Učebna už je skoro plná, když vklouznu dovnitř.

Bzukot polospících rozhovorů, skřípání židlí o dlažbu, žuchnutí přeplněných batohů dopadajících na podlahu – nic z toho kvůli mně nezpomalí. Povytáhnu si popruh tašky výš na rameni a rozhlížím se po volném místě.

Je jen jedno.

Prostřední řada, druhé od kraje.

Vedle kluka, který vypadá povědomě takovým tím způsobem jako většina Tylerových spoluhráčů – široká ramena, školní mikina, kšiltovka otočená dozadu, jako by přišel rovnou z nějaké hrdinské sportovní montáže.

Jonathan, myslím.

Možná.

Klouznu na sedadlo a snažím se nevydat ani hlásku. Vzhlédne od sešitu, věnuje mi rychlý, nenucený úsměv – takový ten, co říká čau, jsem milej člověk, můžeš tu sedět, aniž bys toho litovala – a pak se vrátí k čemukoli, co tam bez velkého zájmu čmárá.

Žádný výsměch. Žádné úšklebky na úrovni Rebeccy. Žádné drama.

Je to... podivně odzbrojující.

Zírám do čela místnosti, kde se profesor už pouští do výkladu o srovnávacích esejích, jako bychom všichni zoufale toužili to vědět. Můj sešit zůstává na lavici zavřený. Moje pero nepoužité. Můj mozek odmítá naskočit.

Nesnáším tenhle pocit.

Nesnáším, když můj den začne špatně.

Nikdy to nedokážu úplně zvrátit. Je to, jako když vás hned zrána někdo vyvede z rovnováhy a vy pak dalších dvanáct hodin o všechno zakopáváte. Chci se soustředit. Chci zapomenout na Rebeccu a Zoe a to divné, bodavé zklamání, které mi po rozhovoru s Tylerem pořád vězí pod žebry.

Neměla bych být na Tylera naštvaná.

Já to vím.

Jen se snažil pomoct Zoe. Neřekl jí, aby tam stála a smála se mi. Nevěděl to.

Přesto.

Přesto.

Zastrčím si pramen vlasů za ucho a usilovně se soustředím na bod na zdi, vůlí nutím vzpomínky, aby přicházely měkčeji.

Tyler.

Když jsme se potkali poprvé, bylo to snadné.

Bláznivě snadné.

Přistěhoval se do čtvrti těsně před jarním semestrem minulý rok. Jeho rodiče koupili ten starý bílý dům o tři ulice dál, ten s rozbitou houpačkou na verandě a loupajícími se modrými okenicemi. Pamatuju si, jak jsem jela kolem na kole a viděla krabice narovnané na trávníku, jak jeho máma stála na verandě a vykřikovala pokyny na stěhováky jako generál.

A Tyler.

Opřený o rám dveří, kšiltovku staženou nízko, sluchátka zamotaná kolem krku, trochu spálený, jako by mu ještě nedošlo, že floridské slunce není vtip.

Usmál se, když mě přistihl, jak zírám.

Ne tím namyšleným úsměvem. Ne tím nacvičeným, kterému jsem se u kluků naučila vyhýbat.

Něčím měkčím.

Skoro stydlivým.

Pak už to netrvalo dlouho. Pár „náhodných“ setkání v samoobsluze, pár vyjížděk na kole nikam a pak se to prostě... stalo.

Začali jsme spolu trávit čas tak, jak lidé začínají dýchat po příliš dlouhé době pod vodou.

Zpočátku nikoho neznal. Byl to jen on a já a ospalé chodníky naší čtvrti, táhnoucí se do dálky, jako by byly postavené pro nás.

Ale nezůstalo to tak.

Tyler si udělal přátele rychle. Trenéři po sobě prakticky šplhali, aby ho dostali do svých týmů. Fotbal, americký fotbal, basketbal – cokoliv s míčem a výsledkovou tabulí, drtil to bez snahy.

A holky si toho všimly taky.

Všimla jsem si, jak si všímají.

Jak se kolem něj smály trochu moc hlasitě. Jak si stahovaly rukávy, když procházel. Jak se dotýkaly jeho paže, když nemusely.

Nesnášela jsem to.

