Jayden stál pod stromem v bílé košili. Mihotavé stíny dopadaly na jeho tělo a zdálo se, jako by slabě zářil.

Nebylo divu, že Juliana do tak pohledného gentlemana byla tři roky blázen.

Jayden uslyšel zvuk a otočil se: „Jill, ty...“

Sotva otevřel ústa, ohromila ho dívka před ním. Stála ve dveřích a vánek jí nadzvedával konečky mírně zvlněných vlasů.

Jayden si myslel, že vidí anděla.

Juliana se mírně zamračila a chladně se zeptala: „Co po mně chceš?“

Když Jayden uslyšel ten známý hlas, vzpamatoval se a byl ještě více překvapen: „Ty jsi Jill. Proč jsi...“

V Jaydenově paměti byla Juliana vždycky malá chuligánka, nevhodně oblečená, s barevným afrem.

Proto Julianu nikdy neměl rád.

Ale takhle Julianu nikdy neviděl – s dlouhými vlasy a v jednoduchých červených šatech, ve kterých vypadala zářivě a jemně.

A její tvář byla čistá a krásná, bez těžkého make-upu.

Byla dokonce hezčí než Selene.

Juliana začala být trochu netrpělivá: „Pane Hodgesi, pokud nemáte co říct, můžete odejít. Můj manžel bude nespokojený.“

Benson, sedící v obývacím pokoji, slova zvenčí jasně slyšel.

Slovo „manžel“, které vyšlo z Julianiných úst, ho přimělo mírně povytáhnout obočí; shledal to docela příjemným.

Jayden si uvědomil, že se změnila nejen Julianina vizáž, ale i její postoj k němu.

Jaydenovi bylo nepříjemné vědět, že pes, který na něj každý den vrtěl ocasem, najednou vrtí ocasem na někoho jiného.

Jayden přistoupil blíž a natáhl k ní ruku: „Jill, přišel jsem tě odsud odvést. Benson je šílenec. Nemůžu dovolit, aby ti ublížil, a dívat se, jak umíráš.“

Juliana Jaydenovu ruku odrazil: „Pane Hodgesi, dávejte si pozor na pusu a nemluvte o mém manželovi špatně.“

Jaydena ruka po úderu bolela a zamračil se na ni: „Jill, opravdu tě chci odvést pryč. Nemůžeš si vzít Bensona, i když já tě nepřijmu, ne?“

„Benson je blázen, který ublížil mnoha ženám, když ho chytil amok...“

Juliana ho přerušila: „Ke mně je hodný a neublížil mi.“

Jayden ztuhl. Podíval se na Julianu a uviděl modřiny na jejích pažích a krku: „Máš pohmožděné paže a nejsi zraněná?“

Juliana pohlédla na svou paži a znovu k němu vzhlédla: „Pane Hodgesi, jste dospělý, copak nechápete, že se tomu říká cucfleky?“

Ty stopy byly trochu velké a zakryla je korektorem, jinak by otisky prstů na jejím krku vypadaly hrozivě.

Jayden se zatvářil pochmurně, měl pocit, že byl podveden: „I kdyby se k tobě choval dobře, nedožije se příštího roku a ty ovdovíš.“

Juliana lhostejně prohodila: „Mám štěstí a on se mnou bude žít dlouhý život.“

Jaydenovi škublo v koutku úst.

Juliana se na něj podívala: „I kdyby zemřel, jsem zákonnou dědičkou jeho desetimiliardového jmění, nebylo by to hezké?“

Jaydenovi došly důvody, jak ji přesvědčit.

Mohl jen důrazně říct: „Dnes musíš jít se mnou. Nedovolím, aby tě tu mučili.“

Juliana se chladně zachechtala a zeptala se ho: „Pane Hodgesi, kdo jste, že to říkáte?“

Jayden zvedl hlavu a podíval se na Julianu: „Když se mnou dnes odejdeš, dám ti další šanci a pokusím se tě mít taky rád...“