Voda z pítka na kraji sálu chutná kovově, ale i tak si naplním láhev a napiju se, až mi ten chlad projede hrdlem jako šok.

Na druhém konci sálu Madame Loretto stále přechází sem a tam jako generál obhlížející trosky bojiště. Její podpatky klapou o parkety, což je jediný zvuk kromě tlumeného popotahování tří dívek, které předstírají, že nebrečí.

Byl to přesně ten typ dne.

Madame neřve proto, že bychom byly špatné.

No – možná některé z nás dneska špatné jsou.

Ale hlavně křičí proto, že je rozzuřená.

Ta novina dopadla hodinu po začátku zkoušky jako granát:

Konkurz na Jarní gala byl přesunut. O dva dny dříve.

Sál byl prý omylem zamluvený dvakrát a společnost, která nám ho obvykle pronajímá, byla odsunuta. Teď je v tom totální chaos.

Madame uprostřed parketu vybuchla, rozhazovala rukama, francouzské nadávky se mísily s těmi rozzuřenými anglickými, zatímco se pustila do každého, kdo se jí odvážil podívat do očí.

Je to nefér, ječela.

Neprofesionální.

Kruté.

Většina dívek se pod tíhou sezóny Gala už tak sotva držela. Tohle byla poslední rána. Polovina sálu se buď třásla, zadržovala slzy, nebo otevřeně vzlykala do ručníků.

Zašroubuju víčko na láhvi s vodou a na vteřinu opřu hlavu o zeď.

Mě se křik Madame vlastně netýká.

Dneska ne.

Až na to včerejší katastrofální klopýtnutí jsem byla dobrá.

Víc než dobrá.

Moje sólo je už týdny čisté. Choreografii mám vrytou do morku kostí – svalová paměť je tak hluboká, že bych to pravděpodobně zvládla i v polospánku a dopadla naprosto přesně.

Upřímně řečeno, tyhle dva dny navíc by pro mě nic moc nezměnily.

Ale to bych nikdy, v žádném případě nevyslovila nahlas.

Madame by našla chyby. Vždycky je najde.

Je to její práce. Její oblíbený sport.

Mrknu na hodiny.

Čtvrt na šest.

Tyler už pravděpodobně čeká venku na parkovišti s nastartovaným motorem a staženými okýnky.

Napsal mi, když dorazil – o deset minut dřív, protože je vždycky podivně dochvilný, když zrovna nejde o to vzpomenout si na úkol z chemie.

Neklidně přešlápnu z nohy na nohu.

Na druhé straně sálu propukne v pláč další dívka poté, co pokazila trojitou piruetu, a Madame rozhodí rukama.

„Dost!“ vyštěkne. „Pro dnešek stačilo! Jděte domů, než se utopíte ve vlastní průměrnosti!“

Chudák holka se rozvzlyká ještě víc a uteče ze sálu, baletní piškoty jí vrzají po podlaze.

Madame Loretto si přitiskne prsty ke spánkům, jako by zaháněla migrénu, a křikne na nás ostatní: „Jděte. Všechny. Ven. Jenom mi tu plýtváte kyslíkem.“

Všechny se vrhají po svých taškách, jako by jim šlo o život.

Včetně mě.

Popadnu tašku a láhev s vodou a skoro běžím k východu, když vtom –

„Penelope.“

Hlas Madame prořízne hluk jako čepel.

Ztuhnu.

Žaludek se mi trochu sevře.

Mohla bych odmlouvat.

Říct, že musím jít.

Říct, že na mě někdo čeká.

Ale na druhou stranu... hádat se s Madame Loretto je asi tak rozumné jako plivat do hurikánu.

Otočím se a pevněji sevřu tašku. „Ano, Madame?“

Přejde místnost směrem ke mně s přesností, ze které mi vynechává tep.

Na vteřinu se na to připravím –

na kázání, kritiku, na to, že mě roztrhá na kusy.

Místo toho se zastaví přede mnou a založí si ruce na prsou.

„Dnes jsi byla dobrá,“ řekne.

Mrknu.

Jednou.

Dvakrát.

To jako právě...?

„Slyšíš mě?“ řekne ostře.

„Ano, Madame,“ vykoktám. „Děkuji.“

Mávne rukou, jako by nesnesla zvuk vděčnosti. „Tvoje druhá polovina – to grand jeté do arabesky. V polovině dopadu ztrácíš vytočení. Oprav to.“

Kývnu tak silně, až se mi málem uvolní drdol. „Opravím.“

„Máš dobré šance,“ řekne neochotně. „Pokud nezlenivíš.“

„Nezlenivím,“ slíbím a srdce mi buší.

„To koukej,“ řekne, pak se otočí na podpatku a odkráčí, aniž by čekala na odpověď.

