Paul se nemohl dočkat. Zavolal svému staršímu bratrovi Patricku Carterovi v pracovní době a okamžitě mu sdělil nejnovější zprávy, které měl. Hlas se mu při tom třásl.

„Patricku, neuvěříš, co jsem právě zjistil. Okamžitě přijeď do nemocnice! Ty i tvá žena! Je to naléhavé, brácho! Našel jsem svou neteř! Je tady, v naší nemocnici! Rychle, rychle!“

Po těchto slovech už Paul nemohl ve své kanceláři déle sedět. Musel jít na oddělení za Rebeccou.

S touto myšlenkou zavěsil telefon a spěchal k nemocničnímu pokoji.

Paul zavěsil prudce, což Patricka jen více zneklidnilo. Přemýšlel, jestli ta „neteř“, o které Paul mluvil, je to dítě, které ztratili.

Patrickova mysl byla plná otázek, ale než se stihl zeptat, uvědomil si, že Paul zavěsil!

Patrick chtěl zaklít, ale na druhém konci byl jeho vlastní bratr. Věděl, že Paul by nelhal, a už vůbec ne o něčem tak zásadním, jako je tohle.

Při pomyšlení na to začal Patrick pociťovat vzrušení. Nemohl se dočkat, až vyrazí z kanceláře, a cestou dolů po schodech volal své ženě.

Debře Phillipsové se v hlavě rozhostilo prázdno, když jí manžel zavolal. Pak ji zaplavila vlna vzrušení. Vyřítila se z kosmetického salonu, stále s pleťovou maskou na obličeji, a naskočila do auta, přičemž řidiči přikázala, aby zamířil na letiště. Jela do Maelorie!

Panebože, mohla by to opravdu být jejich dcera?

Jejich drahocenná dcera, ta sladká holčička, která byla ztracená více než dvacet let. Konečně ji našli?

Když seděla v autě cestou na letiště, Debru přemohly emoce a po tvářích jí stékaly slzy.

Byla to její drahocenná dcera, její sladká holčička!

Debra si pak náhle vzpomněla, že si nesmyla masku. Rychle popadla vlhčené ubrousky a láhev s vodou a zběsile si utírala obličej. Musí vypadat slušně, až se poprvé setká s dcerou. Nemůže si dovolit ji vyděsit!

Nejen to, Debra si rychle vzpomněla na své tři syny a okamžitě každému z nich zavolala a naléhala na ně, aby okamžitě jeli do Maelorie. Našli svou sestru!

Tři bratři Carterovi, známí jako tři ze čtyř mladých elit Hivalisu, byli nadšení, když slyšeli, že se jejich sestra našla. Okamžitě všeho nechali a co nejrychleji vyrazili směrem k Maelorii.

Mezitím v nemocnici vtrhl do pokoje jako první Paul.

Paul ve zlatých obroučkách brýlí a bílém plášti náhle vrazil dovnitř a vylekal všechny v místnosti. Všichni se instinktivně otočili a podívali se na Paula.

Ale Paul se ani na okamžik nezastavil, ani se nepodíval na nikoho jiného. Spěchal do pokoje, rychle přejel pohledem okolí a pak se vrhl k Rebecce.

Rebecca se lekla a okamžitě znervózněla, srdce jí bušilo v hrudi. Nemohla si pomoct a bála se, jestli zaplatila poplatky. To poslední, co chtěla, bylo dlužit peníze za porod.

Ostatní pacientky a jejich rodiny na pokoji se nemohly ubránit zvědavým pohledům, co má Paul za lubem.

Teprve když vtrhl do pokoje, Paul si uvědomil, že to možná přehnal. Test otcovství byl proveden tajně a jeho neteř o tom i o jejich spojení stále neměla ani tušení.

Zhluboka se nadechl a podíval se na dívku na nemocničním lůžku. Čím déle se díval, tím více viděl svého bratra a Debru, hlavně Debru. Byla prakticky její věrný obraz, jen mladší.

„Becky... Ne, Rebecco...“ Paul málem použil její přezdívku z rodiny Carterových, ale rychle se opravil, protože Rebecca ji neznala.

Podíval se na Rebeccu tónem opatrným, jako by se bál, že ji vyděsí. „Vy jste Rebecca, že? Zdá se vám tenhle pokoj trochu přeplněný? Nemusí být moc pohodlné tu zůstávat.

Nahoře jsou lepší pokoje. Pokud chcete, můžeme vás hned přestěhovat do pohodlnějšího pokoje.“

Rebecce se v hlavě rozhostilo prázdno, když zmateně zírala na ředitele porodnice. 'Přeplněný...?'

Instinktivně se rozhlédla. Pokoj byl skutečně přeplněný, napěchovaný několika matkami a jejich rodinami. Předtím se probudila do jejich klevetění o ní.

VIP pokoje se těžko rezervovaly a obvykle byly vyhrazeny pro lidi se zvláštním postavením. Mohla by Rebecca opravdu jeden mít?

Paul si všiml Rebeccina váhání a okamžitě se rozzářil. „Pokud vám to nevadí, můžeme vás hned ubytovat v novém pokoji.“

Jak Paul mluvil, rychle vyšel ven a zavolal dvě sestry, aby pomohly. Sestry opatrně vzaly dvojčata, zatímco Paul jemně pomohl Rebecce z postele.

Opustili hlučné, přeplněné oddělení ve druhém patře a přesunuli se do luxusního VIP pokoje ve čtvrtém patře.

Nemocniční pokoj ve čtvrtém patře byl úplně jiný svět než ty standardní. Bylo to soukromé apartmá, vkusně zařízené a neskutečně pohodlné.

A co bylo nejlepší, mělo obrovskou manželskou postel. Rebecca se mohla natáhnout s oběma dětmi přímo vedle sebe.

„Děkuji, pane Cartere,“ řekla Rebecca, jakmile se usadili.

Paul nemohl odtrhnout oči od své milované neteře, jako by se jí nemohl nabažit.

Rebecca se pod jeho intenzivním pohledem cítila nesvá, což ji znervózňovalo.

„Pane Cartere, chcete mi něco říct?“ zeptala se Rebecca opatrně.

Paul rychle zavrtěl hlavou, než váhavě přikývl. Vzhlédl k ní s jemným, téměř podbízivým úsměvem.

Brzy si konečně uvědomil, že Rebecca vypadá nesvá. Upravil si postoj, odkašlal si, uklidnil se a pak opatrně vytáhl zpoza zad certifikát o testu otcovství a podal ho Rebecce.

Rebecca byla zmatená, když dokument opatrně převzala. Ale jak ho četla, oči se jí šokem rozšířily!

Rychle vzhlédla k Paulovi.

Paul už to nemohl déle vydržet. Spěšně se představil a zadrhával se při slovech. „Ehm... Já jsem Paul Carter, mladší bratr tvého táty, tvůj strýc. Jsem tvá rodina!“

Rebecčiny oči se nevěřícně rozšířily ještě víc.

Paul byl nervózní. Vzrušeně pokračoval: „Uh... Becky, nevyšiluj. Tvoje máma, táta a bratři už jsou na cestě. Jsou v Hivalisu, ale bude jim trvat asi tři hodiny, než se sem dostanou. Jen trpělivě čekej. Budou tu brzy, přísahám.“