Pohled Luciena

Zasedací síň smečky Shadowfang byla dusná, naplněná tíživou přítomností starších mé smečky. Tvářili se vážně, obličeje zvrásněné věkem a zkušenostmi, a v jejich očích se zračila tíha staletých tradic. Stál jsem před nimi, paže zkřížené, čelist zaťatou, zatímco oni donekonečna mleli o povinnosti a dědicích.

„Nemůžeš to dál odkládat, Luciene,“ řekl starší Orlan ostrým hlasem. „Smečka potřebuje dědice. Bez něj riskujeme, že ztratíme všechno, co jsme vybudovali.“

Zatnul jsem pěsti, ostré špičky drápů se mi zaryly do dlaní. „A co se stane s ženou, kterou mě nutíte si vzít?“ Můj hlas byl chladný, prosycený doutnajícím hněvem, který jsem nedokázal potlačit. „Zemře, stejně jako ty ostatní, které zemřely, když si vzaly mé předky.“ Opravdu jsem tomu chtěl učinit přítrž.

Starší Ryna, nejstarší z nich, se předklonila a její bledě šedé oči mě propalovaly. „Známe cenu té kletby. Ale přežití smečky Shadowfang musí být na prvním místě. Tvá moc nás udržuje silné, ale síla sama o sobě naši budoucnost nezajistí.“

Jejich slova byla jako železné řetězy kolem mě, táhnoucí mě zpět do noční můry, kterou jsem prožíval každý den. Kletba – krutý odkaz mé pokrevní linie – si vzala každou nevěstu, kterou si moji předkové vzali. O noci úplňku poté, co bylo naše pouto zpečetěno, si pro ně přišla smrt, pomalu, tiše a definitivně. Všechny do roka zemřely. Kolik žen ještě zemře jen proto, aby nesly mou krev?

Říkalo se, že před staletími proklela Měsíční bohyně naši pokrevní linii alfů za to, že zradili lásku nebo porušili posvátné pouto. K odmítnutím docházelo pořád, ale nevím, proč bohyně proklela mého předka? Co bylo na tom poutu druha tak zvláštního?

Odvrátil jsem se a přešel k oknu. Měsíc visel nízko na obloze, zahalený bouřkovými mraky. „Myslíte si, že dědic tohle spraví?“ řekl jsem hořce. „Kletba si vezme i je. U mé nevěsty to nekončí.“

Orlan si těžce povzdechl. „To nevíme. Existuje šance...“

„Neexistuje žádná šance!“ vyštěkl jsem a otočil se čelem k nim. „Tato kletba je absolutní. Nezáleží na tom, jak jsem silný nebo jak moc se alfové severu plazí pro mé spojenectví. Chtějí mou sílu, ne mou kletbu.“

Rynin pohled nezakolísal. „Síla je to, co nás drží naživu, Luciene. Proto tě vyhledávají, navzdory kletbě. Proto musíme zajistit, aby tvá pokrevní linie pokračovala. Bez tebe sever padne.“

Jejich slova mě rozrušila, ne proto, že bych nesouhlasil, ale proto, že jsem věděl, že mají pravdu. Smečka Shadowfang prosperovala díky mně – díky moci, kterou jsem vládl. Alfové ze všech koutů usilovali o mou přízeň. Jejich spojenectví byla důkazem mé síly. Přesto jsem byl pod tím vším prázdný, svázaný kletbou, která špinila vše, čeho se dotkla.

Starší Orlan řekl: „Je tu nabídka od alfy Brama. Spojenectví výměnou za jednu z jeho omeg jako tvou nevěstu. Je pro něj postradatelná, ale toto spojenectví zajistí jeho loajalitu. Je to řešení, které prospěje nám všem. O tvé spojenectví usiluje už dlouho.“

Omega. Při té myšlence se mi zvedl žaludek. Neměl jsem žádné využití pro spojenectví postavená na zádech slabých a nevinných. Brama jsem jako takového neměl rád. Byl to slizký parchant.

Zavřel jsem oči a tíha jejich pohledů na mě doléhala. „Pokud budu souhlasit, musí toto spojenectví sloužit především smečce.“

„Samozřejmě,“ řekla Ryna a spokojeně se opřela v křesle.

Rozhodnutí se mi usadilo v hrudi jako kámen. Vezmu si další nevěstu s vědomím jejího osudu, protože jsem neměl jinou možnost. Bylo mi už dvacet sedm a svou družku jsem nenašel. A věděl jsem, že svou vynucenou nevěstu nebudu moci milovat. Nikdy.

---

Cesta do Crimson Howl proběhla bez zvláštních událostí, ale mé myšlenky se s každou mílí bouřily. Když jsme dorazili, všiml jsem si, že v sídle smečky je rušno. Bram mě přivítal širokým úsměvem. „Je mi potěšením vás tu mít, alfo Luciene.“ Odpověděl jsem zavrčením.

