Jakmile Flora domluvila, výraz všech přítomných se změnil.

Když byla Amálie smrtelně pobodána a spadla z druhého patra, ani ta nejbožštější bytost by ji nedokázala oživit.

Když seběhli dolů, viděli jen kaluž krve a několik hladových toulavých psů.

Rodina Robertsonových věřila, že je možné, že Amáliino tělo sežrali psi.

Jinak si nedokázali vysvětlit, jak mohla Amálie zmizet tak rychle a beze stopy.

Brettova tvář zvážněla.

‚Ona žije?! Proč není mrtvá?!

‚Měla by být mrtvá! Nikdo ji nechce vidět živou!‘ pomyslel si Brett.

Při vzpomínce na Amáliina slova před smrtí o tom, že bude rodinu Robertsonových strašit, pocítil Brett ještě hlubší odpor k Amálii.

Před třemi lety, po Amáliině smrti, trpěla Flora půl roku nočními můrami a často se probouzela s pláčem.

Rodina Robertsonových věřila, že Amáliin neklidný duch dělá potíže a trápí Floru.

Proto později pozvali kněze, aby provedl rituál na odeslání Amáliiny duše pryč, doufaje, že se Amálie z pekla už nikdy nevrátí.

Flora měla dobré srdce a odmítala to udělat.

„Prosím, neubližujte Amálii. Pokud se její duši uleví tím, že mě bude strašit, snesu to pro ni. Koneckonců je to všechno moje vina. Já jsem ta, kdo zaujal její místo...“

Nakonec rodina Robertsonových rituál přece jen uspořádala, protože když se Flora toho dne probudila z noční můry, vypadala extrémně bledě. A během dne několikrát omdlela.

Flora byla princeznou rodiny Robertsonových. Jak se mohli dívat na to, jak trpí a trápí se?

Po rituálu se Floře o Amálii přestalo zdát a už ji nic netrápilo. Její duševní stav se postupně zlepšil.

Rodina Robertsonových na Amálii už dávno zapomněla.

Když to jméno padlo, oči všech se naplnily znechucením.

„Floro, musela ses splést. Na světě jsou i jiní lidé, kteří se sobě podobají.“

Dillon Floru utěšoval.

Znechucení v Harleyho očích bylo zjevné. „To je v pořádku. Zabili jsme ji jednou, můžeme ji zabít znovu!“

Flora sklopila zrak a skryla své emoce.

‚Jen když Amálie zemře, bude celá má rodina v klidu a bez starostí.

‚Teď, při pouhé zmínce o tom, že je Amálie naživu, jsou tváře všech plné znechucení, ne radosti.

‚Hah, proti mně nemáš šanci!‘ pomyslela si Flora.

...

Antonio pracoval dlouho do noci a po sprše vyšel na balkon.

Byl oblečený v jednoduchém županu a měl nápadně silné nohy.

Nad nohama se mu jasně rýsovaly břišní svaly.

Dívky by pro takový pohled ječely nadšením, ale bohužel, nikomu se ho zatím nepoštěstilo spatřit.

Z vlasů mu stále kapala voda.

Když si vlasy osušil, ležérně se posadil na balkon svého bytového komplexu.

Nebyla to jeho rezidence Glory House, ale dům poblíž jeho firmy.

Byl známý svou vysokou úrovní bezpečnosti a opatřeními na ochranu soukromí. Mnoho vysoce postavených osobností, včetně celebrit, si zde vybíralo bydlení.

Antonio v tomto bytovém komplexu někdy přespával, když pracoval pozdě a nevracel se do Glory House.

Odemkl telefon a uviděl, že Amálie přijala jeho žádost o přátelství.

Antonio kliknul na její profil a rty se mu zkrivily do náznaku úsměvu.

Amáliin Facebook neukazoval nic jiného než její profilovou fotku. Profil byl potvrzen jako její vlastní.

Byla to fotografie z profilu pořízená někým jiným. Amálie se nedívala do objektivu, ale četla knihu s tváří opřenou o ruku.

Fotka nebyla příliš jasná, ale bylo zřejmé, že je to ohromující žena.

Následujícího dne v Hussain Group.

Dane podával hlášení o práci a Antonio se zdál být chvilkově roztržitý. Dane uctivě čekal, až Antonio promluví, a pak Antonio řekl: „Už nemusíme posílat peníze do nemocnice Skyler v Simpsonu.“

Protože se dívka bezpečně vrátila.

