Pohled Auren

Když mě Reya vlekla ze žaláře, srdce mi bušilo o žebra čistým strachem. Nemohla jsem na svatbu s alfou Lucienem ani pomyslet, nejen proto, že byl prokletý, ale také proto, že mým druhem byl alfa Bram. Ta představa se mi hnusila. Bylo lepší zemřít než si vzít alfu Luciena.

Sebrala jsem veškerou trošku energie, která mi zbyla, vytrhla jsem ruku z Reyina sevření a pomyslela na útěk k lesu, který obklopoval naši smečku. Byla jsem si jistá, že jakmile se odsud dostanu, najdu pomoc.

Ale pravda byla krutá. Postavila jsem se a hned v další vteřině mi zeslábly nohy a tělo se zhroutilo. S hlasitou ránou jsem dopadla na zem a stejně tak dopadla i má naděje. Prach mě štípal v plicích a slzy mi okamžitě vyhrkly. „Ne –“ snažila jsem se bránit.

„Ha, myslíš si, že můžeš utéct?“ Reya mě obrovskou silou chytila pod krkem a otočila mi obličej k sobě. Neviděla jsem jí jasně do tváře, ale tušila jsem tam zlý úsměv. „Chyťte ji.“ Rozkázala, než mě odhodila na zem.

Dva válečníci skočili přímo přede mě. Oči se mi hrůzou rozšířily. „Prosím, nechte mě být!“ žadonila jsem. „Nechte mě žít.“

Jako by ji má slova podráždila, Reya se mi znovu dostala do zorného pole. Přímo na mě vystartovala a srazila mě k zemi. Udeřila mě do boku a já uslyšela křupnutí. To znamenalo, že mi prasklo jedno žebro. Z hrdla se mi vydral výkřik, jak mi tělo znecitlivělo bolestí. „Žít? Jsi tak ubohá. Zvedněte ji!“ nařídila válečníkům. Jeden z nich si mě bez milosti k mému zlomenému žebru hodil přes rameno. Zatímco jsem křičela, plakala a prosila, aby mě nechali, odnesli mě až do malého pokoje v ubikacích pro omegy a práskli za mnou dveřmi.

Bušila jsem na dveře, křičela a vykašlávala krev. „Prosím, pusťte mě. Prosím.“ Ale nikdo neposlouchal. Nakonec jsem sklouzla na podlahu v zakrváceném oblečení.

Nevím, kolik hodin uběhlo, když jsem zaslechla vrzání otevíraných dveří. Zvedla jsem hlavu a uviděla léčitele smečky. „Luna Maris mě za tebou poslala. Vypij tento lektvar,“ nařídil. „Zmírní tvou bolest.“

„M–můžu s ní mluvit?“ zeptala jsem se.

Zatnul čelist a bez odpovědi mě donutil lektvar vypít, pak odešel a zamkl za sebou dveře.

Cítila jsem se tak slabá a bezmocná, že jsem se opřela o zeď a z očí mi vytryskly čerstvé slzy. „To není spravedlivé, bohyně,“ řekla jsem nahlas. „Není má chyba, že jsi mi určila alfu Brama jako druha.“ Alfa Lucien byl ten nejbezohlednější alfa na severu. „Co jsi mi to v tomhle životě přichystala?“

Dveře se znovu otevřely a tentokrát vešel alfa Bram. Zúžil na mě oči a svraštil obličej. Zavrtěl hlavou a řekl: „Jak mi tě mohla Měsíční bohyně určit za družku? Musela se stát nějaká chyba. Jsi tak ubohá!“

S očima dokořán jsem na něj zírala a v hrudi mi vřel vztek. Cítila jsem se pod jeho pohledem hrozně, a tak jsem odsekla: „Já nejsem ubohá. To ty jsi ubohý! Odmítáš svou měsíční družku.“

Vydal ze sebe zavrčení a ve zlomku vteřiny mě svýma velkýma rukama popadl pod krkem. „Auren!“ zařval. „Jak se opovažuješ tohle říct svému alfovi? Měla jsi tu drzost utéct a vzepřít se mým rozkazům.“

Začala jsem prskat a kašlat, jak mi mačkal dýchací trubici.

