Pohled Auren

Být sirotkem pro mě bylo vždycky těžké. Podle našeho předchozího alfy, který byl otcem alfy Brama, moji rodiče zemřeli ve válce smeček. Byl tak laskavý, že mi poskytl přístřeší v sídle smečky, a dokonce mi dovolil vzdělání ve škole pro omegy. Avšak o pár let později, když zemřel a Bram se stal alfou, mě ze školy stáhl, udělal ze mě služku smečky a dával mi podřadné práce s jasným prohlášením, že pokud chci ve smečce zůstat, musím si na živobytí vydělat. Jeho chlípný pohled na mně často ulpíval a já se odtahovala, protože jsem se bála jeho úmyslů. Ale pak vždycky stočil zrak jinam, jako by viděl škodnou.

Narodila jsem se s tetováním o velikosti squashového míčku na zádech. Zlatý měsíc spoutaný tmavými trnitými liánami, které se kolem něj vinuly. Šaman mě laskavě varoval, že je to znamení kletby, a tak jsem ho musela neustále skrývat v obavě, že kdyby ho někdo viděl, zabil by mě.

Náhle se otevřely dveře a vytrhly mě z myšlenek. Rychle jsem si utřela slzy, ale bylo pozdě. Ve dveřích stála Maris, paže zkřížené na prsou, na rtech jí hrál samolibý úsměv a tvářila se zlomyslně.

„No ne,“ řekla a přistoupila blíž. „Jestli to není náš malý sirotek, co fňuká jako dítě.“

Neodpověděla jsem, hlavu jsem měla skloněnou. Celé mé tělo se třáslo strachy, i když Siena chtěla vyjít ven a na Maris zaútočit.

„Vím, co se stalo,“ řekla a z hlasu jí odkapával jed. „Myslíš si, že jsi výjimečná, protože je Bram tvůj druh? Něco ti řeknu, Auren.“ Dřepla si ke mně, obličej těsně u mého. „Věděli jsme to už dávno. Ale ty nejsi nic. Vždycky budeš nic. Bram tě nechce. Brzy tě odmítne, a až to udělá, budeš si přát, abys do téhle smečky nikdy nevkročila.“

Těžce jsem polkla a snažila se potlačit čerstvou vlnu slz.

„Jestli o tom někomu – komukoliv – řekneš,“ pokračovala tichým a nebezpečným hlasem, „postarám se, abys toho litovala. Rozumíš?“

Slabě jsem přikývla, příliš vyděšená na to, abych promluvila. Maris se narovnala a oprášila si neviditelné smítko ze sukne.

„Dobře. Teď se dej do pořádku. Jsi ubohá. Nechci, aby tě někdo viděl brečet, protože kdyby tě viděli, ptali by se na důvod. Přísahám, že budeš litovat, jestli se ten důvod dozví.“ S těmi slovy se prudce otočila, hodila vlasy a vypochodovala ven.

Tíha jejích slov mě drtila ještě víc. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a pevně je objala. Druhové se o sebe měli starat. Jeho zrada byla horší než všechny ty roky, kdy jsem snášela otročení. A oni věděli, že jsem jeho družka? To odhalení mě šokovalo.

Když jsem konečně vyšla z prádelny, ponižování neskončilo. V kuchyni na mě čekala Reya. „Jsi přeřazena na práci na záchodech!“ štěkla na mě. „Zůstaň tam, dokud nedostaneš novou službu. Ať tě ani nenapadne odtamtud vylézt!“

Zarazila jsem se a zírala na ni. „Cože?“ Záchody byly to nejhorší místo pro práci.

Tvrdě mě uhodila do tváře. Vykřikla jsem bolestí, jak jsem padla k zemi. Rty se jí zkřivily do úšklebku. „Neslyšela jsi, co jsem řekla? Vyčisti všechny záchody. Hned!“

Vyděšená jsem se vydala k toaletám, jistá si tím, že tohle byl Maris příkaz.

Během několika následujících dní Maris, vždy chytrá ve svých intrikách, na mě ukazovala prstem kvůli věcem, které jsem neudělala. Rozbitá váza, rozlité pití, a najednou jsem byla obětním beránkem pro všechny. Ostatní členové smečky si šeptali a pošklebovali se, jejich poznámky mě řezaly jako nože. Obviňovali mě ze všeho možného i nemožného. A alfa Bram tu šikanu prostě přehlížel.