Zavedl mě do hlavní síně svého sídla. „Ta omega, kterou jsem slíbil,“ řekl a gestem ukázal do vzdáleného rohu. „Auren.“

Můj pohled následoval jeho ruku a přistál na ní. Dech se mi zadrhl. Auren měla zlaté vlasy, které zachycovaly světlo. Byla drobná, sotva mi sahala po ramena, a třásla se jako laň v záři reflektorů. Tvář měla jemnou jako elfka, její přítomnost byla křehká. Vypadala bledě a hubeně, jako by nejedla celé dny. Hlavu měla mírně skloněnou, ale ne z podřízenosti – působilo to, jako by se snažila zmizet.

Když vykročila vpřed, zasáhla mě její vůně – sladká, teplá vůně jablek, která rozrušila mého vlka. Na okamžik ke mně zvedla oči. Byly šedé, jako bledý měsíc zahalený v mlze.

„Alfo Luciene,“ řekl alfa Bram a vytrhl mě z myšlenek. „Doufám, že poslouží svému účelu,“ dodal, jako by byla zboží. Stál vedle mě a vyzařoval falešné kamarádství. Jeho úšklebek byl křečovitý a nebylo těžké ho prokouknout. Tohle nebylo gesto dobré vůle – byla to obchodní transakce, prostá a jednoduchá. Nelíbilo se mi, jak na ní ulpíval pohledem.

Pokud šlo o Auren, nezajímala mě její křehkost ani její strach. Co mi zvedalo žaludek, byla ta do očí bijící manipulace za tímto takzvaným spojenectvím. Neměl jsem v úmyslu tuhle frašku podporovat. Přesto jsem neměl na vybranou.

„Připravte smlouvu,“ řekl jsem ploše a nevěnoval jí už jediný pohled.

Bramovou tváří kmitlo vzrušení. „Samozřejmě, alfo Luciene. Nechám ji okamžitě sepsat.“

Otočil jsem se k odchodu, ale zastavil mě rozruch.

„Budižkničemu jedna!“ zazněl hlas Maris, z něhož odkapával jed. Věděl jsem, kdo je Maris. Bramova budoucí luna. Zlatokopka. Její otec mě oslovil, abych si ji vzal, ale odmítl jsem ne proto, že bych se dozvěděl o jejích plánech rozvést se se mnou a vzít mi polovinu peněz za méně než měsíc, ale proto, že byla odpudivé stvoření. A teď si našla Brama. Hodili se k sobě.

Otočil jsem se na patě a můj ostrý pohled se zaměřil na tu scénu. Maris hrubě cloumala Auren za paži. Ta chudák holka sebou trhla a volnou rukou se snažila chránit.

Marisiny rty se zkřivily do úšklebku. „Měla bys být za tuhle příležitost vděčná. Nezasloužíš si dýchat stejný vzduch jako my, natož být nabídnuta jako nevěsta alfovi Lucienovi. A teď nám děláš ostudu?“

„To stačí.“ Můj hlas prořízl vzduch jako čepel.

Maris ztuhla a její sevření na Aurenině paži povolilo. Otočila se ke mně a její výraz se rychle změnil na výraz falešné nevinnosti. „Alfo Luciene, já jen –“

„Nestojím o vaše ospravedlňování,“ řekl jsem chladně. „Chovejte se slušně.“

Maris zrudla v obličeji, ale protestovala: „Je to jen omega. Měla by znát své místo, že není nic než chovná samice.“

Udělal jsem krok vpřed a má přítomnost se nad ní tyčila. „Její místo není vaše starost. Nepokoušejte mě.“

Maris, zaskočená, polkla naprázdno a pustila ji. „O–omlouvám se,“ zamumlala.

Přesunul jsem pozornost zpět na Brama. „Zajistěte, aby členové vaší smečky věděli, jak se přede mnou chovat,“ řekl jsem tónem, v němž zaznělo varování.

Bram zatnul zuby a zíral na Maris. „Ano, omlouvám se, alfo Luciene.“ Jeho pohled znovu přistál na Auren a tentokrát jsem v něm viděl chtíč.

Ani trochu se mi to nelíbilo, a tak jsem pokynul Tarianovi, svému betovi. „Postarej se o ni,“ řekl jsem stroze s odkazem na Auren. „Ať je sbalená a připravená. Odjíždíme za dvě hodiny.“

Tarian s neutrálním výrazem přikývl a zamířil k ní.

Když jsem se otáčel k odchodu, ucítil jsem ten nejslabší záchvěv něčeho – šepot v koutku mysli, který mě nutil se ohlédnout. Ignoroval jsem to. Tohle nebyla má volba a já nedovolím sentimentu, aby mi zakalil úsudek.