**Envy**

Než jsem odjela, dala jsem si na čas a projela se ulicemi Rudého měsíce. Bylo to jen pár minut navíc, ale prostě jsem opravdu chtěla vidět, jak smečka vypadá. Aleisha byla upřímně tak milá. Trochu z formy, ale má dobrý potenciál, a já teď bzučím energií, protože si myslím, že jsem si právě našla svou historicky první kamarádku přibližně v mém věku. Naplánovaly jsme si, že o víkendu někam pořádně zajdeme, a jsem si docela jistá, že si s touhle novou prací, kdy ji budu trénovat, užiju spoustu legrace.

Prosvištím územím své vlastní smečky. Smečka Tolaris byla vším, co jsem kdy potřebovala, až do dneška, dokud jsem si neuvědomila, že život je víc než jen tvrdě pracovat a dosahovat cílů. Zaparkuji svou novou motorku v garáži vedle Felixovy a vklouznu dovnitř bočními dveřmi. Díky své malé zajížďce se nemám čas převléknout před návalem na večeři, ale to nevadí.

„Čau holka, díky bohu, že jsi tady. Můžeš začít s tou zeleninou?“ přivítá mě Jenny.

„Jo, jasně.“ Sundám si koženou bundu a rukavice, jezdecké kalhoty a boty si nechám k maskáčovému crop topu, a dám se do práce, abych se zaměstnala. Večeře byla, jako vždy, úspěch. Vím to díky nedostatku zbytků v ohřívacích pultech. V duchu si nadávám, že jsem si nedala porci stranou, než jsem jídlo vynesla ven. Zkontroluji čas, teď už je příliš pozdě na to, abych něco vařila, tak prostě popadnu pár müsli tyčinek a zamířím nahoru. Můžu dát asi hodinu a půl učení, než budu muset jít spát. Zahnu na chodbu s půlkou tyčinky nacpanou v puse, když se zarazím na místě. Přímo před mými dveřmi stojí pitomec jedna a dva.

„Připravená se učit?“ zazubí se na mě Theo.

„Myslela jsem, že jsem řekla, že vám dvěma nebudu pomáhat.“

„A já myslel, že jsem řekl, že se tu sejdeme pozdě.“ Zion vykročí vpřed s talířem jídla. „Říkal jsem si, že jsi neměla šanci si nic dát.“

„To je… milé?“ nakloním hlavu ve zmatení.

„Nepleť si to, malá bojovnice. Jen nechci, abys nám tu omdlela.“

Obrátím oči v sloup a vylovím klíče z kožených kalhot. Strčím klíč do dveří, otevřu je a vejdu dovnitř. Ti dva obři mě následují dovnitř, ne že bych je pozvala, ale už jsou tady a stojí v mém teď opticky menším pokoji. Zion položí talíř s jídlem na můj stůl a chvíli se rozhlíží.

„Kde máš všechny věci?“

Ukážu na jedny z dveří. „Skříň.“

K mému překvapení jde ten bastard řečenou skříň otevřít. Ne že by mě to nějak trápilo, nemám co skrývat.

„Není tu doslova nic kromě nějakého tréninkového oblečení a dvou párů bot.“

„A dvou mikin,“ podotknu.

„Vážně?“ Theo vystrčí hlavu přes Zionovo rameno. „Kde máš všechny věci?“

Plácnu sebou ke stolu a rozbalím jídlo. Nemá smysl hrát si na hrdinku. Potřebuju jídlo, abych mohla trénovat tak, jak trénuju, a udržet si kondici. „To je všechno, co potřebuju. Tak co, chtěli jste se učit, nebo ne? Mám vyhrazenou už jen něco málo přes hodinu, než budu muset odpadnout.“

Oba se usadí na mé manželské posteli, jako by jim patřila. Musím potlačit smích nad tím, jak směšně na ní vypadají. Z průměrné velikosti se najednou stala maličká. Asi po dvaceti minutách je naprosto zřejmé, že tihle dva opravdu potřebují pomoc. Nejsem si jistá, proč se Alfa Marcus rozhodl, že je dobrý nápad dát je do pokročilých tříd. Čas, který ve škole promrhali, je opravdu dohnal, a upřímně bych se divila, kdyby tímhle tempem vůbec prolezli normálními třídami.

Theo vydechne a svalí se na záda. „Jak to všechno kurva vůbec stíháš?“

Pokrčím rameny. „Je to důležité.“

„Jo, ale děláš hlídkové směny, směny u večeří, pokročilé třídy, stavíš motorky s mým tátou a teď taky jezdíš tam a zpátky do Krvavého měsíce?“

Zion zvědavě vzhlédne od knihy. „Co děláš v Krvavém měsíci?“

„Myslela jsem, že jsi budoucí alfa, neměl bys už vědět všechno?“

„Slyšel jsem tátu říkat, že ji požádali, aby tam trénovala budoucí beta samici.“

Zion na mě povytáhne obočí. „Jsi vážně tak dobrá?“

Obrátím oči v sloup. „Věděl bys to, kdyby ses rozhodl dívat místo toho, abys mi jen podkopával nohy a přerušoval můj trénink při každé příležitosti.“

Něco si zamumlá pod fousy, co nezachytím, ale Theův vlčí sluch zřejmě ano, protože mu obočí vyletí vzhůru a málem až z obličeje.

„Nejsme tu, abychom probírali mě. Vraťte se ke knihám, nebo vypadněte. Nemám čas se tady flákat.“

Následující ráno jsem málem zakopla, když jsem vycházela ze dveří. K mému překvapení leží na podlaze přímo venku malá červená krabička. Říkám si, jestli to není omyl, ale i tak ji vezmu dovnitř, rozvážu mašli a sundám víko. Je to figurka motorky, ne jen tak ledajaké motorky, mojí motorky. Je to hezké, ale nevím, co s tím, tak ji položím na stůl a věnuji jí malý úsměv, než vyrazím trénovat. Šlohnou ještě pár müsli tyčinek a naplním si láhev s vodou, nacpu je do tašky a běžím na tréninkové hřiště vzadu. Další překvapení, i když si nejsem jistá, jestli dobré. Theo a Zion stojí uprostřed sotva osvětleného hřiště. Svléknou si jen košile a já se málem otočím k odchodu, protože opravdu nepotřebuju trávit další čas tím, že budu trpět v jejich blízkosti, ale Zion mě musel ucítit, protože strčí nos do vzduchu, než se otočí.

„Malá bojovnice. Přišli jsme se podívat na ty tvoje schopnosti.“

„Víte, že mi opravdu začínáte narušovat můj osobní čas,“ zamumlám, položím tašku a začnu se protahovat.

Jen pokrčí rameny a začne kopírovat mé pohyby, spolu s Theem, který vypadá jen napůl vzhůru.

**Toto dílo, Bohyně podsvětí od Sheridan Hartin, je výhradním duševním vlastnictvím legálně smluveným s NovelSnack. Jakákoliv reprodukce, distribuce nebo nahrávání mimo NovelFlow, AnyStories, NovelaGo a Readink je neautorizované a představuje porušení autorských práv.**