Když za sebou zamykám dveře, Tylerovo auto už venku bublá na volnoběh.

Přitáhnu si mikinu těsněji k tělu a vyklušu posledních pár kroků přes trávník. Nakloní se a otevře dveře spolujezdce dřív, než k nim dojdu, a zubí se, jako bychom se neviděli před dvanácti hodinami.

„Dobré ráno, sluníčko,“ řekne.

Klouznu na sedadlo a hodím tašku dozadu. „Jdeš brzo.“

Pokrčí rameny a odlepí auto od obrubníku. „Musel jsem se vykoupit.“

„Je ti odpuštěno,“ řeknu a nakloním se, abych ho políbila na tvář.

Její ruka sjede přes středový panel a spočine na mém stehně, nenucená a hřejivá. „Stejně je mi to blbý. Ten sendvič stál za prd, co?“

„Byl příšerný,“ zasměju se. „Ale bylo to milé.“

Rychle se na mě podívá, jako by se chtěl ujistit, že nejsem pořád tajně naštvaná. Nejsem. Ani trochu. Ne když je takovýhle – usměvavý, s měkkým pohledem a snaživý. Vždycky se snaží, i když to zvorá.

Kampus je od naší čtvrti jen deset minut, ale doprava u sjezdu je vždycky katastrofa. Tylerovi to, zdá se, nevadí. Bubnuje prsty do volantu a zpívá si pod fousy s jakýmsi indie-popovým playlistem, který si nachystal.

Batoh mi na ramenou připadá těžší než obvykle, když kráčíme k hlavní budově. Mám dneska dvě hodiny – nic velkého, ale dost na to, abych si udržela průměr. Balet mi užírá většinu rozvrhu a zkoušky na Gala znamenají ještě víc tréninků než obvykle. Přesto to nechci flákat. Mám školu ráda. Ráda dělám věci pořádně. I když jsem unavená.

Jsme v polovině chodby, když uslyším první smích – ostrý, křehký, nacvičený.

Pak vzduch prořízne Rebečin hlas.

„No ty vole, my o voze a ledová královna je tady.“

Zpomalím. Tyler ne, nejdřív ne. Ale pak ji uslyší taky.

Rebecca se opírá o řadu skříněk, samý lesk na rty a samolibost, obklopená svou obvyklou klikou – a jedním novým přírůstkem. Zoe. Tichá malá Zoe, teď přikyvuje a předstírá, že tam vždycky patřila.

Rebecca nakloní hlavu, když mě uvidí. „Penelope. Páni. Vypadáš... unaveně.“

Nezaastavuji se, ale ani nezrychluji.

„Pořád si hraješ na balerínu, co?“ řekne. „Všechno to tancování a stejně nejsi tak hubená jako já.“

Žaludek se mi zkroutí.

Říká to jako vtip, jako by mi pomáhala.

Holky kolem ní se zasmějí.

Tylerovi cuknou prsty v mé dlani, ale neřekne nic.

Rebecca vykročí vpřed, úsměv jí odkapává cukrem. „Jíš vůbec? Nebo jedeš jen na... kostkách ledu a zoufalství?“

„Rebecco,“ zamumlám a nedívám se na ni.

Ale ona se teprve rozjíždí.

Natáhne ruku a lehce přejede prsty po Tylerově paži – nenuceně, jako by to nic neznamenalo. Ale celou dobu sleduje mě.

„Chudák Ty,“ řekne. „Kouří ti vůbec?“

Celé tělo mi zchladne.

„Vypadá jako taková puritánka,“ pokračuje Rebecca a oči se jí lesknou. „Jako že kdybys na ni sáhnul špatně, tak se rozsype. Nebo tě nahlásí.“

Skupina zavíská smíchy.

Tyler konečně stáhne ruku. „Fajn, to stačí.“

Ale Rebecca neskončila. Líně mávne rukou mým směrem a otočí se ke svým holkám.

„Tahle si fakt myslí, že balet je skutečná kariéra.“

Další smích.

Neuvědomuju si, jak nehybně stojím, dokud mě Tyler nezačne znovu táhnout dopředu.

