Když Paul mluvil, jeho oči zabloudily k dětem schouleným vedle Rebeccy.

„Becky... Teda, Rebecco, můžu si děti vyfotit?“ zeptal se Paul opatrně.

Rebecca byla chvíli ohromená, než rychle přikývla. „Ano, samozřejmě.“

Instinktivně se posunula stranou, aby udělala místo.

Paul přispěchal, vyměnil si s Rebeccou pohled, vytáhl telefon a opatrně obě děti vyfotil.

Když snímek pořídil, podíval se na roztomilé děti a usmíval se od ucha k uchu. Chystal se ho sdílet v rodinném chatu, když ho najednou něco napadlo a rychle se otočil k Rebecce. „Rebecco, nevadí, když to pošlu do rodinného chatu? Moc bych chtěl, aby tvé děti všichni viděli.

Hledáme tě už přes dvacet let. Všichni o tobě touží slyšet,“ řekl Paul nervózně.

„Ano, to je v pořádku,“ řekla Rebecca a všimla si jeho nervozity, vzrušení a radosti. Její vlastní srdce bušilo jako o závod a cítila složitou směsici pocitů a radosti.

Ukázalo se, že má rodinu.

Měla mámu a tátu, bratry a strýce, kterým všem strašně chyběla. Hledali ji posledních dvacet let. Nebyla opuštěná.

S Rebecčiným souhlasem Paul vzrušeně sdílel fotky v rodinném chatu.

V okamžiku, kdy stiskl odeslat, chat explodoval.

[Co to je?]

[Odkud se vzaly ty děti?]

[Paule, tys měl za našimi zády děti?]

[Páni, ty jsou tak roztomilé! Čí jsou to děti? Řekni mi to!]

[To jsou Rebecčiny děti, dvojčata, kluk a holka, právě narození. Nejsou rozkošní?] poslal Paul zprávu po sdílení fotek a pyšně se chlubil!

[Všichni si připravte dárky! Pro děti a pro Rebeccu. Ať nikdo nechybí! Říkám vám, dárky musí být něco velkého a speciálního. Čím víc, tím líp!] pokračoval Paul ve vyhrožování všem ve skupinovém chatu.

Rebecca tajně sledovala Paulovy výrazy, viděla, jak se jeho opatrný pohled mění ve vzrušení, pak v aroganci a nakonec v samolibý úsměv. Nemohla si pomoct, nálada se jí zvedla a na tváři se jí objevil úsměv.

Při tom pomyšlení se Rebecca otočila, aby se podívala na své děti vedle sebe. Děti byly hebké a maličké, vypadaly neuvěřitelně rozkošně.

Toho večera rodina Carterových vtrhla do nemocnice, jejich úzkost stoupala, když spěchali k Rebecčinu pokoji na lůžkovém oddělení.

Patrick, Debra a jejich tři urostlí synové se zastavili u dveří, každý vypadal nervózně a dokonce trochu vyděšeně.

Nakonec se Debra zhluboka nadechla a opatrně zaklepala na dveře.

V nemocničním pokoji se na ně Paul stále díval, pohlédl na Rebeccu a pak na ta dvě miminka. Čím déle se díval, tím širší byl jeho úsměv. Tohle byla ta nejcennější miminka rodiny Carterových.

Zaklepání na dveře ho na okamžik vylekalo, ale rychle si uvědomil, že to musí být Patrick a Debra.

Spěšně vstal, aby otevřel dveře.

Když se dveře otevřely, byla tam celá rodina a Debra stála v čele.

Rebecca, sedící na nemocničním lůžku, se podívala ke dveřím. V okamžiku, kdy uviděla Debru, se zdálo, že se jí srdce zastavilo. Tahle dáma...

Když Debra uviděla Paula, věděla, že našla správné místo. Byla ještě nervóznější, instinktivně se naklonila dopředu a zkoumala místnost.

Jejich oči se náhle setkaly - Rebeccy a Debry. Zíraly na sebe, cítily směsici napětí, vzrušení a hluboko zakořeněného očekávání, následovanou hořkosladkou bolestí z dvacetiletého odloučení.