„Brame!“ Maris vstoupila do pokoje a křikla na něj. „Nedělej to. Zítra odejde navždy!“

Alfa Bram mě odhodil a vstal, stále vrče. A pak z něj vyšla ta otrávená slova:

„Já, alfa Bram Reed ze smečky Crimson Howl, tě odmítám, Auren Cressido, jako svou družku.“

„Neeee!“ zaječela jsem, když mi břichem a srdcem projela ostrá bolest. Vidění se mi rozmazalo a já se v půli zohnula, neschopna pohybu. Skrz rozmazaný zrak jsem viděla alfu Brama a Maris, jak na mě chladně zírají. Maris se ušklíbla, vzala ho za ruku a vyšla z pokoje, zamykajíc mě uvnitř.

„Pošlu Reyu, aby ji zítra oblékla,“ slyšela jsem její hlas, než jsem omdlela.

Když jsem se znovu probrala, cítila jsem v těle otupělost. Siena celou noc vyla a kňučela a nakonec se stočila do klubíčka a schovala se někam, kam jsem na ni nedosáhla. Byla zraněná víc než já.

Do mého pokoje pronikalo ranní světlo. Bylo to ráno zkázy. Neměla jsem sílu vstát a cokoliv dělat. Ztratila jsem chuť k jídlu. Když se dveře znovu otevřely, uviděla jsem vcházet Reyu s krabicí v ruce, následovanou služebnou.

Zachechtala se. „Jaká to ubohá čubka!“ Hrubě mě vytáhla na nohy. „Luna Maris mě poslala, abych tě oblékla. Ale nejdřív se potřebuješ vykoupat. Smrdíš jako shnilá mršina.“

Odvlekla mě do koupelny, kde pustila ledovou sprchu. Nekontrolovatelně jsem se pod ní třásla, ale jí to bylo úplně jedno. Když jsem vyšla ven, hodila po mě šaty. „Tohle si obleč. Alfa Lucien tu bude do hodiny.“

Zírala jsem na ni s hrůzou. Alfa Lucien přijede tak brzy?

Šaty mi na ramenou volně visely. Podle pachu jsem poznala, že jsou to staré šaty po Maris.

Reyina tvář se rozzářila prohnaným úšklebkem. „Gratuluji, Auren. Vdáváš se za toho nejméně žádaného alfu na severu. Považuj za štěstí, že budeš žít další rok, zatímco mu budeš sloužit jako chovná samice.“

Z toho, jak mi to řekla, mi přeběhl mráz po zádech a podlomila se mi kolena. Roztřeseně jsem kráčela za ní, dokud jsem nedošla do hlavní síně.

Místo bzučelo aktivitou. Všechny omegy se připravovaly na příjezd alfy Luciena. Maris jim rozdávala rozkazy, a jakmile mě uviděla, uchechtla se. Trhla bradou k Reye, která přikývla a odvedla mě do rohu místnosti. Oči mi zabloudily k alfovi Bramovi, který mluvil s nějakými lidmi. Proč to odmítnutí zasáhlo mě a ne jeho? Copak jeho vlk necítil tu bolest? Do očí se mi znovu draly slzy, ale tentokrát jsem odmítla je pustit ven, protože jsem jim nechtěla dopřát to zadostiučinění vidět mě zlomenou a zničenou.

O pár minut později vyšel ven, a když se vrátil, byl s ním alfa Lucien. Ten nejděsivěji krásný vlk, jakého jsem kdy viděla.

Tyčil se do výšky přes šest stop, jeho široká ramena a vyrýsovaná postava vyzařovaly surovou sílu. Půlnočně černé vlasy rámovaly chladný, ostrý, hranatý obličej s tmavýma očima, které jako by vám viděly až do duše. Na svalnatých pažích měl tetování lián a trnů. Jeho přítomnost byla magnetická, a přesto hrozivá, jako přítomnost tichého, nebezpečného predátora zahaleného v šarmu.

Když se naše pohledy střetly, zalapala jsem po dechu a tváře mi zahořely.