Tyler se zařadí vedle mě, zatímco kličkujeme přeplněnou chodbou.

Je to zvláštní – má jeden z těch stylů chůze, díky kterému mu lidé uhýbají z cesty, aniž by se o to snažil. Dřív jsem si myslela, že je to tím, jak je vysoký, nebo možná tou jeho klidnou, lehkou energií, jako by ho nikdy nic nerozházelo. Teď si začínám říkat, jestli to není prostě tím, že když věříte, že vám svět uhne, obvykle to udělá.

Zpočátku nic neříká. Jen do mě lehce drcne loktem.

„Hele,“ řekne. „Ohledně toho rána. Promiň.“

Ohlédnu se na něj.

Vypadá... opravdově. Takové to lehce svraštěné obočí, které mívá, když ví, že něco zvoral, ale není si jistý, jak přesně to napravit.

Pokrčím jedním ramenem. „To je v pohodě.“

Vydechne, jako by zadržoval dech. „Není to v pohodě. Nechtěl jsem, abys měla pocit, že nejsem na tvé straně.“

Znovu pokrčím rameny, tentokrát pomaleji. „Vím, že se jen snažíš být milý.“

Tyler trochu zpomalí, přesně srovná krok se mnou, i když se proud v chodbě zužuje.

„Já jsem na tvé straně, Penny,“ řekne a tentokrát se zastaví úplně. Otočím se k němu, trochu zmatená.

Než stihnu cokoliv říct, zvedne ruce a jemně mi vezme obličej do dlaní, které mě hřejí na tvářích.

„Jsem vždycky na tvé straně,“ řekne. „Jen... nemám rád konflikty. To víš.“

Říká to tak lehce, tak přirozeně, jako by to mělo stačit.

A možná stačí.

Usměju se, malý a trochu křečovitý úsměv, ale skutečný. „Chápu.“

A chápu. Opravdu.

Tyler byl vždycky ten kluk, co sjednává mír. Který utrousí vtip, když jde do tuhého. Který napětí rozpouští, místo aby ho přiživoval.

Je to jedna z věcí, které jsem na něm milovala jako první.

Jenže... někdy mám pocit, že být na mé straně by znamenalo nerozpouštět to.

Někdy mám pocit, že by to znamenalo nechat to napětí pálit, jen trochu, jen tolik, aby dokázal, že stojí opravdu, skutečně vedle mě.

Ale možná to není fér.

Možná jsem jen unavená. Citlivá.

Moc nad tím přemýšlím, protože se ráno zvrtlo a já si to pořád táhnu s sebou jako idiot.

Setřesu tu myšlenku a vnutím do hlasu trochu víc lehkosti. „Takže, o čem jsi chtěl mluvit?“

Tyler se okamžitě rozzáří, jako bych v něm zase nahodila nějaký skrytý vypínač. Ruce mu klesnou k bokům a zhoupne se na patách, jak to dělá vždycky, když je nadšený, ale snaží se nevypadat tak.

„Naši dneska ráno volali,“ řekne. „Dneska večer dělají velkou večeři. Chtějí, abychom přišli. I ty.“

Zamrkám na něj. „Já?“

Zasměje se pod fousy. „Jo, ty. O kom jiném bych mluvil?“

Zkousnu úsměv. „Oni obvykle... víš co. Nez zvou.“

„Mají tě rádi,“ řekne lehce. „To víš.“

Vím.

Nebo jsem si to aspoň myslela.

Ne že bych nebyla vítaná. Tylerovi rodiče ke mně byli vždycky milí – obzvlášť ve srovnání s mými rodiči, kteří si od mého života udržují převážně zdvořilý odstup, pokud v tom nefiguruje trofej.

Ale obvykle si nedávají záležet na tom, aby mě pozvali. Vždycky to bylo víc nenucené. Víc stylem, když už jsi tady, zůstaň na večeři.

Ne... prosím, buď tam.

„Co je to za příležitost?“ zeptám se.

Tyler pokrčí rameny, jako by to byla ta nejnedůležitější věc na světě. „Říkali, že je to překvapení.“

„Překvapení?“

„Zněli nadšeně. Takže ať je to cokoliv, je to dobré.“

Vteřinu na něj podezřívavě zírám. „Ty nejsi ani zvědavý?“

Zazubí se. „Ne-e. Říkám si, že jestli jsou to dobré zprávy, stojí za to si počkat.“

Zašklebím se. „Nesnáším čekání na překvapení.“

„Já vím,“ řekne s úšklebkem. „Jsi jako kočka před zavřenými dveřmi.“

Lehce ho dloubnu do žeber. Chytí mě jednou rukou za zápěstí a zatočí se mnou o půlkrok k sobě, jako by to byl taneční pohyb.

„Klídek, baleríno,“ řekne. „Bude to sranda.“

Protočím oči, ale už se usmívám. Je nemožné se na něj zlobit, když je takovýhle – tak pohodový, tak jistý, že mu svět podá něco dobrého.

Možná něco z toho potřebuju.

Možná bude dnešní večer přesně to, co potřebuju, abych se vytrhla z téhle divné, těžké nálady.

„Mám trénink,“ připomenu mu.

„Já vím. Řekl jsem jim to. Je to v klidu.“

Znovu se zazubí, široce a jasně.

„Vyzvednu tě potom. Tentokrát doopravdy,“ dodá a mrkne.

Odfrknu si. „To bych prosila.“

„Dokonce přinesu svačinu, jestli chceš.“

„Teď se mě jen snažíš uplatit.“

„Funguje to?“

Zasměju se. „Trochu.“

Drcne ramenem do mého a znovu srovnáme krok. Chodba se začíná vyprazdňovat, čím dál víc dveří se s boucháním zavírá, jak se blíží zvonění.

Zastavíme před mou třídou.

Tyler se skloní, vtiskne mi polibek na temeno hlavy – rychlý a nenucený, ale i tak se mi v hrudi rozvine něco teplého.

„Uvidíme se v pět,“ řekne.

„V pět,“ zopakuju a naoko zasalutuju.

Pak se otočí a odchází, splývá s řekou studentů, jeho mikina poskakuje mezi batohy a hovorem a ošoupanými teniskami.

Vteřinu se dívám za ním.

Ne proto, že bych mu nevěřila.

Ne proto, že bych měla strach.

Prostě proto, že... je to hezké. Mít někoho, na koho čekáte. Mít někoho, kdo čeká na vás.

Setřesu ten pocit a vrazím do další hodiny těsně předtím, než zazvoní.