„Ariadne je obviněna z vraždy jmenovaného dědice alfy s použitím jedovatých bylin,“ pokračoval Aleric. „Tím také ohrozila život jedné z členek naší smečky, They Woodsové. Dnešní soud přezkoumá důkazy a určí, zda je těmito zločiny vinna.“

Na zátylku mi vyrazil studený pot. Nenápadně jsem těkala očima kolem a snažila se zahlédnout Sophii. Ale její známou tvář jsem nikde neviděla. S každou uplynulou vteřinou jsem byla nervóznější.

„Přísaháš ve jménu Bohyně, Ariadne, že během tohoto soudu budeš mluvit jen a pouze pravdu?“ zeptal se Aleric a strhl mou pozornost zpět k sobě.

Střetla jsem se s jeho pronikavýma zelenýma očima a po zádech mi přejel mráz. Jak mě ty oči pronásledovaly.

„Přísahám,“ odpověděla jsem hlasitě a sebevědomě.

„A jak se cítíš ve věci obžaloby?“

Zadržela jsem dech, srdce mi v hrudi splašeně bušilo.

„Nevina.“

Smečkou proběhlo tiché šumění, ale ignorovala jsem ho. Přece nečekali, že se přiznám k tak ohavnému činu?

„Dobrá,“ odvětil Aleric. „Začneme výslechem svědků a předložením dalších podpůrných důkazů. Až to skončí, já, starší a vysoce postavení členové budeme hlasovat a bude vynesen rozsudek.“

Těžce jsem polkla, v krku jsem měla úplně vyschlo.

...A tím proces začal.

Soud začal s lékařem smečky, který byl předvolán jako první, aby podal lékařský posudek a přehled o svém zapojení. Doktora jsem moc dobře neznala, setkala jsem se s ním až poté, co zemřela předchozí lékařka smečky; má matka.

„Předmětnou bylinou je Mortwert,“ začal doktor Andrews. „Domnívám se, že Thea ji musela dostat formou požití. O dítě přišla ve třetím měsíci, ale vzhledem k její slabší konstituci byl obavou i její celkový zdravotní stav. Provedl jsem několik testů a zjistil, že požila dvojnásobek dávky potřebné k vyvolání potratu. Thea byla do nemocnice smečky přijata v kritickém stavu. Krevní tlak jí klesl na alarmující hodnotu a měla potíže s dýcháním. Trvalo jeden den, než byla stabilizována, a několik dalších dní zůstala upoutána na lůžko, než jsem dovolil její propuštění. Důkazy nalezené v pokoji slečny Chrysalisové mi byly přineseny k identifikaci. Prohlédl jsem byliny a mohu potvrdit, že se skutečně jednalo o tutéž bylinu, kterou Thea požila.“

Davem projel další šum, když slyšeli doktorovu výpověď. Zatnula jsem zuby, abych nevnímala jejich hlasy. Jak rychle byli připraveni mě zabít jen na základě jednoho svědectví.

Ale nakonec nešlo jen o jedno svědectví. Přihlásilo se jich několik, aby prodiskutovali nalezené důkazy.

Jako další byl vyvolán bojovník, který důkazy našel, aby zrekapituloval svůj postup při prohlídce mých komnat.

„Byliny, o kterých se zmínil doktor, jsem našel pod postelí slečny Chrysalisové. Byly dobře ukryté a věřím, že tam byly umístěny tak, aby se jejich poloha utajila. V její posteli byl také nalezen dopis. Byl adresován jejímu otci, bývalému betovi Jarredu Chrysalisovi. Domnívám se, že to ukazuje její pravý charakter, někoho, kdo by sympatizoval se zločincem, který se pokusil zavraždit alfu.“

Bohužel však svědectví tímto neskončilo.

K mému zděšení začal obsah dopisu číst nahlas celému davu, což způsobilo, že všichni přítomní začali znovu brebentit.

„Ticho!“ zařval na ně všechny Aleric, čímž je okamžitě umlčel. Pak se otočil ke mně. „Je to tvůj rukopis, Ariadne?“

Kousla jsem se do vnitřní strany tváře. Poznal by, kdybych lhala, protože můj rukopis viděl už mnohokrát.

„Ano,“ přiznala jsem neochotně.

Bylo ponižující nechat číst smečce něco tak osobního. Dopis, ve kterém jsem vyjadřovala svou lásku a obdiv muži, o kterém jsem si celý život myslela, že jsem ho zklamala.

