Charlotte se začala třást.

Stále si pamatovala, jak ji Bryson o svatební noci prosil o pomoc.

„Brysone, řekni mi... Řekni mi, že to, co říkala, není pravda...“ Charlotte se dívala do Brysonových očí jako tonoucí, který se stébla chytá.

Bryson přikývl a řekl: „Charlotte, je mi to líto.“

Charlottiny slzy, které se jí hromadily v očích, nepřestávaly stékat po tváři.

Bryson byl egoistický, hrdý muž. Charlotte ho nikdy neviděla odložit svou hrdost a o něco prosit. To bylo jedinkrát, kdy ji Bryson o něco prosil.

Ukázalo se, že to udělal pro Tiffany...

„Bryce, je mi zima.“

Hlas Tiffany byl čistý a příjemný.

V tu chvíli propukla Charlotte v pláč. Ačkoli ji Bryson litoval, na Tiff mu zjevně záleželo víc.

Už se na Charlotte nepodíval a objal Tiffany kolem ramen.

„Tiff, nastoupíme do auta.“

Charlotte by byla hlupák, kdyby v tuto chvíli stále nechápala, jaký je vztah mezi Brysonem a Tiffany. Nějakým způsobem našla sílu chytit se dveří auta.

„Brysone, jsem tvá žena a mám právo ti zabránit, abys byl s jinou ženou. Můj táta je tvůj tchán a vždy se k tobě choval s úctou. Kdyby nebylo jeho, nebyl bys tak úspěšný, jako jsi teď. Jak můžeš být tak nevděčný?!“

„Opravdu to chceš dělat ošklivé?“ Ten sofistikovaný muž zůstal navzdory svému hněvu uctivý. Neztratil nervy.

„Charlotte, právně vzato jsme nikdy nebyli manželé. Kromě toho jsme spolu nikdy nespali ani nežili. Ode dneška budeme pouhými cizinci.“

Charlotte měla pocit, jako by ji někdo škrtil.

Aby mohla být s Brysonem, ignorovala otcovy pochybnosti a provdala se za něj, jakmile dosáhla plnoletosti...

Charlotte věřila, že ji Bryson nikdy nezklame, takže si ani nepořídila oddací list.

Myslela si, že jejich svatba bude více než dostatečným důkazem jejich manželství a Bryson ji bude navždy hýčkat, jak slíbil.

Nikdy by ji však nenapadlo, že oddací list mohl být tím posledním, co by zachránilo její manželství. Bez něj ji Bryson odkopnul, jako by prostě vyhazoval kus odpadu, který ztratil svou hodnotu.

Prásk!

Dveře auta se zabouchly a luxusní černé auto odjelo.

Charlotte tam stála a vdechovala štiplavý kouř z výfuku auta. Z nosu jí tekla krev smísená se slzami a kapala na boty.

„Bryce, je mi Charlotte líto. Právě nám porodila dítě. Venku mrzne. Vezmeme ji do auta, ano?“ Tiffany zamrkala svýma velkýma, lesklýma očima, když se dívala na Charlotte ve zpětném zrcátku.

Bryson svraštil obočí a uchechtl se: „Hlupáčku, někteří lidé si soucit prostě nezaslouží.“

Tiff byla příliš naivní a hodná. Charlotte Simmonsová a její otec Walter Simmons ji mučili až na pokraj smrti. Nejenže k nim Tiffany nechovala zášť, ale dokonce Charlotte litovala teď, když ji opustilo štěstí.

Zasloužila si Charlotte jeho soucit?

Vzhledem k tomu, co ona a Walter Simmons provedli Tiff, bez ohledu na to, co Charlotte udělá, to nikdy nebude stačit, aby jí to vynahradila!

Charlotte způsobila Tiff příliš mnoho bolesti. Porodila dítě, aby Tiff pomohla, ale to nic neznamenalo a Bryson jí za to nemusel děkovat.

Tiff si vytrpěla příliš mnoho. Od této chvíle udělá vše pro to, aby se k Tiff choval správně. Ta žena jménem Charlotte s ním už neměla nic společného.

Křach!