„Nestojí za to,“ zamumlá a vede mě pryč.

Ohlédnu se jen jednou.

Ujdeme půlku chodby, než konečně najdu hlas.

„To byla Zoe,“ řeknu, i když už vím, že byla.

Ty se ohlédne, pokrčí rameny. „Asi jo?“

„Odkdy se baví s Rebeccou?“

„Nevím. Možná v poslední době?“

Zastavím se.

On se zastaví taky, upraví si tašku na rameni. Čelist má zaťatou. Ne naštvanou – ještě ne. Ale vidím, jak se to k tomu blíží.

„To je ta, které jsi pomáhal s chemií, že jo?“ zeptám se.

„Jo.“

„Požádala tě o pomoc?“

Následuje pauza. Jen vteřina. Možná míň.

„Ne. Nabídl jsem se. Proč na tom záleží?“

Zírám za něj, zpátky do chodby. Rebečin hlas mi pořád zní v uších. Její smích. Výraz ve tváři Zoe – jako by v tom jela s ní, i když nepromluvila.

„Prostě mi to nesedí,“ řeknu. „Jako by to možná nebylo náhodné.“

„Pen...“

„Minulý semestr,“ začnu a hlas se mi trochu zachvěje, ale nepřestanu. „Na mě vysypaly celý tác s jídlem a tvrdily, že to byla nehoda. Rebecca mi dala žvýkačku do špiček. Založila falešný účet, psala o mně a nutila lidi, aby to fotili a posílali mým instruktorům. Pamatuješ si to? Nebo ti to nestačilo k tomu, aby sis myslel, že jsou tohohle schopné?“

Tyler vydechne a vyhrne si rukávy mikiny k loktům. „Neříkám, že jsou svaté. Jen říkám, že Zoe nevypadá jako ten typ.“

„Ty ji neznáš.“

„Vím, že je tichá. Chytrá. Vtipná. Prostě potřebovala pomoc a já jí ji dal.“

Zkřížím ruce. „A teď stojí vedle Rebeccy, zatímco mě ponižuje před chodbou plnou lidí.“

„Ona nic neřekla.“

„Nemusela.“

Ty se podívá jinam, pak zpátky na mě, viditelně se snaží zůstat v klidu. „Hele, možná prostě skončila ve špatné partě. Nebo si možná myslela, že si Rebecca dělá srandu.“

„To nebyla sranda,“ odseknu.

Prohrábne si vlasy. „Fajn. Já vím. Jen si myslím, že možná děláš ukvapené závěry.“

Zírám na něj.

Chci, aby byl naštvaný. Chci, aby se tam vrátil a něco řekl. Chci, aby se na mě podíval tak, jako včera na verandě, a řekl: *To sis nezasloužila.*

Ale místo toho obhajuje Zoe. Holku s měkkýma očima a tím teď už povědomým úšklebkem, která může splynout s davem, zatímco mě Rebecca s úsměvem kuchá.

Prudce zamrkám a otočím se. „Ty to fakt nechápeš.“

Tyler změkne, přistoupí blíž. „Penny, no tak. Nedělej to.“

„Já nic nedělám.“

„Ona to tak nemyslela—“

„Rebecca nebo Zoe?“

Zaváhá.

Přesně.

Zavrtím hlavou a snažím se zatlačit knedlík, co mi stoupá v krku.

„Máš toho moc,“ řekne jemně. „Gala, zkoušky, škola... tyhle věci, nemusí ti to zabírat místo v hlavě.“

„Já o tom *nerozhoduju*,“ řeknu. „Nemůžu si vybrat, co ulpí. Ponižovala mě před všemi. Dala mi pocit, jako bych byla—“

Zastavím se. Ani neznám to správné slovo.

Tyler se dotkne mé paže. „Nemusíš to nosit v sobě. Jsem tady, jo?“

Kývnu, ale je to křečovité. Mechanické.

Nakloní se a políbí mě na spánek, jako by se nic nestalo. „Napíšeš mi po hodině?“

„Jo,“ řeknu.

On vyrazí jedním směrem.

Já jdu druhým.