Ve vteřině, kdy vkročím do jeho dveří, očekávám teplo jeho bytu. Jeho ruku na svém pase. Jeho hlas, říkající *ahoj, princezno* proti mému krku.

Místo toho mě nenechá projít dveřmi.

Prostě mě chytne za ruku a řekne: „Jdeme.“

To je vše.

„Počkej – co?“

Jeho prsty se už proplétají s mými, jemně mě táhnou dolů ze schodů.

„Vždyť jsem právě přišla.“

„Já vím.“

„Ashere – kam jdeme?“

„Uvidíš.“

Otevřu pusu,