***Loganův pohled***

„LOGANE!“

Zasténal jsem a převalil se v posteli.

„Přísahám bohu, Logane. Jestli si myslíš, že se vyvlíkneš z odjezdu, tak jsi na velkém omylu.“

„Odkdy jsi tak natěšený na tyhle pitomé akce Shromáždění.“ Přikryl jsem si hlavu polštářem. Bryan byl dnes ráno až moc hlučný.

„Není to Shromáždění, Alfo. Je to ten nadpřirozený bar ve vedlejším městě! Mají tam zatraceně dobrou zpěvačku a já tam chtěl jít už asi od osmnácti!“ zakňučel Bryan u dveří.

Hodil jsem po dveřích polštář. Tohle byl po letech první den, kdy jsem měl vyčištěný pracovní rozvrh a měl jsem v úmyslu se vyspat. Smečku jsem převzal v pouhých čtrnácti letech. Toho roku mi zemřeli rodiče a ztratili jsme skoro polovinu členů smečky. Teď jsme byli druhou největší smečkou, hned pod samotným Králem Alf. Zakládal jsem si na síle své smečky a vyžadoval jsem respekt. Chvíli to trvalo, ale dokázali jsme to. Teď, ve třiadvaceti, jsem měl všechno týkající se smečky pevně v rukou. Až na to, že jsem se nedokázal vykroutit z aktivit Shromáždění.

Stále tu byla Rada starších, která bohužel prosazovala spoustu starých myšlenek a ideálů. Jedním z nich bylo, že smečka potřebuje Lunu. Upřímně, já nikoho nepotřeboval. Převzal jsem smečku se vším všudy, včetně povinností Luny. Bryanovi, mému Betovi, bylo jednadvacet a taky ještě nenašel svou družku, ale neviděli jste je, že by ho uháněli, aby ji našel.

Byl jsem na každé z těch pitomých akcí od svých třinácti let. Ani jednou se má družka neukázala. A teď jsem se obával, že budu nakonec o deset let starší než ona. Bryan si mě kvůli tomu neustále dobíral. Ale prý tam bylo pár těch, co nedávno získaly své vlky, a tentokrát to mělo být vzrušující Shromáždění.

„Prosím, Alfo. Prosím.“

„U všech bohyň, Bryane. Chlap se potřebuje vyspat. Pro jednou v životě mě nech vyspat.“

Z druhé strany se ozvalo ticho a já si úlevou oddechl. Konečně. Mohl jsem…

„Alfo, musíme si promluvit, než odjedete.“

„DO HÁJE, MICHAELE.“ Zařval jsem, hodil polštář na zem a v dupal ke dveřím. Měl jsem na sobě jen tepláky a málem jsem vytrhl dveře z pantů, jak jsem je otevřel.

Michael, jeden ze starších v radě, nevypadal mým výbuchem vůbec vyvedený z míry. „Musíme prodiskutovat jednu věc pro případ, že byste dnes večer našel svou Lunu.“

Zasténal jsem. „Nestačí, že na tu věc musím jet, ale teď je toho ještě víc, pokud ji SKUTEČNĚ najdu? Kde byly tyhle řeči před třemi lety?“

Odkašlal si. „Jen vám chceme připomenout, že odmítnutí nebude tolerováno…“

„ODMÍTNUTÍ?!“ zařval jsem na něj a on skutečně o krok ustoupil. „Opovažujete se se mnou mluvit o odmítnutí, když to není jen mé rozhodnutí? Aby bylo jasno, VY nebudete rozhodovat o tom, kdo je má družka a CO UDĚLÁM se svou družkou, až ji najdu. Takže mi NEŘÍKEJTE, co bude nebo nebude tolerováno.“ Zavrčel jsem a vycházelo to jak ze mě, tak z Cata, mého vlka.

Hlavu měl mírně skloněnou, krk odhalený, čímž mi prokazoval podřízenost jakožto Alfovi. Pomalu couval, než opustil dům. Štípl jsem se do kořene nosu.

„No, teď když jsi vzhůru, dáš si snídani?“ Bryan se podíval do chodby, oblečený ve své zástěře s kresleným medvědem a v ruce držel pánev s ještě se smažícím lívancem.

Zatskal jsem. „Jo, fajn. Jdu si pro tričko.“

Bryan se zasmál, když jsem se otočil a šel se chystat na den.

-

Bylo kolem třetí odpoledne, když jsme s Bryanem stáli před domem smečky. Se založenýma rukama jsme si prohlíželi možnosti aut.

