Stojím vedle paní Hayesové a opatrně skládám talíře do myčky, zatímco z obývacího pokoje doléhají hlasy chlapců, mísící se se zvukem zápasu v televizi.

Obvykle by tu byl Tyler, ledabyle by otíral kuchyňskou linku a kradl housky navíc, když by si myslel, že se nikdo nedívá. Ale dnes večer se paní Hayesová usmála a řekla mu, ať si jde užít bratrův návrat, a on neváhal opustit své obvyklé povinnosti; zmizel s rychlým polibkem na můj spánek a zamumlaným slibem, že mi to vynahradí.

„Jsem tak plná,“ říkám a lehce se směji, když shrnuji zbytky z talíře do koše, než ho vložím do myčky. „Vážně se asi budu muset domů odkutálet. Večeře byla úžasná. Musím panu Hayesovi ukrást ten recept na zelené fazolky.“

Paní Hayesová se také směje a vrtí hlavou, zatímco oplachuje zapékací mísu. „Ale, nepřipisuj mu takové zásluhy. Celé dopoledne visel na Pinterestu a snažil se na poslední chvíli vymyslet, co uvařit, když Asher zavolal.“

Při zmínce jeho jména se mé ruce zpomalí.

Je to automatické, ten způsob, jakým mi ztuhnou ramena, jako by mé tělo rozpoznalo to jméno dřív, než se můj mozek stihne rozhodnout, co k němu cítit.

Paní Hayesová si toho všimne.

Opatrně odloží nádobí, utře si ruce do utěrky a opře se bokem o linku, přičemž mě studuje tím měkkým, a přece pronikavým pohledem, jaký matky mívají.

„Omlouvám se,“ říká hlasem dost tichým na to, aby nepřehlušil hukot televize. „Za to, jak s tebou dříve mluvil.“

Zamrkám na ni, zaskočená tou přímostí, tou omluvou, o které jsem ani nevěděla, že ji potřebuji, dokud tu neležela mezi námi.

„Nemusíte se omlouvat,“ vyhrknu rychle, slova se ze mě sypou, ale paní Hayesová mi věnuje jen vědoucí pohled.

„Musím,“ říká. „To sis nezasloužila.“

Sklopím zrak a špičkou prstu přejíždím prasklinu na lince, nejistá, co říct.

„Není to osobní, Penny,“ pokračuje jemně. „Je takový k většině lidí. Chladný. Odměřený. Už je takový nějakou dobu.“

Pomalu přikývnu a ta slova se mi boří do hrudi, těžká a nepříjemná. „To jen...“ odmlčím se, trochu se zamračím a hledám správná slova. „Vy jste všichni tak milí. Tak živelní. Asi je těžké to pochopit.“

Paní Hayesová se usměje, ale je v tom něco smutného, něco, z čeho se mi stáhne hrdlo.

„Jeho práce není snadná,“ říká. „Není to ten druh práce, kterou necháš za dveřmi, když přijdeš domů. Pravděpodobně viděl věci, které si my ostatní ani neumíme představit.“

Znovu přikývnu a cítím, jak mi žaludek svírá nával viny.

Na to jsem nepomyslela. Ne doopravdy.

Viděla jsem jen tu tvrdost, ta úsečná slova, ten způsob, jakým mě jeho oči jako by svlékaly na něco menšího, než jsem chtěla být.

Nepřemýšlela jsem o tom, co ty zdi postavilo.

Paní Hayesová se natáhne a stiskne mi ruku, to prosté gesto mě ukotvuje.

„Měj s ním trpělivost,“ říká tiše. „To nejsi ty. To je prostě... život.“

Usměju se, drobně, ale opravdově, a stisk jí oplatím. „To zvládnu.“

Ještě jednou mě poplácá po ruce a ustoupí zpět ke dřezu. „Jdi za kluky. Já to tu dodělám.“

Na vteřinu zaváhám, slušnost mě tlačí na žebrech, ale ona mě s úsměvem odmávne a už se otáčí zpátky k nádobí.

