Nechtělo se mi z bytu.

Boomer se neptal.

On mi to *oznámil*. Na rovinu. Tím svým klidným, vyrovnaným hlasem, který nezní jako rozkaz, dokud si neuvědomím, že dělám přesně to, co řekl. Podal mi čisté oblečení, dal mi dvacet minut a prohlásil: „Jdeme na jídlo. Na skutečné jídlo. Na jídlo, které jsem nepřipálil.“

Ne že bych se mu nějak moc bránila.

A teď… stojím pod řetězovými světýlky v postranní ul