Teprve až příštího rána přišel Shane konečně k sobě.

Jeho ebenové oči přelétly po okolí a okamžitě si uvědomil, kde se nachází.

Zdálo se, že úspěšně vyvázl z nebezpečí.

Zapřel se dlaněmi a pokusil se posadit. Tento pohyb však zatáhl za stehy a bolest ho donutila zavrčet.

Natalii, která seděla u postele, ten zvuk vytrhl z lehkého spánku.

Když zvedla hlavu, setkala se s jeho chladným pohledem.

Překvapilo ji, že se na ni dívá, a trvalo jí několik vteřin, než ze sebe vypravila: „Jé... vy jste vzhůru!“

Rysy té ženy byly jemné a krásné. Byla by neuvěřitelně půvabná, nebýt jejích bledých rtů a tmavých kruhů pod očima. Bylo zřejmé, že u jeho lůžka probděla celou noc. Na její bílé halence byly také jakési rezavé šmouhy, které matně připomínaly zaschlou krev.

V tu chvíli Shaneovi hlavou probleskly útržkovité vzpomínky na včerejší noc.

Vypadá to, že mě ta žena zachránila.

Po chvíli promluvil hlubokým tónem: „Co byste chtěla na oplátku za mou záchranu? Neostýchejte se.“

Natalie ztuhla překvapením. O pár vteřin později jí v hlavě něco secvaklo a spěšně vysvětlovala: „Ne, to jsem nebyla já.“

Nenapadlo ji, že by si události minulé noci mohl vyložit takhle mylně.

Nicméně odmítala před tím utéct. Kdyby mu neřekla pravdu, nikdy by jí neodpustil, kdyby na to později přišel. Sakra, nebudu to tajit.

„Včera v noci jsem to byla já, kdo vás omylem srazil autem...“

S těmi slovy mu vylíčila vše, co se v noci stalo, a nic nevynechala.

Upřímně řečeno se bála, že bude zuřit. K jejímu úžasu však jeho výraz zůstal prázdný a bez emocí. I pohled jeho očí byl nečitelný.

Z nějakého zvláštního důvodu se zdálo, že ho vůbec nezajímá, že ho srazila autem. Vlastně dokonce vypadal, že se mu trochu ulevilo, že se to všechno stalo!

Ačkoliv si jeho postoj nedokázala vysvětlit, rozhodla se, že bude nejlepší, když nejprve nadnese otázku odškodnění. „Pane, ještě jsem to nehlásila na policii, protože jsem doufala, že se s vámi vyrovnám soukromě. Kolik byste chtěl, abych vám za to zaplatila?“

Skutečným důvodem, proč nezavolala policii, byla obava, že by se celá věc táhla donekonečna. Plánovala brzy opustit město J a nechtěla, aby tento incident zdržel její plány.

K jejímu překvapení Shane svým barytonem unaveně odpověděl: „To není potřeba.“

Myslí to ten chlap vážně? Nebo jsem ho praštila tak silně, že teď nedokáže jasně uvažovat?

S obavami, že by tomu tak mohlo být, si v duchu poznamenala, aby ho později nechal od hlavy až k patě prohlédnout lékař.

„Máte hlad? Dojdu vám pro něco k jídlu.“

S tím se Natalie zvedla a opustila pokoj, aby sehnala snídani.

Cestou zpátky s jídlem v jedné ruce zavolala Joyce.

„Haló? Nat, jak to vypadá? Je ten chlap v pořádku?“ ozval se z telefonu Joycin úzkostlivý hlas.

Celou noc strachy bez sebe, ale zdržela se volání Natalii, protože nechtěla nic komplikovat.

Natalie se při zvuku hlasu své nejlepší kamarádky trochu uvolnila. Poodešla na klidnější místo a rychle Joyce vše převyprávěla.

Když Natalie skončila, Joyce zmlkla. Do telefonu se jí příliš nechtělo sdělovat své názory na tu věc.

Náhle k Nataliiným uším dolehly z druhého konce dva dětské hlasy.

Connor ji utěšoval: „Mami, neboj se! Později za tebou přijdeme do nemocnice.“

Pak se přidala Sharon: „Mami, Sharon se po tobě stýská.“

„Mamince se po vás dvou taky stýská.“ Natalii se do očí draly slzy. Bylo to poprvé, co byla od svých dětí tak dlouho odloučená.

Všechno se včera v noci seběhlo tak rychle, že až do teď neměla možnost své miláčky uklidnit.

Brzy zavěsila, ale po tom hovoru se cítila mnohem lépe. Když se vrátila do mužova pokoje, postel byla do očí bijícím způsobem prázdná. Pohled do koupelny také neukázal žádné známky jeho přítomnosti.

Rozběhla se k sesterně a naléhavě se zeptala: „Dobrý den, mohu se zeptat, kde je pacient z pokoje 808?“

„Ach... Ten muž už se nechal z nemocnice propustit,“ odpověděla sestra, aniž by nahlédla do registru.

Shane byl evidentně příliš pohledný na to, aby si ho sestry nepamatovaly.

On se nechal propustit?