„Nevím, ale poslal je alfa,“ oznámí Bella.

„Alfa?“ Proč by posílal lidi, aby mě zavolali? Copak nestačilo, že mě jeho syn odmítl? Chce mi ještě sypat sůl do rány?

„Dolů nejdu,“ řeknu jí rychle.

Žádný trest by nemohl být horší než bolest, kterou už prožívám.

„Jsi si jistá?“ zeptá se a její mladé oči mě prosí, abych změnila názor.

„Jo,“ odpovím.

Bella se na mě naposledy podívá a vyjde z pokoje; ujistí se, že za sebou zavřela dveře.

Zhluboka si povzdechnu a sednu si na postel. Doufám, že odejdou. Nechci vědět, co chtějí. Chci být jen sama a překonat tu bolest. Trochu polevila.

O pár minut později se otevřou dveře a vejde paní Wilmerová s ustaraným výrazem. Těžce si povzdechne a prohrábne si vlasy.

„Ginny, zlato, nerada tě o to žádám, ale potřebuji, abys šla se mnou dolů. Alfa a Luna poslali posla, aby tě přivedl. Chtějí s tebou mluvit,“ řekne a posadí se vedle mě.

Otočím se k ní a našpulím rty.

„No, já s nimi mluvit nechci.“ Vím, že zním dětinsky. Alfa žádá mou přítomnost a já tu nabídku odmítám.

Paní Wilmerová mě jemně pohladí po hlavě.

„Ginny, prosím. Mluvíme tu o alfovi. Musíme poslouchat jeho rozkazy. Bůhví, co by se nám mohlo stát, kdybychom to neudělali,“ prosí.

„Nemyslím si, že by něco mohlo bolet víc než ta bolest, kterou už cítím v srdci,“ odpovím a protočím oči. Kéž bych mohla zastavit to bolení u srdce, ale nejde to. Jít za alfou bude znamenat jen další bolest. Nejsem si jistá, jestli to snesu, ale taky vím, že správná věc je vyhovět jeho výzvě, tak co už.

„Jdeme,“ řeknu suše a vstanu.

Paní Wilmerová dojde k mé skříni, vytáhne bundu a s ustaraným pohledem mi ji podá.

******

Nikdy by mě nenapadlo, že si mě předvolá alfa. No, taky by mě nikdy nenapadlo, že budu družkou jeho syna a pak budu odmítnuta.

Dnešek byl plný překvapení, a ne těch dobrých.

„Teď vy dvě. Pamatujte, že až potkáme alfu a Lunu, musíte sklonit hlavu a souhlasit se vším, co řeknou. Je to jasné?“ zeptá se jeden ze strážců.

„Ano,“ odpoví okamžitě paní Wilmerová.

Kývnu na něj hlavou; upřímně, jsem příliš unavená na to, abych teď mluvila.

Konečně dorazíme k domu alfy. Je večer, takže je doma, normálně bývá buď ve firmě, nebo na schůzkách.

Jeho dům není příliš okázalý, je dost velký, ale ne tak extravagantní, jak byste čekali. Na rozdíl od jiných alf si Alfa Baxter nepotrpí na rozhazování bohatství. To je jedna z věcí, kterou na něm lidé mají rádi.

Odkud jsme, vidíme jeho i Lunu sedět na přední verandě; z nějakého důvodu je jeho veranda extrémně velká. Kolem je několik strážců.

Vypadá tak normálně, člověk by nepoznal, že je to alfa.

Jak se blížíme, automaticky začínáme sklánět hlavy na znamení úcty.

„Vstaňte,“ řekne Alfa Baxter.

Paní Wilmerová a já okamžitě zvedneme hlavy a narovnáme se.

„Ty musíš být Virginie Millerová?“ zeptá se a jeho modré oči zkoumají rysy mé tváře. Všimne si bolesti v mých očích a cítím, že je mu to svým způsobem líto.

„Ano, pane,“ odpovím se skloněnou hlavou.

„Ty jsi družka mého syna?“ zeptá se naše Luna sladkým, klidným hlasem.

„Odmítl mě,“ řeknu rychle.

„Jsem si jistý, že si uvědomuješ, že jsi stále jeho družkou, dokud nebudeš označena jiným,“ prohlásí Alfa.

Kývnu hlavou na odpověď, když si vzpomenu na to, co říkal strážce o tom, že mám souhlasit se vším, co alfa řekne.

„Chceme, aby ses k nám nastěhovala,“ řekne Luna.

Vím, že mám souhlasit se vším, co řeknou, ale s tímhle ne. Jak mám žít v domě s tím samým klukem, který je příčinou mé bolesti? Kromě toho, já mám domov.

Otočím se k paní Wilmerové, jako bych ji žádala, aby něco udělala. Kývne na mě a otočí se k alfovskému páru.

„Při vší úctě. Ginny má domov. Její rodiče už možná nežijí, ale má mého manžela a mě jako opatrovníky. Je naprosto spokojená s bydlením v našem domě.“

„Má žena se neptala, jestli je spokojená s bydlením ve vašem domě, nebo ne…“ řekne Alfa Baxter a zvýší na nás hlas. Trochu sebou trhneme. Jeho žena si všimne našeho strachu a dotkne se jeho paže.

„Já to vyřídím,“ řekne mu a pak se otočí k nám.

„Podívej. Dylan bude příštím alfou a alfa nemůže být tak silný, jak potřebuje, pokud není se svou družkou. Bohyně má důvod, proč tě určila za jeho družku, a my to respektujeme.“

„Ale Dylan ne, takže můžeme prosím tohle téma uzavřít, abych se mohla vrátit ke svému životu?“ zašeptám si pod nos, ale jak víte, vlkodlaci… super sluch. Nevím, jak na to občas mohu zapomenout.

Alfa Baxter vstane ze sedadla a jeho oči rychle změní barvu z modré na rudou a pak zase zpátky na modrou.

„Jak se opovažuješ mluvit s Lunou tímto způsobem?“ zařve na mě.

Zmocní se mě jeho alfovská autorita. Nedokážu se zastavit, kolena se mi podlomí a já nedobrovolně skloním hlavu k zemi.

„Omlouvám se,“ zamumlám. Z očí mi unikne slza. Rychle ji setřu, jakmile znovu získám kontrolu nad svým tělem.

Postavím se na nohy a podívám se na ně zaslzenýma očima.

Alfa Baxter pokračuje autoritativním tónem. Každé slovo, které vysloví, má moc a nahání mi strach.

„Mohl bych ti snadno přikázat, aby ses nastěhovala do mého domu. Ale chci, aby ses nastěhovala dobrovolně. Má Luna si myslí, že bych tě neměl nutit. Takže tady je dohoda. Nastěhuj se a já nezabiju celou tvou pěstounskou rodinu. Místo toho se postarám, aby o ně bylo dobře postaráno.“

Mýlila jsem se. Existuje trest horší než cítit bolest z odmítnutí. Ztráta mých milovaných.