Vydechnu a plíce se mi najednou úplně vyprázdní.

Rychle si posbírám věci a prakticky vyletím ze studia, tašku si cestou hodím přes rameno.

Tylerovo auto parkuje přesně tam, kde jsem čekala, motor tiše vrní, okýnka jsou pootevřená.

Sedí za volantem, vyťukává si do volantu rytmus nějaké písničky, kterou neslyším, a vypadá naprosto uvolněně – jako by na mě nečekal půl hodiny.

Ve vteřině, kdy mě spatří, se narovná, usměje a zamává.

Ani náznak podráždění.

Přeběhnu parkoviště, trhnutím otevřu dveře a hodím si tašku na podlahu k nohám.

„Promiň, promiň, promiň,“ vychrlím ze sebe. „Zkouška byla katastrofa. Madame chytla amok. Půlka studia brečela. Chvíli jsem si myslela, že někdo fakt omdlí.“

Tyler se tiše zasměje a zařadí rychlost. „To zní drsně.“

„Bylo to brutální,“ zasteňám a zapínám si pás. „A pak si mě tam nechala, aby mi řekla – poslouchej – že jsem byla dobrá. A že musím vylepšit vytočení. Ale jinak ty konkurzy možná fakt přežiju.“

„Vidíš?“ řekne a natáhne se, aby mi stiskl koleno. „Říkal jsem ti, že jsi úžasná.“

Obrátím oči v sloup, ale usměju se a v hrudi se mi rozlévá teplo.

Vyjíždíme z parkoviště na hlavní silnici směrem k jeho domu.

Sáhnu do tašky, vytáhnu džíny a začnu se do nich soukat, jak nejlíp to jde, aniž bych si odepnula pás.

Je to nešikovné a asi i nebezpečné, ale nemůžu přijít na večeři v punčocháčích a dresu.

Tyler se na mě podívá a zasměje se. „Chceš pomoct?“

„Jenom jestli chceš, abych tě omylem kopla do obličeje.“

„Lákavé,“ řekne a já se rozesměju.

Podaří se mi nasoukat do džínů, přetáhnu je přes dres a vylovím ze dna tašky měkký, volný kardigan, který si obleču.

Není to zrovna haute couture, ale bude to muset stačit.

Sklopím zrcátko u spolujezdce a rychle si přejedu řasy řasenkou ve snaze vypadat o něco míň jako někdo, na koho dvě hodiny v kuse ječeli.

„Jsi krásná,“ řekne Tyler s očima stále upřenýma na silnici.

Trochu stydlivě se usměju. „Lichotky naše zpoždění nezmenší.“

Uchechtne se. „Za pokus to stálo.“

Cesta netrvá dlouho.

Možná patnáct minut.

Ale uteklo to rychleji.

Možná proto, že celou cestu nervózně podupávám nohou a nervy mi brní pod kůží.

Máme skoro třicet minut zpoždění.

Tylera to asi netrápí, ale já se nemůžu zbavit tísnivého pocitu na hrudi.

Nesnáším chodit pozdě.

Zvlášť na něco, co působí... významněji než obvykle.

Vjíždíme na příjezdovou cestu, dům ve večerním světle působí hřejivě a zlatavě, světla na verandě už svítí.

Tyler vyskočí první a oběhne auto, aby mi otevřel dveře jako legrační gentleman.

Zasměju se a nechám ho.

Uvnitř dům voní česnekem, čerstvým chlebem a něčím pečeným.

Vteřinu poté, co vkročíme dovnitř, se ke mně vrhne jeho máma, aby mě objala.

Paní Hayesová, to jsou samé měkké křivky a jasné oči, blonďaté vlasy stočené do nedbalého drdolu, zástěra uvázaná kolem pasu, jako by se chystala zahájit kuchařskou show.

„Chyběla jsi nám, zlatíčko,“ řekne mi do vlasů a pevně mě stiskne.

Když odstoupí, je tam i pan Hayes a obejme mě jednou rukou; voní vodou po holení a teplými svetry.

„Dlouho jsme se neviděli, prcku,“ řekne a s úšklebkem mi pocuchá drdol.

„Hej, pořád drží pohromadě!“ zaprotestuju se smíchem.

„Příště se budu víc snažit,“ dobírá si mě.

Vřelost jejich přivítání ze mě vyplaví část úzkosti.

Tohle.

Tohle mi chybělo.

Tohle jsem potřebovala.

Domov, i když technicky vzato není můj.

Otevřu pusu, abych jim poděkovala, když vtom –

Si za mnou někdo odkašle.

Instinktivně ztuhnu a pomalu se otočím.

A v tu chvíli ho uvidím.