Pořád nesnáším.

Ale Tyler mi nikdy nedal důvod o něm pochybovat. Vždycky se ke mně vracel. Vždycky si vybral mě jako první.

Byl můj první polibek.

Můj první skutečný kluk.

Moje první všechno, vlastně.

A já ho milovala.

Myslím.

Teda – co jiného by to mohlo být? To, jak se mi uleví na hrudi, když je nablízku. To, jak jsem pořád nervózní, než ho uvidím, i po téhle době. To, jak pořád chci, aby mě viděl – opravdu viděl – když se naučím novou sestavu nebo když se zasměju jednomu z těch jeho hloupých vtipů.

Je to láska.

Musí být.

Že jo?

Ťukám koncem pera o lavici a snažím se to ze sebe setřást.

Nefunguje to.

Jonathan – Jo? – něco škrábe na okraj sešitu. Zahlédnu to.

Příšerná čmáranice psa. Nebo koně. Nebo hluboce prokleté lamy.

Než stihnu sama sebe zastavit, drcnu loktem do jeho paže a zašeptám: „To má být pes? Nebo tím vyjadřuješ nějaký názor na evoluci?“

Pohlédne na mě, polekaně.

Pak se zasměje.

Ne falešným smíchem. Ne zdvořilým.

Skutečným, hlubokým, překvapeným smíchem, kvůli kterému se pár lidí otočí.

Zazubí se a otočí sešit ke mně, odhaluje ještě horší kresbu pod tím – panáčka jedoucího na tom záhadném zvířeti, třímajícího kelímek s kávou jako meč.

„Umění,“ řekne vážně. „To bys nepochopila.“

Odfrknu si pod fousy. „Máš pravdu. Skutečný génius je ve své době vždy nepochopen.“

Znovu se uchechtne, zavrtí hlavou a otočí se zpátky k profesorovi, pořád se uculuje.

A přesně takhle se to napětí v mé hrudi trochu uvolní.

Ne úplně. Ale stačí to.

Stačí to na to, abych si vzpomněla, že ne každý v téhle budově mě nenávidí. Stačí to na to, abych si vzpomněla, že někdy stačí pitomá kresba a ještě pitomější vtip, aby se příšerné ráno zdálo trochu míň trvalé.

Zbytek hodiny se rozplyne rychleji, než čekám.

Poznamenám si pár napůl srozumitelných poznámek. Většinou vlastní čmáranice. Baletku z hůlek stojící proti hůlkovému koňo-monstru s malou vlajkou, na které stojí pomoc.

Jo mě jednou přistihne, zvedne obočí a ušklíbne se.

Ušklíbnu se zpátky.

To nic není.

Není to důležité.

Ale je to něco.

Profesor nás propustí dřív – vzácný zázrak – a já si nacpu věci do tašky s větší energií, než s jakou jsem začala. Jonathan taky vstane a hodí si batoh přes jedno rameno.

Jsem s ním v půlce cesty ze dveří, když uvidím Tylera.

Opírá se o zeď přes chodbu, ruce zastrčené v kapsách bundy, očima skenuje dav.

Ve vteřině, kdy mě spatří, se narovná.

Jeho tvář se změní v ten známý úsměv – ten, co mě dřív rozkládal, aniž by se snažil.

„Čau,“ řekne, odlepí se od zdi a proplete se mezi opozdilci ke mně. Oči mu krátce střelí k Jonathanovi, pak se usadí zpátky na mně.

Cítím, jak Jo těká pohledem mezi námi, a na zlomek vteřiny vzduch ztěžkne.

„Uvidíme se, Valeová,“ řekne Jo nenuceně a věnuje mi rychlý salut dvěma prsty.

Zmůžu se na malý úsměv. „Zatím, Piccaso.“

Zasměje se pod fousy a zmizí v chodbě, nechává mě o samotě s Tylerem.

Ty přistoupí blíž, ruce pořád v kapsách, ramena trochu shrbená, jako by se snažil vypadat menší, než je.

„Chtěl jsem tě doprovodit na oběd,“ řekne. „Jestli to nevadí.“

Nevadí.

Nemělo by.

Kývnu. „Jo. Jasně.“