Byla o několik palců vyšší než mých pět stop a čtyři palce, měla blond vlasy a jemné karamelově hnědé oči. Thea byla ohromující, to mohl říct každý. Její dlouhé štíhlé nohy byly vždy vidět a její oblečení vždy zdůrazňovalo její nejlepší rysy, ať už měla na sobě cokoliv. Bylo snadné pochopit, proč jí Aleric propadl.

"Ario!" vykřikla na mě.

Byla na konci chodby směrem ke společenskému obývacímu pokoji a vypadala, jako by na mě čekala. Ale já se nezastavila, abych si s ní promluvila. Ne, místo toho jsem se rozhodla předstírat, že jsem ji vůbec neslyšela, a odešla jsem směrem ke svému pokoji.

"Ario, počkej!" zavolala znovu. Slyšela jsem, jak za mnou začala rychle běžet.

Thea byla snad poslední člověk, se kterým jsem teď chtěla mít co do činění. Proč se snažila sypat sůl do rány ještě předtím, než jsem měla čas plně zpracovat to, co se stalo?

Ale než jsem se stihla dostat ke schodům, její ruka mě chytila za zápěstí a donutila mě otočit se k ní čelem. A okamžitě jsem na její dotek ostře zavrčela. Jak se mě mohla tak bezstarostně dotýkat? Byla jsem stále její Luna, i když nosila dědice.

Její hnědé oči se překvapením nad mou reakcí rozšířily a okamžitě mou ruku pustila, teď vypadajíc, jako by se chystala rozplakat.

"Ario, je mi to tak líto!" zakňourala. "Nechtěla jsem, aby to bylo takhle."

Thea byla vždycky stejná. Chovala se, jako bychom byly sestry, místo Luny a milenky jejího druha.

"Je to Alfa, jak bych ho mohla odmítnout?" řekla, zatímco jí z očí začaly padat slzy. "Víš, že jsem nikdy nechtěla, aby to došlo tak daleko, ale miluji ho taky. A miluji tuto smečku stejně jako ty. Prosím, nenáviď mě ani tohle dítě." Položila si ruku na břicho, jako by chtěla zdůraznit svou pointu.

Najednou se vše zbarvilo do ruda. Cítila jsem, jak mi hlasitě tepe v žilách, až mi z toho zalehlo v uších. Všechno na ní mě nutilo ji roztrhat na kusy. Tu drzost, kterou měla, aby mi tohle řekla, jako by ona byla obětí celé této situace.

Ne já, kdo trpěl a dřel roky, dokonce ještě předtím, než jsme byli spojeni.

Ne já, kdo obětoval všechno, aby s ním zůstal, jen aby se mnou zacházel tak chladně, jak se mnou zacházel. Nějak se opovážila přijít za mnou teď se svými slzami pro můj soucit.

Jelikož jsem byla dcera Bety, všichni přirozeně předpokládali, že Aleric a já budeme druhové. Trénovala jsem na povinnosti Luny dlouho předtím, než jsme vůbec zjistili, že jsme oficiálně druhové. Vlastně jsem se pro něj vzdala let svého života. Thea nebyla nic. Byla to jen románek, o kterém všichni říkali, že skončí, jakmile dospěju a ucítím pouto druhů... Jenže to nikdy neskončilo.

Za normálních okolností bych ji ignorovala. Věnovala bych jí falešný úsměv, pronesla pár drobných slov a odešla, abych zachovala klid. Ale ne dnes. Ne dnes, kdy se vetřela dovnitř a zničila jakoukoli naději, která mi zbyla, abych zůstala s Alericem.

"Vzpamatuj se, ty ubohá ženská," vyštěkla jsem a oči se mi zúžily. "Nosíš dědice této smečky, a přesto se chováš jako dítě? Opravdu sis myslela, že s tebou budu mít soucit? Že tě budu utěšovat? Čeho jsi doufala, že dosáhneš tím, že za mnou teď přijdeš? Chtěla jsi mi omlátit o nos, jak jsi otěhotněla s mým druhem?"

Cítila jsem pohledy lidí kolem sebe, jak se členové naší smečky shromažďovali, aby sledovali tu výměnu názorů. Všichni přihlíželi se smíšenými výrazy od smutku, hněvu až po soucit... nicméně jsem nedokázala říct, jestli to bylo pro mě, nebo pro Theu.

Thea se přede mnou zhroutila do těžkých vzlyků, nohy jí vypověděly službu, ale já se na ni prostě dívala s odporem. Mýlila se, jestli si myslela, že ji budu utěšovat. Ve skutečnosti jsem byla odhodlaná nepohnout se ani o píď, abych jí pomohla.

"Theo!" vykřikl jeden z přihlížejících a běžel jí na pomoc.

Brayden, Gama a třetí ve velení smečky, přispěchal k Theinu boku, aby ji utišil. Jeho oči ke mně vzhlédly s planoucí nenávistí, na což jsem odpověděla jen lhostejným pohledem.

"Je těhotná, Luno! A s dědicem Alfy. Jak jí můžete říkat takové hrozné věci, když chtěla jen urovnat vztahy?" řekl Brayden rozzlobeně.

Měla jsem vyšší postavení než on, a přesto měl pocit, že se mnou může mluvit tímto způsobem. Se svou Lunou. Chtěla jsem se na něj taky obořit, ale stačilo to. Už jsem udělala dost.

