně proto, aby se spojila s nepřítelem svého nepřítele a vychutnala si zadostiučinění z rozzuřené protistrany.

Antoniův pohled byl hluboký a pronikavý.

Kdyby v Amáliiných očích neviděl ambice, myslel by si, že to dělá schválně.

Ten nenucený pohyb, kdy si olízla rty, byl mírně svůdný.

Antonio byl obvykle mužem s minimem tužeb, ale teď v sobě cítil žár.

Její rty vypadaly měkce a lákavě, přesně jako růže s ranní rosou.

Přemýšlel, jaké jsou její rty na dotek. Kdyby ji políbil, byly by skutečně tak měkké, jak si představoval?

Mladá dívka, která byla před třemi lety téměř na prahu smrti, dospěla.

„Pane Hussaine, dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Amálie Robertsonová a jsem Rylie Addisonová. Je to takový zvrat. Tady je má vizitka.“

Z obavy, že jí Antonio neuvěří, mu Amálie podala svou vizitku.

Bylo to poprvé, co někomu dala svou vizitku, a bylo na ní její kontaktní číslo.

Antonio vizitku převzal.

Náhodou nebo záměrně se jejich konečky prstů krátce dotkly.

Amálie nemohla jinak než cuknout prsty zpět.

Antonio přejel pohledem číslo a lehce se usmál. „Řekla jste, že jste Rylie Addisonová, ale jak to můžete dokázat? Čekáte, že vám uvěřím jen na základě vizitky? Vizitky se dají zfalšovat, víte.“

Ale Amálie se neurazila.

Zkřivila rty do úsměvu, nadpozemsky krásného.

„Pak byste možná mohl zavolat mému agentovi.“

Vzhledem k tomu, že Macey byla externím kontaktem, Antonio věděl, jak ji sehnat.

Ale nečekaně se usmál a pečlivě si Amáliinu vizitku schoval.

„To není nutné. Prokázala jste dostatek upřímnosti, takže tento obchodní návrh přijímám. Nepotřebuji číst scénář. Cokoliv, co vytvořila Rylie Addisonová, bude zaručeně vynikající.“

Když to Amálie slyšela, cítila se trochu zvláštně, jako by ta slova z Antoniových úst zněla nepatřičně.

Nikdy nečekala, že to bude vědět.

„V mém scénáři je šest hlavních herců a ráda bych je vybrala osobně. Bude to v pořádku, pane Hussaine?“

„Žádný problém, nechám to zařídit,“ odpověděl Antonio.

Amálie vznesla ještě jednu prosbu. „Prosím, nechte si fakt, že jsem Rylie Addisonová, prozatím pro sebe.“

Kdyby se zpráva o spolupráci Rylie s rodinou Hussainových rozkřikla, pravděpodobně by to vyvolalo pozdvižení a ztížilo by to realizaci jejího budoucího plánu.

„Dobrá.“ Antonio okamžitě přijal.

Amálie byla překvapená a koutky úst se jí zvedly do úsměvu.

S Antoniem se nečekaně dobře vycházelo, na rozdíl od toho, co se říkalo.

„Pane Hussaine, s vámi je opravdu snadné jednat,“

řekla Amálie a upila kávy.

Antonio k ní pak natáhl ruku. „Tak tedy, ať je naše spolupráce příjemná.“

Amálie chvíli váhala, ale nakonec ruku natáhla, přičemž si zachovala grácii a uvolněné vystupování. „Ať je naše spolupráce příjemná.“

Ti dva si formálně potřásli rukama. Antonio lehce stiskl její prsty a pustil je.

„S kým bych měl koordinovat podrobnosti předání?“

Amálie vyjádřila ochotu vyřešit záležitost osobně.

„Můžete kontaktovat mě,“ odpověděl Antonio a stále se na ni díval.

Jeho pohled měl v sobě jistou vřelost, kterou Amálie jen těžko ignorovala.

