Jde o to, že já jsem byla jeho přítelkyně a dnes měla být naše svatba! Přesto všechno sem přišel, aby mi řekl tohle! Nikdy jsem netušila, že muž, kterého jsem tolik let milovala, je ve skutečnosti tak nestydatý!

„Děkuji ti, Anno...“ řekl Justin pouhým šepotem.

Možná se cítil provinile, protože v jeho hlase byla znát váhavost.

Děkuji? On mi děkuje? Haha...

Při pohledu na úlevu v jeho tváři se mi bolestivě sevřelo srdce. Muž, který mě kdysi miloval a slíbil, že se o mě postará do konce života, mi ve skutečnosti děkuje za to, že jsem odvolala svatbu!

Jsem asi ten nejubožejší člověk na celém světě!

„Vypadni! Nechci tě vidět!“ zakřičela jsem a ukázala na dveře.

Skoro jsem se neudržela, abych k němu nenapochodovala a nechtěla vědět, proč mě zradil.

„Neslyšel jsi? Vypadni!“

Rozhořčená Natalie popadla koště, rozmáchla se jím po Justinovi a hnala ho ven.

Když Justin odešel, cítila jsem se, jako by ze mě vyprchala veškerá energie, a zhroutila jsem se na podlahu s prázdným pohledem.

I když to byl parchant, pořád to byl muž, kterého jsem milovala sedm let, takže bych lhala, kdybych řekla, že mě netrápí, že to mezi námi skončilo takovým způsobem.

„Jen to ze sebe dostaň, Anno. Uleví se ti.“

Natalie ke mně přešla a pevně mě objala, v jejím hlase byla slyšet bolest.

„Proč bych měla plakat kvůli takovému bezpáteřnímu šmejdovi? Natalie, už se o něm přede mnou nikdy nezmiňuj.“

Mírně jsem zvedla hlavu, ale slzy mi stále stékaly po tváři.

„Vím, že se trápíš, Anno. Pro jednou se prostě vyplač. Pak na něj zapomeň a začni nový život.“

Natalie mě pevně objímala a já slyšela, jak se jí láme hlas. Byla to má nejlepší kamarádka, a tak bylo přirozené, že ji trápilo, když mě viděla v takovém stavu.

Plakala jsem nekonečně dlouho, až jsem měla oteklé oči a v hlavě nesnesitelně zmateno. Jako by mě ten záchvat pláče připravil o všechnu sílu.

Poté, co jsem si vyplakala oči, jsem se vrátila do ložnice a znovu usnula. V posteli jsem strávila téměř celý den a noc.

I ve snech se mi zdálo o Justinovi a Mabel, jak to spolu dělají.

Natalie, které už se asi zajídalo dívat se, jak se takhle mučím, přišla do mého pokoje a probudila mě. Byl to třetí den po mém rozchodu.

„Vstávej a dej si něco k jídlu, Anno.“

Přetáhla jsem si deku přes hlavu, neměla jsem náladu promluvit jediné slovo, natož jíst.

Poslední dva dny jsem pomalu přicházela o rozum. Jakmile jsem zavřela oči, viděla jsem jen tu scénu Justinovy zrady.

„Nechci jíst...“ zamumlala jsem.

V tu chvíli jsem chtěla jen ležet v posteli a nic nedělat.

Natalie to však už nevydržela. Strhla ze mě přikrývku a naštvaně se na mě zadívala.

„Anno Garcio, odkdy jsi tak nemožná? Stojí ti za to, aby ses ničila kvůli nějakému šmejdovi?“

Mlčela jsem, zatímco bolest na mě dál útočila.

I když je to šmejd, milovala jsem ho sedm let! Za posledních sedm let jsem do toho vztahu investovala všechno v domnění, že s ním strávím zbytek života. Zpočátku jsem si myslela, že jsem o krok blíž ke štěstí, ale na konci dne mě přivítala bezedná propast. A teď jsem do ní spadla a není cesty ven.