Dveře obývacího pokoje jsou zaplněné teplým světlem a tichým hovorem.

A tam je on.

Můj mozek se ho nejdřív snaží zařadit do kategorie *kluk*.

Jen další kluk, co se tu ochomýtá, asi jeden z Tylerových kamarádů nebo soused, nebo...

Ne.

Žádný kluk.

Chlap.

Opírá se o zárubeň dveří, jako by mu ten prostor patřil a zároveň ho to štvalo, paže pevně zkřížené na hrudi, svaly na předloktích se napínají pod rukávy černého trika s knoflíčky, které těsně obepíná jeho postavu.

Je obrovský.

Ne jen vysoký – *vysoký*.

Dost vysoký na to, abych musela mírně zaklonit hlavu, když se mu chci podívat do očí.

Jestli má Tyler metr osmdesát, tenhle chlap musí mít metr devadesát, možná víc, a je stavěný jako sen každého trenéra amerického fotbalu. Široká ramena, silné paže, hrudník tak pevný, že to vypadá, jako by to triko mohlo prostě vzdát a prasknout ve švech, kdyby se příliš zhluboka nadechl.

A jeho vlasy – tmavé. Skoro černé. Vlnité, rozcuchané způsobem, který působí neúmyslně, ale přesto nějak dokonale, a sahají mu těsně pod čelist.

Zírá na mě.

Neusmívá se.

Není zvědavý.

Není přívětivý.

Studuje mě s tvrdým, chladným výrazem, ze kterého se mi bez dovolení trochu svírá žaludek.

Žádná přátelskost v očích.

Žádné teplo.

Jen... kalkul.

Tylerův hlas prořízne vzduch mezi námi.

„Počkat – cože?! Brácho!“

Vrhne se vpřed a volně toho muže obejme kolem ramen.

Ten muž sotva zareaguje. Jen se pod tou váhou mírně pohne, spíš to toleruje, než že by objetí oplácel.

Mrkám na ně.

*Brácho?*

„Brácho?“ zopakuji a hlas mám o něco vyšší, než jsem zamýšlela.

Tyler se zazubí, nic netušící a šťastný jako vždycky. „Jo! To je můj starší brácha.“

Zírám na něj, pak na toho muže, který tam pořád stojí, pevný a bez úsměvu.

Tohle je Tylerův bratr?

Věděla jsem, že má bratra u námořnictva. Zmínil se o tom jednou nebo dvakrát, vždycky neurčitě, tak, jak mluvíte o někom, kdo by klidně mohl žít na jiné planetě.

Ale tohle jsem si nikdy nepředstavovala.

Kde je Tyler samé slunce a nenucený úsměv, tenhle muž je stín.

Tyler je štíhlý a atletický – šlachovité svaly a rychlost.

Tenhle chlap je těžší, tvrdší, vytesaný z něčeho hrubšího.

Tylerovy hnědé vlasy jsou vždycky rozcuchané, chlapecké.

Vlasy tohohle muže jsou temnější než půlnoc a padají v jemných vlnách, které sahají těsně pod bradu a rámují tvář samá ostrá linie a ostrý pohled.

A Tyler – Tyler je vřelý.

Tenhle muž vypadá, že by byl raději kdekoli jinde.

Setřesu ze sebe to divné napětí, vrátím se do reality a vykročím vpřed, přičemž vykouzlím zdvořilý úsměv.

„Ráda vás poz...“

„Jdeš pozdě,“ řekne suše a přeruší mě.

Zarazím se uprostřed věty.

Tylerovi rodiče se za mnou trapně zasmějí, ten zvuk je křehký.

Zamrkám na něj, úplně vyvedená z míry. „Ehm...“

„Teda,“ řekne hlubokým a strohým hlasem, „takhle děkuješ lidem za to, že tě pozvali?“

Zírám na něj.

Myslí to vážně?

Tylerova máma do toho vpadne a zasměje se trochu příliš jasně. „Co se můj syn Asher *snaží* říct, je – chyběla jsi nám, Penny. Jsme moc rádi, že jsi tady!“

Lehce mě chytí za ruku a táhne mě do kuchyně.

Nechám ji, tváře mi hoří.

Tyler mě chytí za druhou ruku a uklidňujícím způsobem ji stiskne, jemně mě táhne vpřed.