Chvíli váhala, než se zeptala: „Jste si jistý, že jsme se už nepotkali?“

Nějakým způsobem bylo v Antoniově hlase a přítomnosti něco povědomého.

Přesto si byla docela jistá, že se s ním nikdy nesetkala.

Před příchodem do rodiny Robertsonových vyrůstala v sirotčinci a neměla žádné možné průsečíky s Antoniovým sociálním okruhem a postavením.

Existovala jen malá možnost, že s ním měla nějaké jednání v roce po svém příchodu do rodiny Robertsonových.

Vzhledem k Amáliině citlivosti na tváře by si pamatovala každého, s kým přišla do styku.

I lidi, které potkala před několika lety, dokázala při dalším setkání poznat.

Na někoho tak skvostného a vzhledově nadřazeného jako Antonio se zapomínalo obzvlášť těžko.

Přesto při pátrání ve svých vzpomínkách nemohla najít žádný průsečík s Antoniem.

Antonio na ni krátce pohlédl, v jeho výrazu byl patrný stín pobavení. „Možná jsme se potkali, ale nikdy jsme spolu nepracovali. Nicméně není třeba se zabývat minulostí. Od této chvíle začneme oficiálně spolupracovat.“

Amálie pocítila záchvěv rozpaků.

Znělo to, jako by k Antoniovi chovala nějaké nostalgické city.

„Velmi dobře. Příští pondělí navštívím Brice Entertainment, abych vybrala hlavní obsazení. Tehdy vás budu kontaktovat,“

řekla Amálie, když vstala a chystala se odejít.

V tu chvíli Amálie krátce zahlédla Floru.

Na pár okamžiků se jí zrychlil dech.

Zdálo se, že osud ji znovu přivedl do kontaktu s rodinou Robertsonových.

Brett s ní chtěl domluvit schůzku kvůli psaní scénáře.

A teď Amálie už narazila na Floru.

Zdálo se, že členové rodiny Robertsonových mají talent se kolem ní ochomýtat.

Když kolem kavárny projíždělo Flořino auto, všimla si Antonia.

Člověk jako Antonio byl jako jasný měsíc uprostřed mraků, zářil a zasluhoval si obdiv.

Ačkoliv se jejich cesty několikrát zkřížily, nikdy spolu pořádně neinteragovali.

Flora byla tedy zaskočená, když ho zahlédla.

Flora nařídila řidiči, aby zastavil, zřejmě s úmyslem zamířit do kavárny a vyvolat náhodné setkání.

To, co však uviděla po vstupu, ji šokovalo.

Ke své nevíře spatřila Amálii!

Flora si byla jistá, že je to Amálie. Amálii by vždycky poznala.

Slova, která Amálie řekla před svým pádem z budovy, Floře stále zněla v uších. „Jestli se ze mě stane duch, přísahám, že vás všechny budu strašit! Zničím celou vaši rodinu! Nikdy nebudete mít klid!“

Po pádu Amálie zmizela.

Porouchaný kamerový systém nezachytil žádnou stopu po tom, kdo ji odnesl.

Během uplynulých tří let Flora na Amálii dávno zapomněla.

Ale k jejímu překvapení se Amálie znovu objevila.

A Amálie se teď snažila ukrást Floře jejího muže!

Jak opovrženíhodné!

Flora vždy viděla v Amálii trn v oku.

Floře se vzrušením rozbušilo srdce z náhodného setkání s Antoniem, ale zároveň dychtila ověřit, zda je ta žena skutečně Amálie.

Jak by to bylo možné?

Amálie nebyla víc než sirotek bez domova. Ani Robertsonovi, Amáliina vlastní rodina, o ni nestáli!

Jak by o ni mohl mít zájem Antonio?

Když Amálie viděla, jak k kavárně míří Flora, byla si jistá, že kdyby teď odešla, do Flory by vrazila. Zvedla kabelku, otočila se k Antoniovi a řekla: „Pane Hussaine, potřebuji si odskočit na toaletu.“

Kdyby v tu chvíli odešla, narazila by na Floru, a to nechtěla.