Na obloze zahřmělo a z mraků začaly náhle padat kroupy, které bušily do Charlottiny hlavy a těla.

Ona však necítila téměř nic a jen tupě zírala na Brysonovo auto, které se vzdalovalo dál a dál z jejího zorného pole. Její mysl byla plná všech těch krásných chvil, které s Brysonem prožili.

Bryson byl muž, kterého milovala, a obětovala by pro něj všechno!

Proč se zamiloval do někoho jiného?

Bíp!

Odkudsi uslyšela zatroubení a její zorné pole proťal jasný paprsek světla. Pak se k ní přiřítilo bílé superauto.

Charlotte chtěla uhnout z cesty, ale když udělala krok, uvědomila si, že nemá vůbec žádnou energii a podlomily se jí nohy. Začala padat obličejem k tvrdé zemi, která byla pokrytá kroupami.

Necítila však bolest, kterou očekávala.

Právě když se chystala dopadnout obličejem na zem, ovinula se kolem Charlottina pasu silná paže. Ten člověk ji pak podržel.

Pod stříbrným světlem Charlotte spatřila ohromující tvář. I přes sníh a kroupy byly ty hnědé oči tmavé jako kapky inkoustu ve sněhu. Jeho aura a charisma byly zjevné.

Charlotte netušila, že okamžik, kdy si vyměnili pohled, když byla na svém dně, se nakonec stane okamžikem, na který do konce života nezapomene.

Mladík na místě řidiče se podíval na Charlotte, která ležela na sedadle auta. „Druhý pane, opravdu to chcete udělat? Copak nevíte, že si zahráváte s ohněm?“

Mužova tvář byla chladná a koutky úst se mu zvedly. „Už jsi domluvil?“

„Ale Druhý pane, slečna Larsonová právě porodila dítě. Pokud zjistí, že jste s Charlotte Simmonsovou, zlomí jí to srdce. Můžete si vzít kohokoli, ale proč ji? Ona je...“

„Prostě jeď.“ Muž změnil tón hlasu.

Mladík vyplázl jazyk a už se neodvážil říct nic dalšího.

Za těch šest let, co pracoval pro Zacharyho Connora, byl osobou, která Zacharyho Connora znala nejlépe. Nechvalně proslulý pan Connor si svůj titul vysloužil z určitého důvodu: protože striktně dodržoval své vlastní zásady.

Zachary poslal do vězení vlastního staršího bratra, protože udělal něco, co bylo proti jeho zásadám. Zachary byl druhé dítě v rodině, takže mu Lucas vždy říkal Druhý pán.

„Oznamte panu Wilsonovi, že schůzka byla zrušena. Otočte to a odvezte mě hned domů.“

„Ach! Rozumím!“

Stříbrný Rolls-Royce udělal ostrou zatáčku a prohnal se sněhem a kroupami.

Charlotte, která byla vyčerpaná, omdlela, jakmile ji Zachary sevřel v náručí.

Interiér vozu byl teplý jako jaro. Všechny kroupy a sněhové vločky na ní roztály a její tenké oblečení bylo promočené, jako vrstva průhledné látky ovinutá kolem její hladké, jemné kůže, odhalující všechny její křivky.

Na tváři měla stále slzy a ruce měla zaťaté v pěst. Řasy se jí neustále chvěly, jako by se topila a snažila se přežít.

Zachary si sundal černý kabát a přikryl jím Charlottino tělo, které se schoulilo do klubíčka.

Proč ji našel?

Možná proto, že jim bylo souzeno se potkat.

„Brysone, neopouštěj mě!“

„Brysone...“

„Bryce!“

Charlotte se s křikem probudila, čelo zalité potem.

„Jste vzhůru?“

Ten hlas byl chladný, ale podivně přitažlivý. Působil jako jemný písek otírající se o její uši.

Charlottin pohled následoval hlas a byla v úžasu, když spatřila tu pohlednou tvář. Okamžitě se však otřásla, když se podívala do jeho chladných očí.

Byl to on!

Muž, kterého potkala v nemocnici, byl tím člověkem, který ji zachránil během sněhové bouře.