Snažím se následovat – ale musím neobratně obejít Asherovu mohutnou postavu, protože on neuhne z cesty.

Ani o kousek.

Protáhnu se kolem něj, ramenem se jen lehce otřu o jeho paži a je to jako míjet sochu – tvrdou, nehybnou, chladnou.

Neodvážím se na něj znovu podívat.

Kuchyně je teplá a zlatavá a stůl se pod váhou jídla prakticky prohýbá.

Obrovské pečené kuře, křupavé a zlatavé. Obří mísa máslové bramborové kaše s kousky bylinek. Pečené zelené fazolky s mandlemi. Čerstvě upečené housky, ze kterých se v košíku kouří. Barevný salát plný brusinek a droleného sýru feta. Misky s omáčkou a bohatě vonícími dipy.

Vypadá to, jako by na stole explodovalo Díkůvzdání.

Otočím se k paní Hayesové, stále se snažím znovu získat rovnováhu. „Vypadá to úžasně. Moc děkuji, že jste mě pozvali.“

Září na mě. „Vždycky jsi tu vítaná, zlatíčko.“

Všichni se šouráme na svá místa, Tyler mě vtáhne na židli vedle sebe.

Asher se posadí na opačný konec stolu, na místo, co je ode mě nejdál.

Dobře.

Možná když mezi námi bude dost jídla, zapomenu na to, jak jeho oči působily jako závaží na mé kůži.

Tyler prakticky vibruje energií, pořád se usmívá jako malé dítě o Vánocích.

„Vážně jsem netušil, že přijedeš domů, člověče!“ řekne Tyler a popadne housku.

„Nebylo to v plánu,“ řekne jeho bratr – Asher – hlasem tak ostrým, že by mohl krájet sklo.

Nezdá se, že by si Tyler toho ostří v hlase všiml. Nebo ho možná jen ignoruje, zvyklý na něj.

Pan Hayes se zasměje, zatímco porcuje kuře. „Dorazil teprve dnes ráno. Tři roky v kuse bez pořádného volna a konečně ho na chvíli pustili.“

Tři roky.

Tři roky vojenských bot a krve a všech těch hrůz, se kterými se potýkají Navy SEALs a o kterých se nemluví.

Vzhlédnu – a přistihnu Ashera, jak se na mě už dívá.

Polknu a rychle uhnu pohledem.

„Páni,“ zmůžu se na slovo. „To je... opravdu působivé.“

Asher jen pokrčí rameny, jako by o nic nešlo.

Hledám slova, co dalšího říct. „Jaké to je u námořnictva?“

S úmyslnou pomalostí odloží nůž a vidličku.

„Nesmím nic prozrazovat,“ řekne chladně.

Následné ticho je těžké.

Přikývnu, snažím se chovat normálně, i když mi napětí svírá žebra.

Paní Hayesová naštěstí zasáhne.

„Tak co balet, Penny? Přípravy na galavečer musí být v plném proudu!“

Chytím se toho tématu jako záchranného lana.

„Jde to dobře,“ řeknu. „Je to stresující, ale... dobré. Konkurzy se přesunuly na dřív. O stejné místo se bude ucházet pár set tanečníků, takže...“ Pokrčím rameny. „Nic není jisté.“

A vtom to uslyším.

Tiché.

Ostré.

Odfrknutí.

Podívám se úkosem.

Asher se na mě teď ani nedívá, věnuje se jídlu, jako by právě nevyjádřil svůj názor dost hlasitě na to, abych ho slyšela.

Zdá se, že nikdo jiný si toho nevšiml.

Nebo si možná všimli a jen dělají, že ne.

Zabořím vidličku do bramborové kaše silněji, než je nezbytně nutné.

Co má za problém?

Neznám ho.

On nezná mě.

A přesto se nějak rozhodl mě nenávidět hned na první pohled.

Konverzace plyne dál – Tyler mluví o fotbale, paní Hayesová si dobírá pana Hayese kvůli spáleným houskám, tisíc malých obyčejných věcí – ale pod tím vším je tichý bzukot.

Bzukot, který nemůžu přestat slyšet.

Protože sem tam, aniž bych chtěla, vzhlédnu.

A pokaždé, když to udělám...

Asher mě už pozoruje.