Debře se do očí draly slzy, ale rychle je setřela a vběhla do pokoje.

Patrick a tři synové rodiny Carterových ji následovali.

Nemohli se dočkat, až budou uvnitř, ale teď, když byli konečně v pokoji, všechny zaplavila vlna nervozity. Všechny oči byly přilepené na Rebecce.

Rebecca nikdy nebyla takto středem pozornosti a pod jejich pohledy se cítila nesvá.

„Tak jo, Patricku, Debro a vy tři, uklidněte se. Nevyděste Rebeccu,“ Paul už to nemohl vydržet a rychle je napomenul.

Zdálo se, že jeho slova prolomila kouzlo.

Debra se se slzami v očích usmála.

Patrick odvrátil hlavu a tiše si utíral vlastní slzy.

Tři bratři se také usmáli.

Paul vstal a se samolibým úsměvem představoval: „Becky, tohle je tvoje máma, Debra. Ona je ta, které jsi posledních dvacet let chyběla nejvíc. Plakala tak moc, protože tě nemohla najít, že jí to dokonce pokazilo zrak...“

„Paule!“ přerušila ho Debra úzkostlivě, hlas měla naléhavý. „Neříkej Becky takové věci.“

Becky byla přezdívka, kterou rodina Carterových dala Rebecce. Doufali, že bude vždy šťastná, ale osud si s ní zahrál a udělal jí život tím nejtěžším.

Paul okamžitě přestal a otočil se k Rebecce, oči plné něhy. „Každopádně, tvoje máma tě moc miluje.“

Rebecce se do očí draly slzy. Otočila hlavu a hledala kapesník, aby si je utřela.

Před ní se objevil kapesník. Rebecca vzhlédla a uviděla pohledného mladého muže, který jí ho s laskavým úsměvem nabízel.

„D-děkuji,“ vykoktala a opatrně si kapesník vzala.

„Becky, tohle je tvůj velký bratr, Adrian Carter. Vystudoval práva a teď vede vlastní advokátní kancelář. Kdybys měla někdy nějaké právní potíže, přijď za ním. Pomůže ti!“ řekl Paul s veselým úsměvem.

'Velký bratr? Právník?'

Otevřít si vlastní advokátní kancelář v tak mladém věku bylo docela působivé.

Rebecca se podívala na svého velkého bratra a nedokázala skrýt obdiv.

Adrianův výraz změkl, když si všiml sestřina obdivného pohledu. „Ahoj Becky,“ řekl vřele, „jsem Adrian. Cokoli budeš potřebovat, jsem tu pro tebe.“

Když to uslyšel mladík v hip-hopovém oblečení, který stál poblíž, spěšně se přidal: „Jo, a já jsem tvůj třetí brácha, Charlie Carter. Dělám v zábavním průmyslu. Takže, víš, kdybys někdy chtěla prorazit v showbyznysu, stačí mi brnknout. Mám ti záda...“

„Sklapni!“ ozvaly se tři hlasy naráz a umlčely Charlieho.

Charlie se na všechny otočil s pocitem křivdy. „Ale no tak, lidi! Potkávám naši sestru poprvé. Vy všichni ji můžete podporovat, ale já ne?“

„Všichni víme, co jsi za chlapa!“ Debra protočila oči a neměla slov.

„Chucku, jestli nechceš převzít rodinný podnik a trváš na tom, že budeš blbnout v zábavním průmyslu, je to tvoje volba, ale netahej do toho Becky!“ pokáral ho rychle i Patrick.

Když to řekl, otočil se k Rebecce a usmál se: „Becky, nebuď jako tvoji bratři. Všichni odmítli převzít rodinný podnik a trvali na tom, že si založí vlastní podnikání. Dohánějí mě k šílenství. Naštěstí mám ještě tebe, moje hodná holčičko. Teď, když jsi zpátky, veškerý rodinný majetek připadne tobě. Ti kluci nedostanou ani cent, pche!“