A tak si utřu ruce do utěrky a vyklouznu z kuchyně, následuji povědomé mumlání hlasů a tlumené blikání televize.

Obývací pokoj je útulný, setmělý, až na modré světlo rozlévající se z televize.

Tyler se rozvaluje na gauči, nohy má vyložené nahoře, plechovka limonády nejistě trůní na opěrce vedle něj. Pan Hayes sedí ve svém polohovacím křesle a každých pár minut křičí na rozhodčí dobromyslné urážky, jeho hlas plní prostor nenucenou energií.

A pak je tu Asher.

Sedí v nejvzdálenějším rohu místnosti, jednu nohu nataženou, jednu ruku přehozenou přes opěradlo křesla, jako by ve skutečnosti neodpočíval, jen čekal. Pozoroval.

Nic neříká.

Když vejdu, ani se mým směrem nepodívá.

Ale přesto mám pocit, jako by jeho přítomnost měnila vzduch, utahovala ho kolem mých žeber.

Schoulím se na kraj gauče vedle Tylera, přitáhnu si kolena a volně je obejmu pažemi, snažím se nezabírat příliš místa, snažím se nevšímat si toho, že Asherovo mlčení je hlasitější než cokoli jiného v místnosti.

Tyler se zakření, natáhne se, chytí mě za kotník a přitáhne si jednu mou nohu do klína.

„Byla jsi na nohou celý den,“ říká a palci mi jemně masíruje klenbu přes tenkou látku mých punčocháčů.

Zasměju se a chabě ho plácnu po paži. „Jsem v pohodě. Vážně.“

Pan Hayes se uchechtne. „Nech chlapce, ať tě hýčká. Tvé ubohé nohy pravděpodobně prosí o milost po tom, jak tě ten tvůj profesor honí.“

Znovu se zasměju, opravdově a lehce, opřu se do polštářů a na pár minut si dovolím se do toho ponořit – do toho bezpečí, té důvěrnosti, do způsobu, jakým jsou Tylerovy ruce opatrné a uklidňující, do toho, jak obývací pokoj voní skořicí a starým dřevem a něčím pohodlným a skutečným.

Ale i přes to všechno to cítím.

Jeho váhu.

Ashera.

Tichý. Ostražitý.

Jako bouřkový mrak, který nikdo jiný nevidí.

Televize vyřvává, Tyler a pan Hayes si pinkají komentáře tam a zpět a smějí se, když jeden z týmů zkazí akci.

Ale Asher neřekne ani slovo.

Odvážím se na něj jednou podívat, jen rychlé kmitnutí očí, a zjistím, že se na televizi vůbec nedívá.

Zírá do podlahy, čelist zatatou, ramena pod měkkou látkou trička ztuhlá, jako by seděl na drátě napjatém tak pevně, že by mohl prasknout, kdyby se ho někdo špatně dotkl.

Odtrhnu pohled, srdce mi bije trochu moc rychle.

Po chvíli vysvobodím nohu z Tylerova klína a vstanu, uhlazujíc si propínací svetr.

„Půjdu najít koupelnu,“ řeknu a nedívám se na nikoho konkrétního.

Tyler zamumlá něco roztržitého, oči přilepené k opakovanému záběru blikajícímu na obrazovce.

Tiše opustím místnost a po paměti vyjdu po schodech nahoru, prsty přejíždím po zdi pro udržení rovnováhy.

Koupelna je malá a vyhřátá, zrcadlo lehce zamlžené teplem stále uvězněným v domě.

Zavřu za sebou dveře, opřu se o ně a zavřu oči.

Co je to se mnou?

Proč mi jeho blízkost způsobuje, že mi kůže připadá příliš těsná, jako bych na sobě měla svetr o dvě čísla menší?

Je to jen novostí, říkám si pevně.

Jen tou nezvyklostí někoho nového v prostoru, který byl vždycky bezpečný.

Zvyknu si na to.

Musím.

Je to Tylerův bratr.

Tohle je Tylerova rodina.

Nedovolím, aby to jeden chladný pohled zničil.

Šplouchnu si trochu vody na zápěstí, osuším si obličej a uhladím si rukama svetr, přičemž pomalu vydechnu.