Věci se trochu uklidnily, ale jednoho rána, když jsem se probudila a spěchala do kuchyně, uslyšela jsem Reyu křičet na ostatní. Když jsem vstoupila, Reya hodila velmi drahé příbory přímo na podlahu blízko mě.

Maris vešla přesně v tu chvíli, jako by na ten moment čekala, jako na zavolanou. „Reyo, nenech jí to projít,“ řekla tónem plným hněvu. „Nejsou s ní nic než potíže.“

Nedalo jí moc práce, aby Reya souhlasila. Ona a Maris mě zahnaly do kouta u spíže, tváře zkřivené vztekem. Vyšítila jsem, že je něco špatně, ale neměla jsem čas zareagovat.

„Už jsi způsobila dost problémů,“ ušklíbla se Reya okamžitě. „Je na čase, abys dostala lekci.“ A pak přišly rány. „Ne,“ plakala jsem, křičela a prosila je, ať mě nechají, ale nikdo mě nepřišel zachránit.

„Co se to tu děje?“ ozvalo se hlasité zavrčení. Byl to alfa Bram, můj druh. Přišel mě zachránit?

„Alfo Brame,“ změnila Maris okamžitě výraz ve tváři a řekla medovým hlasem. „Auren po mně hodila rozbité sklo. Podívej, krvácím.“ Ukázala mu malou ranku na prstu, kterou si udělala, když mě bila.

„Ne, to není –“

„Jak se opovažuješ?“ přerušil mě alfa Bram a zařval vzteky. „Uvrhněte ji do žaláře!“ nařídil.

Byla jsem ohromená. Byla jsem to já, jeho družka, kdo krvácel, a on neměl ani tolik srdce, aby na to reagoval. Jak naivní ode mě bylo myslet si, že mě přišel zachránit. Byl to jen jejich dokonalý plán, jak se mě zbavit. A přesně tak Maris a Reya mě odvlekly do žaláře – temné, vlhké díry pod sídlem smečky, kde byl vzduch hustý a zatuchlý a jediné světlo vycházelo z jediné blikající pochodně.

„Zůstaneš tady, dokud neuznáme, že ses naučila, kde je tvé místo,“ řekla Maris hlasem prosyceným jedem. Věnovala mi poslední vítězoslavný úsměv, než práskla dveřmi. „Zasraná čubko.“

Uběhlo sedm dní v temnotě. Tělo mě bolelo od studené kamenné podlahy a hlad mi drásal žaludek. Jedinou společnost mi dělala má vlčice Siena, která se mě snažila utěšit, ačkoli její vlastní bolest zrcadlila tu mou.

Ale sedmého dne se dveře otevřely. Stála tam Reya se svým obvyklým opovržením.

„Vstávej,“ řekla ostře. „Alfa Bram si tě nechal zavolat.“

Vypotácela jsem se na nohy, slabá a dezorientovaná. Problesklo mnou překvapení. Konečně mě chtěl? Ale její další slova byla, jako by na mě někdo chrstl ledovou vodu.

„Hodlá tě nabídnout alfovi Lucienovi. Víš, co to znamená, že? Jeho nevěsta nikdy nevydrží. Do roka budeš mrtvá.“ Věnovala mi úlisný úsměv.

Srdce mi spadlo až do žaludku. „Cože?“ řekla jsem slabým hlasem. „To nemůže udělat. Já – já –“ Bylo to horší než být v žaláři. O alfovi Lucienovi věděl každý. Byl prokletý, stejně jako každý alfa v jeho rodině, a tak bezohledný, že nejdřív zabíjel a až pak mluvil.

„Drž hubu!“ zařvala Reya. Když jsem se vyškrábala zpátky, přišla ke mně, hrubě mě popadla a vyvlekla mě ze žaláře. „Ty huso hloupá,“ odsekla. „Opravdu sis myslela, že bys někdy mohla soupeřit s lady Maris? Teď se podívej, jak pěkně se tě zbavila, když přesvědčila alfu Brama. Nikdo si nechce vzít alfu Luciena. Tím, že mu nabídne tebe, získá pro alfu Brama jeho spojenectví. A ty? Ty nebudeš nic víc než chovná samice pro prokletého alfu. Takže je to úhledné malé uspořádání, které krásně prospěje oběma smečkám.“