"Pro dnešní večer se stahuji do ústraní a nechci být rušena. Dohlédni na to, aby má část sídla smečky nebyla rušena," řekla jsem a dala Braydenovi rozkaz. Rozhodla jsem se ignorovat jeho výlev vzhledem k okolnostem a očím, které nás sledovaly.

Čelist mu ztuhla hněvem, ale přesto sklonil hlavu.

'Správně,' pomyslela jsem si. 'Alespoň někdo je nucen prokazovat mi úctu, kterou si zasloužím, i když nechce.'

Normálně jsem se chovala slušně, jak by Luna měla, ale tahle dívka si nezasloužila žádné zdvořilosti. Byla stejně odporná jako zacházení, kterého se mi dostávalo od mého druha.

Rychle jsem odešla po schodech do nejvyššího patra, kde byly mé komnaty. Měla jsem tam vlastní soukromou kuchyň, jídelnu a ložnici jen pro sebe, kde mě nikdo nerušil. Jediní lidé, kteří měli do této oblasti přístup, byli Sophie, má služebná, a Aleric, pokud si to přál. Ne že by tu jeho přítomnost byla ještě cítit.

"Jsem zpátky!" zavolala jsem a zouvala si boty u dveří.

Ve dveřích kuchyně se pak objevila smutně vypadající Sophie, oči plné lítosti. Zjevně tu novinu slyšela.

Odvrátila jsem tvář, nechtěla jsem se dívat na její výraz, a mé vlastní slzy vytryskly na povrch.

"Ach, zlatíčko," chlácholila mě a přispěchala ke mně, aby mě objala ve své teplé náruči. Okamžitě jsem se v jejím objetí rozvzlykala a chytila se jí, jako bych se chytala vlastního života.

Sophie byla starší dáma s šedivějícími tmavými vlasy, která mi dělala matku od té doby, co jsem se stala Lunou. Moje vlastní matka zemřela nedlouho poté, co jsem převzala hodnost, a tak jsem nikdy neměla její přítomnost, aby mi pomohla překonat všechna ta trápení, která jsem musela snášet. Za posledních pět let se o mě Sophie starala, jako bych byla její vlastní dcera, a projevovala mi tolik lásky.

"Pšššt, to je v pořádku, lásko," šeptala Sophie a hladila mě po stříbrných vlasech. "Není to konec světa. Jsi stále v pořádku a zdravá, a to je vše, na čem záleží. Byla jsi vybrána Bohyní a to ti nemohou vzít."

Měla samozřejmě pravdu. Cítila jsem se, jako by můj svět končil, ale ve skutečnosti to byla jen malichernost, kterou jsem cítila kvůli tomu, že jsem zasvětila život muži, který mě nemiloval.

"Přemýšlím o útěku, Sophie," zamumlala jsem jí do hrudi. "Už to nezvládnu. Nemám už co dát."

Moje interakce s Theou mi jen potvrdila v mysli, že útěk se zdá být tou nejlepší možností.

"To neříkej!" pokárala mě Sophie. "Cítíš se teď hrozně, já vím, ale smečka tě stále potřebuje. Jsi jejich Luna. Milují tě."

Má mysl zabloudila a vybavila si tváře, které mě obklopovaly během mé hádky s Theou. Byla jsem si jistá, že v tu chvíli soucitili s Theou, ne se mnou; zvláště když jsem si vzpomněla na Braydena a jeho pohled plný nenávisti. Už pro mě neměli žádnou lásku. Pomohla jsem pozvednout tuto smečku na vrchol, ale věděla jsem, že jejich úcta ke mně klesá. Byla jsem si jistá, že bude klesat dál, jak budou ubíhat dny Theina těhotenství.

Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od Sophie. "Jejich láska patří tomu, kdo může této smečce poskytnout nejvíce. Vidím jim to jasně na tvářích. Milují Theu víc než mě, protože jim dala dar, který já jim dát nemohu."

Sophie se na mě podívala s nejistotou. Věděla jsem, že pro ni bude těžké slyšet mě říkat, že chci odejít, ale cítila jsem, že to musím udělat pro sebe. Potřebovala jsem udělat tu jedinou sobeckou věc, kterou jsem kdy v životě udělala. Bylo to něco, o čem jsem věděla, že by mě za to otec odsoudil, ale už jsem to nemohla dál snášet.

Ne, tohle byla poslední kapka. Konečně uteču nadobro.

"Rozhodla jsem se, Sophie, je mi to líto." Natáhla jsem ruku a jemně stiskla její dlaň ve své. "Je to tak nejlepší, určitě vidíš, jak jsem nešťastná. Zasvětila jsem svůj život smečce, Alericovi, teď to musím udělat pro sebe. Chřadnu tady, nechtěná, odvržená, ponížená ve vlastní smečce. Nezasloužím si snad něco lepšího? Nezasloužím si šanci být pro jednou šťastná?"

Sophie otevřela ústa, aby odpověděla, ale než stihla cokoliv říct, dveře za mnou se náhle rozrazily.

Zalapala jsem po dechu a prudce otočila krk k tomu náhlému vniknutí, ale nebylo třeba hádat, kdo to je.

Napadal mě jen jediný člověk, který by se odvážil udělat takový vstup do mého pokoje...

...A jeho známé chladné zelené oči se setkaly s mými, naplněné nenávistí.