Bojovník pokračoval ve své výpovědi. „Kromě zajištěných předmětů jsme při vstupu u dveří našli také bývalou lunu. Měla u sebe batoh se zásobami a oblečením. Máme za to, že měla v úmyslu tu noc utéct. Máme také několik očitých svědků, kteří mohou potvrdit, že se při vzetí do vazby přiznala k pokusu o útěk.“

„Děkuji ti, Jonathane,“ řekl Aleric a pokynul mu, aby odstoupil. „Nyní vyslechneme Braydena, našeho gammu.“

Brayden se postavil k řečnickému pultu jako další, tvář měl přísnou. Věděla jsem, že ať už o mně řekne cokoliv, nebude to pozitivní.

„To ráno, kdy bylo oznámeno Theino těhotenství, došlo v sídle smečky k incidentu, kterého byli svědky mnozí členové. Odehrál se mezi Theou a bývalou lunou. Věřím, že konverzace probíhala tak, že Thea prosila o odpuštění. Bývalá luna k ní však byla zbytečně krutá a říkala hrozné věci. Byl jsem svědkem toho, jak byla Thea tak rozrušená, že se jí podlomila kolena. Domnívám se, že to mohl být úmyslný pokus vystavit Theu a dítě stresu, čin motivovaný žárlivostí.“

Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Nemohla jsem uvěřit, že ten rozhovor skutečně předložili jako důkaz. Copak nikoho nezajímalo vidět věci z mé perspektivy? Ráda bych viděla je, jak by se chovali klidně, kdyby jejich druzi oplodnili jiné ženy. Byla jsem si jistá, že většina z nich by jim bez váhání vyrvala hrdla, a přesto jsem byla kárána jen za to, že jsem s ní mluvila ostře.

Byla to však pravda, nemohla jsem popřít, co říkal. Byla jsem naštvaná a žárlila jsem na ni. Kdo by v mé kůži nebyl? Ale zabít její dítě bylo nemyslitelné, byla to ohavnost. Jeho svědectví mě vykreslovalo v hrozném světle a živilo nepřátelství, které proti mně viselo ve vzduchu.

„Děkuji, gammo,“ řekl Aleric. „Dnes tu pro vás všechny máme jedno poslední svědectví, o kterém věřím, že rozhodne o osudu tohoto soudu. Všichni, toto je Sophie Forresterová, hlavní služebná Ariadne.“

Celá jsem znecitlivěla, dech se mi zasekl v hrdle. Měli Sophii. Byla tady a očistí mě. Znala mě lépe než kdokoli jiný.

Sophie přistoupila k pultíku a vypadala fyzicky v pořádku, dokonce zdravě. Byla jsem ráda, že ji v době před soudem drželi v bezpečí. Bálla jsem se, že ji zmlátili nebo s ní zacházeli hrubě kvůli jejímu podílu na mé pomoci.

Ačkoli však vypadala v pořádku, všimla jsem si, že působí nervózně. Ruce měla zaťaté v pěst, na tváři lehkou vrásku. Něco, co mě nutilo přemýšlet, jestli na ni netlačili, aby mě během tohoto honu na čarodějnice usvědčila.

„Jsem Sophie Forresterová. Ariadninou služebnou jsem už pět let,“ začala a hlas se jí trochu třásl. „Během těchto let jsem věřila, že Aria je milá dívka, kterou v životě potkalo jen neštěstí, a tak pro mě bylo snadné chovat se k ní jako k vlastní dceři. Byla jsem to já, kdo o ni osobně pečoval a utěšoval ji v mnoha těžkých chvílích, kterým jako naše luna čelila. Mohu tedy potvrdit, že ji znám lépe než kdokoli jiný.“

Usmála jsem se na ni a doufala, že zachytím její pohled, ale ona se na mě nepodívala.

„Proto,“ pokračovala, „s těžkým srdcem dnes stojím před vámi všemi, vázána přísahou Bohyni, abych vás všechny informovala o zvěrstvu, které mě nechala vykonat pod svým velením.“

Můj úsměv ochabl a rychle zmizel. Ne, tohle nebylo správně. Něco bylo špatně. Zvěrstva? Nikdy jsem nic takového nespáchala. Jak mohla říct něco takového? Věděla, že jsem s ní byla celý týden, věděla, jak jsem byla rozrušená.

Bylo mi zle, když jsem sledovala Sophii stát u pultíku, jak se odmítá setkat s mým pohledem, zatímco mě zaplavoval pocit blížící se zkázy. Ucpávalo mi to myšlenky, nic nedávalo smysl. Slyšela jsem jen své krátké, ustrašené nádechy přes hlasité bušení svého srdce.

„Zvěrstvo, při kterém mi Ariadne, bývalá luna, nařídila předložit slečně Thee Woodsové bylinný čaj. Čaj, o kterém věřím, že způsobil její potrat.“