Prošli jsme kolem baru do zadní části klubu a Kevin cestou ukazoval na různé věci.

„Pořádnou prohlídku uděláme, až tě ubytujeme, ale tohle tady,“ řekl a ukázal na klávesnici u červených dveří, „tohle je jen pro holky, samozřejmě s výjimkou mě a Luciana.“

Ukázal mi PIN a vešli jsme do místnosti. Byla mnohem větší než šatny v Thrive. Měla hustý, plyšový červený koberec a černé stěny. Prostor lemovala zrcadla a líčící stolky a pár dívek už sedělo a upravovalo se. Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kdo chodí rád brzy.

„Čauky! Oóóó, tohle je ta nová holka, o které jsi mi říkal, Kevine!?“

Tenhle blonďatý výbuch, vypadající jako Barbie, vyskočil ze židle a prakticky přiskotačil na dvaceticentimetrových růžových jehlách. Jak se jí dařilo nezlomit si vaz, mi bylo záhadou. Měla na sobě dvoudílnou, zářivě růžovou koženou podprsenku a ladící kraťoučké šortky. Její prsa vypadala, že jí snad vyskočí do obličeje a knokautují ji. Platinově blonďaté vlasy měla stažené do vysokého culíku a díky make-upu vypadala poněkud nevinně, pokud jste se nepodívali pod ramena na zbytek jejího oblečení.

„Jsem Candy!“ řekla a vtáhla mě do objetí, které upřímně působilo, jako bych za něj měla zaplatit, vzhledem k tomu, jak moc se na mě ta její prsa mačkala.

„To proto, že jsi celá sladká a bublavá a tak?“ zeptala jsem se, než jsem si stihla uvědomit ten očividně hrubý tón v mém hlase.

„Ha! Přesně tak. Sladká jako Candy a všichni chtějí ochutnat,“ řekla s mrknutím.

„Takže, jak se jmenuješ?“

„Ach, promiň. Lilly,“ odpověděla jsem s polovičatým úsměvem.

„Nééé, holka, potřebuješ umělecké jméno! Bůh ví, že moji rodiče by mě v životě nepojmenovali Candy. Vybíráme si umělecká jména, abychom se chránily před úchyly, co se nám snaží vlézt do soukromého života.“

„Aha. No, já žádné nemám.“

Nemusela jsem jí říkat, že Lilly ani není mé pravé jméno, takže jsem si nikdy nemyslela, že by vadilo, kdybych ho používala v klubech. Kdyby se mě někdo pokusil najít pomocí toho jména, nenašel by mě. O to jsem se postarala.

„Nepřeveleli tě sem z jiného klubu?“

„Jo?“

„Tak jak ses chránila před úchyly? Co by se stalo, kdyby někdo použil tvé jméno, aby zjistil, kde bydlíš?“

„No, kdyby to byl úchyl, prostě bych ho kopla do koulí, vypíchla mu oči nebo mu zlomila ruku nebo tak něco,“ řekla jsem a pokrčila rameny.

Candyiny oči se rozšířily, Kevin vedle mě viditelně ztuhl a já si teprve uvědomila, jak nenormálně to prohlášení znělo od metr a půl vysoké ženy, která měla být křehká a svůdná.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, ale byla to pravděpodobně jen minuta zadržování dechu, se rozesmála – jakože opravdu rozesmála – v předklonu, držíc si břicho a otírajíc si zatoulanou slzu dřív, než jí stihla zničit dokonale nanesený obličej.

„Dobře, takže tvé umělecké jméno odteď bude Violence,“ řekla s ďábelským úšklebkem.

Jop. Tahle holka se mi líbí.

Poté, co Candy odehnala Kevina se slovy, že to tu holky zvládnou, jsem se seznámila s ostatními a ukázaly mi můj vlastní stůl. Měl všechno, co bych mohla potřebovat, zbrusu nové, špičkové produkty. Candy mi vysvětlila, jak Luciano dbá na to, aby o každou dívku zde bylo dobře postaráno, s čímkoli, co potřebuje, aby vypadala k světu. Pak mi ukázala šatníky, pohodlně umístěné mezi každým stolem podél zdi. Každá dívka měla svou vlastní šatnu, která, přísahám, byla stejně velká jako můj hotelový pokoj. Měla stejný červený koberec a černé stěny se zlatými akcenty a regály od podlahy ke stropu na všech čtyřech stěnách byly lemovány oblečením, botami a doplňky. Všechno vypadalo úplně nové, ještě s visačkami, a po bližším zkoumání to bylo všechno v mé velikosti, od košíčků podprsenky až po boty.

„Haha, jo, vypadala jsem přesně takhle, když jsem poprvé viděla svůj šatník. Všechno je tu pro tebe ručně vybrané, obvykle Kevinem. Má skvělý vkus a cit pro to, jaký styl se k holce hodí.“

„Kevin tohle všechno vybral pro mě?“

„No, ne, ne tak docela,“ řekla a ani se nesnažila skrývat pobavení. „Bylo mi řečeno, že tvůj šatník osobně vybral Luciano.“

Proč by to pro mě sakra Luciano dělal? Jak by vůbec znal mé velikosti? Ani jsem toho muže nepotkala. Jsem jen nějaký žalostný případ, o který ho jeho sestra požádala, aby se postaral, a on utratil všechny ty peníze a koupil všechny ty věci s myšlenkou na mě? To nedává žádný smysl...

Jako by to nepoznala, nebo ji mé vnitřní zhroucení nezajímalo, Candy mě chytila za ruku a zapištěla, čímž mě vrátila do reality. Zamžourala jsem na tu blonďatou bublinu energie, která teď vytahovala kousky zleva, zprava i ze středu a přikládala je k mému tělu, jako by oblékala Barbie v životní velikosti.

„Dobře, joooo! Tohle je ono. Tohle si obleč,“ řekla a držela černý kožený korzet a ladící spodní prádlo.

Když jsem vklouzla do oblečku, zkombinovala jsem ho s párem pevných černých podpatků, které se šněrovaly kolem lýtek, a černým koženým chokerem, který připomínal obojek, ale k té atmosféře seděl. Candy mi upravila dlouhé černé vlasy do uhlazeného vysokého culíku, pak to zakončila kouřovým líčením, dotekem tvářenky a řasenkou. Říkala, že moc make-upu nepotřebuji, protože mám bezchybnou pleť, a chtěla jen zvýraznit mé rysy, zejména mé elektricky modré oči a jemné růžové rty.

„Teda, holka, ty sis na ní fakt smlsla, Candy. Chlapi ji sežerou. Teď budeš mít konkurenci,“ řekla jedna z ostatních dívek, Ruby, zpoza nás a obdivovala odraz v zrcadle od podlahy ke stropu.

Když jsem se na sebe podívala, byla jsem v šoku. Nosila jsem oblečení od Stacy a strojila se každou noc, co jsem pracovala v Thrive, ale to byl její styl. Tohle? Co jsem viděla teď?

Tohle jsem byla já.

Ryzí.

Temná.

Violence.