Buď milá. Buď trpělivá.

To řekla paní Hayesová.

To zvládnu.

Sáhnu po vypínači, zhasnu a pozpátku vykročím z koupelny.

A narazím přímo do zdi.

Jenže—

To není zeď.

Je to *hruď*.

Široká, nepoddajná hruď, která voní slabě po mýdle a něčem temnějším pod tím.

Zklopýtnu o krok zpátky a zamrkám směrem nahoru.

A nahoru.

A nahoru.

Dokud se nestřetnu s tmavýma očima.

Asher.

Stojí tam, sotva třicet čísel ode mě, shlíží na mě s tím samým nečitelným výrazem, paže volně podél boků, tělo naprosto nehybné až na nepatrný náklon hlavy, a studuje mě, jako by viděl skrz každý zdvořilý úsměv a roztřesený dech.

„P-promiň,“ vykoktám a instinktivně ustoupím.

Nic neříká.

Ani slovo.

Ticho se mezi námi natahuje, husté a napjaté.

Ošívám se, uhlazuji si dlaně po bocích džínů, zoufale hledám nějakou činnost, kam se podívat, jen ne přímo do těch očí, které jako by mě rozebíraly na kousky.

Když stále nemluví, skloním hlavu a protáhnu se kolem něj, srdce mi buší tak silně, že jsem si jistá, že to musí slyšet.

Seběhnu schody a vrátím se do obývacího pokoje, jen abych ho našla... prázdný.

Gauč je opuštěný.

Televize stále bliká, teď ztlumená.

Z kuchyně doléhají hlasy – pan a paní Hayesovi, tiše si povídají a smějí se něčemu, co nezachytím.

Ale Tyler je pryč.

Zamračím se, zmateně se rozhlížím.

Než stihnu zavolat, ticho prořízne hlas za mnou.

„Je pryč.“

Prudce se otočím.

Asher se opírá o zábradlí na vrcholu schodiště, jednu ruku obtočenou kolem madla, jako by se sotva ovládal, aby prostě neodešel.

„Cože?“ zeptám se, v krku mám sucho.

„Dostal zprávu,“ říká Asher plochým hlasem. „Něco o nějaké párty. Říkal, že se vrátí později.“

Zírám na něj, ta slova mi úplně nedocházejí.

Tyler... odjel?

Uprostřed rodinného večera?

Nechal mě tu?

Vytáhnu telefon z kapsy, srdce se mi propadá, ale nic tam není.

Žádná zpráva.

Žádný zmeškaný hovor.

Nic.

Stojím tam ještě vteřinu, cítím sto věcí najednou a ani jedna z nich není dobrá.

Nalepím si na tvář úsměv, schovám telefon a jdu do kuchyně, tiše děkuji panu a paní Hayesovým za večeři, za všechno, ignoruji, jak se paní Hayesová dívá na můj obličej trochu moc zblízka, jak mi pan Hayes cuchá vlasy, jako bych byla ještě malé dítě.

Pak si vezmu kabelku a boty z obývacího pokoje a přitáhnu si svetr těsněji k tělu.

Jsem skoro u dveří, když to znovu ucítím.

Váhu jeho pohledu.

Otočím se a ztěžka polknu.

„Ráda jsem tě poznala,“ řeknu Asherovi a nutím ta slova ven, i když na jazyku chutnají jako kov.

Neodpovídá.

Nehýbe se.

Nemrká.

Jednou přikývnu, skoro pro sebe, a vyklouznu ze dveří do noci.

Vzduch je ostrý a studí na kůži a můj svetr proti němu nemá šanci, ale i tak vyrazím, ruce vrážím do kapes a hlavu držím skloněnou.

Chlad se zakusuje přes látku, přes mou kůži, přes tu křehkou skořápku, kterou se snažím držet pohromadě, ale jdu dál, myšlenky se mi rozplétají rychleji, než je stíhám zachytit, směsice bolesti a zmatku a něčeho dalšího.

Něčeho, co zatím nechci pojmenovat.