„Co když jen jeden z nás najde družku? Nechci dělat křena a ty taky ne.“

„Ale opravdu chceme brát dvě auta?“

„Hele, bude nám to trvat, co, čtyři hodiny, než se tam dostanem. Čtyři hodiny beze mě vydržíš, Alfo.“ Bryan se uchechtl a já potlačil nutkání ho praštit.

„Pokud oba najdeme družku, nebo pokud ji nenajdeme oba, bude to idiotské.“

„Můžeme se aspoň trochu předvést? Jakože mezi námi, jsme ti nejžádanější vlkodlačí staří mládenci v celých zatracených Státech a možná i v Kanadě. Oba vlastníme několik firem, které vydělaly miliony, a doslova tu teď koukáme na osm aut.“

Uchechtl jsem se. Měl pravdu, samozřejmě. Mohl být energický a působit jako pařmen, ale byl chytrý. Chytrý, pečlivý a strategický. Když chtěl být. Jindy to byl nedospělý fracek z bratrstva, co přijel domů se žlutým Lamborghini, protože ho zavolalo z výlohy. „Fajn. Ty si vem svoje Lambo a já si vezmu Bugatti. Jestli ani jeden nenajdeme družku, půjdeme do toho nadpřirozeného klubu, co chceš.“

„Jo!“ Bryan si poskočil, chňapl klíče z věšáku a nastartoval Lamborghini.

S povzdechem jsem popadl klíče a nasedl do Bugatti. Bryan už vyrazil a já vyjel za ním, sledujíc jeho stopu. K Půlnočnímu měsíci to byly čtyři hodiny. Zapnul jsem rádio, zaklonil se a usadil se k jízdě. Myšlenky mi utíkaly k tomu, co bych dělal, kdybych dnes večer skutečně našel svou družku.

'Okamžitě bys ji vzal domů a označkoval ji,' řekl Cato věcně.

'Ledaže by nás odmítla.'

Cato si odfrkl. 'Proč by nás nějaká družka odmítala? Podívej se na nás.'

'Možná kvůli naší pověsti.'

Cato zavrčel. 'Tvojí pověsti.'

'Naší, Cato. Naší pověsti. A nejsem nadšený z toho, že vyděsím malou třináctiletou holku, která měla tu smůlu, že je mou družkou, tím, že ji okamžitě odvezu domů a označkuju.'

Cato se uchechtl. 'To, čím tě dobírá Bryan, se ti fakt dostalo pod kůži.'

Odfoukl jsem si a změnil polohu. 'Ještě jsem ji nenašel, Cato. To znamená, že je nejspíš nová. Třináct až patnáct, možná sedmnáct, když budu mít štěstí. To je velký skok od třiadvaceti.'

'Možná ty ostatní nestihla.' Cítil jsem, jak pokrčil rameny, a zavrtěl jsem hlavou.

'Všechny? Od mých třinácti? Prosím tě.' Sledoval jsem, jak Bryan kličkuje mezi auty přede mnou.

Po pravdě jsem měl obavy. To, co přišel říct ten starší, smíchané s mými vlastními obavami, mě tentokrát vyvedlo z míry. Možná byl čas vzdát se osudové a prostě si vzít zvolenou družku. Cato zavrčel.

'Ještě se nevzdáš naší družky, Logane. Je tam venku, vím to,' řekl Cato věcně.

'Někdy ten tvůj optimismus nenávidím. A to, že mi umíš číst myšlenky. Možná k tomu ale dojde, Cato. Prostě buď připravený.'

Zaslechl jsem tiché zavrčení 'nikdy', ale Cato se stáhl do pozadí mé mysli a po zbytek jízdy jsem zůstal sám. Věděli jsme, že program Shromáždění začíná v šest, a vyjeli jsme o něco později, než jsme předpokládali, ale dorazili jsme v 18:30 a do budovy stále proudilo spousta lidí. Jak jsme přijížděli, otáčeli za námi hlavy, Bryan hned za mnou v našich drahých autech. Sledovali jsme, jak holky zírají a pak začínají nosit hlavy o něco výš. Bryan pro tu pozornost žil. Já však o pozornost nestál.

Zrovna když jsem vystoupil z auta, Cato zavrčel. 'Je tady, Logane. Cítím ji. Naše družka je tady.'

Ohromeně jsem se podíval na Bryana, on pohlédl na mé vytřeštěné oči a pochopil. Zvedl palec nahoru.

'Jsi si jistý, Cato?'

'Jsem si jistý. Je tady. Naše družka je tady. Musíme ji najít.'