Dane rychle přikývl.

„Pane Hussaine, slyšel jsem, že slečna Robertsonová hledá svého zachránce a ptá se ostatních na pomoc. Chtěl byste se s ní setkat?“

navrhl Dane.

Zachránce často přitahoval zachráněného, zejména v případě Antonia. Kdyby Amálie věděla, že Antonio je její zachránce, možná by o něj usilovala.

Antoniův výraz ochladl. „Není třeba,“ odpověděl.

Nepotřeboval Amáliinu vděčnost.

Navíc ta žena už za ním přišla, ačkoliv neměla tušení, že Antonio je její zachránce.

„Můžeš jít.“

„Ano, pane,“ odpověděl Dane a odešel s mírným pocitem neklidu.

Zdálo se, že mnoho lidí Daneovi závidí jeho pozici blízkého pobočníka Antonia. Být po boku mocného muže však bylo jako chodit po špičkách.

Nebylo jasné, proč Antonio nechtěl, aby Amálie věděla, že je jejím zachráncem.

Antonio si vzal dokument, který mu Dane podal.

Jeden z nich se týkal Amálie. Antonio požádal Danea, aby to minulou noc prošetřil.

Před třemi lety byl Antonio svědkem toho, jak Amálie projevila mimořádnou vůli přežít.

Vzhledem k tomu, že odjížděl do zámoří, vzal Amálii s sebou, protože si myslel, že je to ta nejbezpečnější a nejjistější možnost.

Poté osobně nezasahoval a nechal Danea, aby na ni dohlížel.

Navzdory tomu, že byla na pokraji smrti, Amálie přežila.

Antoniovi se zdálo, že nikam nespěchá.

Amálie řekla, že chce pomstu a smrt všech členů rodiny Robertsonových.

Mohl počkat.

Jen nečekal, že se vrátí tak rychle, po roce léčení a dvou letech příprav.

Antonio si vzpomněl na včerejšek, kdy k němu Amálie kráčela přímo v těch červených šatech.

Vzpomněl si, jak jí otíral krev ze rtů.

Ten jemný pocit její kůže přetrvával.

Nikdy by ho nenapadlo, že ta mladá dívka, kterou tehdy zachránil, vzbudí jeho zájem.

Kromě toho se ho Amálie zeptala, jestli se už někdy setkali.

Před třemi lety jí řekl jen dvě věty.

Nikdy by ho nenapadlo, že si to Amálie bude pamatovat.

Antonia to potěšilo a na rtech se mu objevil úsměv.

V tu chvíli mu zazvonil telefon a on uviděl, že volá jeho babička.

Zvedl to s náznakem smíchu v hlase.

„Babi, co se děje?“

Rosalie Hussainová se zvědavě podívala na svůj telefon, aby se ujistila, že nevytočila špatné číslo.

Zdálo se, že její pravnuk má dobrou náladu.

Myslela si, že v tom případě by Antonio mohl přijmout schůzku naslepo.

Rosalie si s Antoniem chvíli povídala, než přešla k věci: „Tony, dnes večer... Ehm, má přítelkyně, Amelie Gillová, má mladou kamarádku. Ta dívka se nedávno vrátila ze zahraničí. Myslím, že by ses s ní měl sejít. Viděla jsem její fotky. Je tak hezká. Kdybyste se vzali, věřím, že vaše miminko by bylo to nejroztomilejší.“

„Babi, neuvidím ji,“ odmítl Antonio klidně.

Rosalie si povzdechla a zakňourala. „Ach bože, dnes ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a bolestí na hrudi. Bojím se, že tenhle rok nepřežiju. Ach jo, tvůj dědeček zemřel už dávno. Než odešel, doufal, že se oženíš a budeš mít děti. Nechtěl tě vidět umírat samotného.“

Antonio se cítil trochu bezmocně.

Každý rok Rosalii zařizoval lékařskou prohlídku a ona byla naprosto zdravá.

Najednou mu hlavou probleskla Amáliina tvář. Antonio chtěl říct, že už někoho miluje.

Rosalie však pokračovala. „Viděla jsem tu dívku, Amálii, na videu, víš. Právě se vrátila ze Simpsonu. Taková jemná a milá dívka.“