Druhý den Julianu probudil zvuk hovoru zvenčí.

„Už je deset hodin a slečna Lewisová ještě nevyšla. Zabil ji mladý pán?“

„Nevím. Včera v noci byl v pokoji takový hluk a pak žádný zvuk. Bylo tam děsivé ticho. To se ještě nikdy nestalo.“

„Mladý pán dříve ošklivě bil ostatní, když zuřil. Slečna Lewisová pravděpodobně nemohla utéct a zemřela.“

Philip uslyšel hluk, přišel blíž a vynadal jim: „O čem to tady mluvíte? Copak tu už nechcete pracovat?“

Služebné se rozutekly.

Philip se plný úzkosti díval na zavřené dveře pokoje, ale neodvážil se zaklepat.

Sešel dolů za starým panem Leachem a zeptal se: „Pane, mám zaklepat na dveře?“

Starý pan Leach se tvářil vážně: „Ne, věřím Julianě.“

Samozřejmě, že včera v noci slyšel z pokoje ten lomoz a chtěl tam jít a zastavit to, než Julianě někdo ublíží.

Ale nakonec to vzdal.

Byla to Bensonova poslední naděje.

Juliana se probudila v pokoji, stále uvězněná v Bensonově náručí, aniž by se ve své poloze o píď pohnula.

Už ji ale nedržel tak pevně jako včera v noci.

Juliana se pohnula a cítila v končetinách mravenčení, jako by je okusovaly nespočetné zástupy mravenců. Bylo to tak nepříjemné, že zalapala po dechu.

Jak zůstala celou noc v jedné poloze bez hnutí, znecitlivěly jí končetiny.

Juliana dloubla Bensona prstem do žeber: „Bensone, pusť mě. Jsem celá zdřevěnělá.“

Benson, který nespal tři dny, se ještě dostatečně nevyspal, ale ona ho probudila. Náhle otevřel oči, v nichž se zračila červeň, jako šelma, kterou někdo vzbudil, a díval se na Julianu jako na kořist.

Juliana, držená v jeho náručí, mu neviděla do tváře, ale vycítila nebezpečí.

Benson byl nebezpečný muž.

Nepustil Julianu, ale přitiskl ji k sobě o něco pevněji, vdechoval svěží léčivou vůni jejího těla a chraplavým hlasem řekl: „Spi.“

Vůbec neměl v úmyslu ji pustit. Měl za sebou vzácnou noc dobrého spánku bez snů.

Po krátkém tichu Juliana řekla: „Já... musím jít na záchod.“

Už to nemohla vydržet.

Kdyby Benson viděl její tvář, všiml by si, že je celá rudá.

Jejich poloha byla trapná a ona zřetelně cítila jeho ranní erekci, jak byla jejich těla přitisknutá k sobě.

Benson se zamračil, ale pustil ji.

Jakmile byla Juliana volná, vstala z postele a šla do koupelny bez ohledu na ochromení končetin.

Benson se díval na zavřené dveře s přísným výrazem, který se pak uvolnil.

Když se Juliana umyla a vyšla ven, Benson už byl vzhůru a oblečený.

Oproti tomu chladnému a krvežíznivému muži ze včerejší noci vypadal ten dnešní v obleku odtažitě a vznešeně.

Juliana si také uspořádala myšlenky a zeptala se ho: „Pane Leachi, vyspal jste se včera dobře?“

Benson přistoupil k Julianě, shlédl na ni a oslovil ji tichým a chladným hlasem: „Juliano.“

Juliana zvedla oči a setkala se s jeho pohledem.

Benson sklonil hlavu s očima, které byly plné agrese a dominance: „Juliano, nemůžeš couvnout poté, co sis se mnou začala.“

Juliana byla trochu zmatená. Co udělala, že si s ním začala?

„Pane Leachi, jen jsem se zeptala, jestli jste se dobře vyspal. Jak jsem si začala...“

Než Juliana stačila dokončit větu, Benson se k ní sklonil, přiblížil rty k jejím a tiše řekl: „Moje detoxikace bude od nynějška ve tvých rukou, paní Leachová.“

Juliana byla překvapená!

Vzhlédla k němu: „Už věříš v mé lékařské schopnosti?“

Benson se mírně usmál: „Ne, nevěřím.“

Juliana neměla slov.

Benson udělal půlkrok zpět, narovnal se a podíval se na ni: „Ty jsi můj protijed.“

Líbila se mu její vůně.

Byla jeho.