Envy je tak kurevsky hustá. Jako, neberte mě špatně, při tréninku je to pěkná tvrďačka a bolí mě z ní každičký sval v těle, ale jako člověk? Je úžasná. Jediní lidé, kteří se tu opravdu snaží být mými přáteli, jsou všichni falešní. Chtějí být spojováni s mým postavením, nebo spíš s mými bratry. Všechno, o co se starají, je, jak vypadají, co mají na sobě a jestli by mohli mít šanci stát se příští Lunou. Envy, jak jsem zjistila, nic z toho nezajímá. Je sirotek, bojovnice cvičená od narození a chce být nakonec lékařkou smečky, aby mohla pomáhat lidem. Taky nemá žádné přátele, takže když jsem zmínila, že bychom měly být rovnou nejlepší kamarádky, nadskočila a vypískla, jako by to byla ta nejlepší věc na světě. Vyměnily jsme si čísla a dohodly se, že o víkendech, když nebudeme trénovat, někam zajdeme.

„Vážně už bych měla jet, musím na směnu u večeří,“ řekne a zkontroluje hodinky.

„Vy na to nemáte omegy?“

„Máme, mě prostě vaření baví, navíc mi to hodí pár dolarů navíc na účet.“

„Já bych neuvařila jídlo, ani kdyby mi šlo o život. To mě budeš muset jednou taky naučit. Jsem si jistá, že Tommymu by se to líbilo. Každopádně, jo, asi bych měla jít a připravit se, každých pár dní pořádáme večeři s ostatními smečkami, abychom se pokusili najít příští Lunu.“

**Haiden**

Vyprovázím Tiffany nebo Stephanii, možná to byla Julie, srát na to, nevím, přednímy dveřmi po dlouhém a tolik potřebném čísle. Nikdy nespím se stejnou holkou dvakrát. Nechci, aby se na mě vázaly a myslely si, že si je vyberu jako družku nebo tak něco. Ne jako Noah a Levi s těmi dvěma pipkami, co si myslí, že už to mají zpečetěné po tom roce nebo tak nějak, co jsou s nimi. Po osmnáctinách jsem na svou družku čekal pár let, ale upřímně, jsem alfa samec, mám své potřeby, a vím, že jsem měl čekat dál, ale prostě jsem nečekal. Jakmile je holka v autě a ten její toxický parfém, ve kterém se topila, se trochu vyvětrá, ucítím slabý závan té nejomamnější vůně. Vanilka a borůvky... Moje družka. To musí být moje družka! Snažím se ji následovat, nahoru a kolem domu, přes dvůr, ale ztratí se ve vteřině, kdy na příjezdovou cestu vjede kolona aut s nákladem vlčic z jiné smečky. Kurva! Xavierova motorka vjede hned za nimi, a zatímco matka s otcem vítají hosty, stáhnu ho stranou.

**Xavier**

Byl jsem u hranic a řešil změnu směn, která vyžadovala mou pozornost, když jsem zachytil tu vůni. Vanilka a borůvky, ta nejsladší zasraná věc na světě, a já zakopával o vlastní nohy, jak jsem se ji snažil následovat. Sledoval jsem proud větru, který ji nesl od přední brány, a odtamtud jsem skočil na motorku, helmu dolů a nos ve vzduchu. Bylo to slabé skrz ulice a já kličkoval sem a tam, dokud nedorazila kolona aut z hostující smečky a já se rozhodl je následovat zpátky.

„Cítil jsi to, brácho?!“ Haiden mnou zatřese.

„Ty jsi to zachytil taky?!“

„Jo! Naše družka tu byla! Cítil jsem ji přímo tady, kurva, ale pak to zmizelo.“

„Já to zachytil u hranic a přes celé město.“

„Kurva, je tady, konečně je tady! Musíme ji jít hledat! Spoj se s Noahem a Levim, můžou pomoct.“

„Kdo je tady, chlapci?“ Naše matka k nám přijde zezadu.

„Ona, mami, naše družka, oba jsme ji cítili. Je tady! Musíme ji jít hledat!“

„Napadlo někoho z vás dvou, že je možná tady se smečkou Půlměsíce?“ Máma gestem ukáže na hosty, kteří jsou vedeni dovnitř.

„Měli byste jít přivítat hosty, jako budoucí alfy je to stejně vaše povinnost. Kde jsou ti další dva?“ Zamračí se. „Zavolejte jim a informujte je, že je chci tady, a ať s sebou NEVODÍ ty vlčice.“

**Noah**

Levi a já sedíme v boxu v bistru ve městě s holkami. Není to přesně tam, kde chceme být, obvykle je prostě ošukáme a jdeme si po svém, ale takovéhle drobnosti jednou za čas jim brání tolik kňučet, takže jsme jim dneska vyhověli a vzali je ven. Levi a já dostaneme sdílené myšlenkové spojení od Xaviera.

„Je tady.“

„Kdo je tady?“

„Družka?!“ zeptá se Levi vzrušeně a Haiden se přidá taky.

„Xavier i já jsme ji cítili tady ve městě. Ještě jsme ji nevystopovali. Ztratili jsme stopu.“

„Už jdeme,“ řeknu jim a Levi na mě kývne přes stůl, když oba vstáváme.

„HEJ! Kam vy dva jdete?! Říkali jste, že dneska vybíráme my, co budeme dělat!“ Lucyin pištivý hlas mi spílá, ale nevěnuji jí žádnou pozornost, zatímco odcházím. Jestli je tady moje družka, najdu ji.

**Levi**

Nemůžu uvěřit, že po sedmi letech čekání je naše družka konečně tady. Nejenže tu byla, ale zřejmě byla taky pryč. V duchu jsem si nafackoval, a jsem si jistý, že Noah taky, protože jsme byli venku s holkami a propásli jsme příležitost zachytit její pach. Vůni, o které nám Xavier a Haiden tvrdí, že byla ta nejkrásnější a nejlahodnější věc na světě.

„KURVA!“ Kopnu do pohovky v našem soukromém křídle. „Jak nám mohla jen tak proklouznout mezi prsty?! Co když jsme ji ztratili nadobro?!“

„Najdeme ji. Musela tu být z nějakého důvodu,“ prohlásí Xavier, věčný mírotvorce, ale i já v jeho hlase cítím nejistotu.

Haiden se vrátí do místnosti s hromadou papírů.

„Co je to?“

„Rozpisy hlídek. Možná se můžeme zeptat toho, kdo měl službu, kdo dnes přišel a odešel.“

„To by mohl být problém.“ Xavier si prohrábne vlasy. „Bojovníci, co měli dnes službu na bráně, zůstali v bezvědomí poté, co na ně zaútočila skupina toulavých.“

„A měli jsme dodávky zboží, hosty a naší nemocnicí prošlo několik smeček,“ dodá Noah.

Být jednou z největších smeček s nejlepšími zdroji znamená, že pravidelně umožňujeme pomoc ostatním smečkám. Naše družka by mohla být doslova kdokoli, odkudkoli, a mohla sem přijít z jakéhokoli důvodu, a my nemáme jak ji vystopovat.

„DOPRDELE!“

**Toto dílo, Bohyně podsvětí od Sheridan Hartin, je výhradním duševním vlastnictvím legálně smluveným s NovelSnack. Jakákoliv reprodukce, distribuce nebo nahrávání mimo NovelFlow, AnyStories, NovelaGo a Readink je neautorizované a představuje porušení autorských práv.**