„Tohle je tvůj pokoj. Doufám, že se ti líbí,“ řekne naše Luna a otevře před námi dveře. Otevřou se a odhalí krásně zařízený pokoj. Je tak čistý a uspořádaný. Následuji ji a vejdu dovnitř. Upřímně, ten pokoj se mi líbí. Nikdy jsem nebyla v tak velkém pokoji, ale nemůžu si ho užít. Jen vědomí, že pod stejnou střechou žije Dylan, ve mně zabíjí jakýkoli zdroj radosti. Nebyla bych tu, kdyby alfa nevyhrožoval zabitím mé rodiny.

Dva strážci vejdou s mými věcmi a položí je na podlahu. Ukloní se směrem k Luně a odejdou.

„Virginie…“ začne Luna.

„Jsem Ginny,“ opravím ji.

Nadechne se a pokračuje.

„Ginny. Vím, že takhle sis nepředstavovala své osmnácté narozeniny, ale věz, že to dělám i pro tebe.“

Přeruším ji trpkým zavrtěním hlavy.

„Ne, neděláte. Děláte to pro Dylana. Myslíte si, že jen proto, že jste mě dokázali donutit tu bydlet, se do mě Dylan nějak zamiluje a přijme mě za svou družku? Nechce mě a nikdy nebude. Miluje Samanthu. Ona je lykanka. Je silná a má obrovské konexe. Neměla byste být ráda, že je s někým takovým? Místo s někým, jako jsem já. Pocházím z ničeho. Nemám nic. Jsem nic. Já…“

„Přestaň,“ křikne na mě Luna a úplně mě tím umlčí.

„Neznám tě, ale cítím to. Máš v sobě něco, nepodceňuj se. Bohyně by nikdy nepřidělila budoucímu alfovi za družku slabocha. Nezáleží na tom, proč jsi tady. Záleží jen na tom, že jsi teď tady. Čím dříve přijmeš svou realitu, tím lépe pro tebe.“ Hodí klíče od pokoje na postel a odejde.

Prostě skvělé. Právě jsem naštvala jedinou milou osobu v tomhle domě.

Zkouším vycítit svou vlčici, ale necítím nic. Alexa je stále zticha. Nikdy jsem se necítila tak sama. Není to jen proto, že jsem v novém domě. Je to proto, že Alexa neodpovídá. I když jsem byla sama, dokud jsem měla svou vlčici, vždycky jsem měla pocit, že mám někoho po boku.

Chvíli se rozhlížím po pokoji a pak se rozhodnu sednout si na postel. Najednou začnu cítit povědomou vůni. Je velmi silná, jako by byl venku. Ta vůně patří panu Wilmerovi.

Nebyl doma, když jsem stěhovala své věci. Musel si přijít promluvit. Vyjdu z pokoje a jdu ven.

Pana Wilmera strkají dozadu a křičí na něj nějací strážci. Snaží se jim to vysvětlit, ale strážci ho odmítají pustit dál. Chovají se k němu jako k nule. Neustále mu blokují cestu a strkají do něj. Vypadá rozzuřeně.

„Nechte toho. Je to můj táta!“ zakřičím směrem ke strážím. Pan Wilmer možná není můj biologický otec, ale v mnoha ohledech mi tátou byl.

Dům, ve kterém jsem žila před příchodem k Wilmerovým, byl živoucí peklo. Byla jsem tolikrát fyzicky týrána, že jsem si myslela, že si to zasloužím, ale setkání s panem a paní Wilmerovými mě naučilo, že si zasloužím být milována.

„Pusťte ho!“ zakřičím znovu, protože se zdá, že mě napoprvé neslyšeli.

Okamžitě ho nechají být a pustí ho.

Pan Wilmer ke mně spěšně kráčí. Jeho zorničky mají jantarovou barvu. Jeho oči jsou obvykle hnědé, takže to, že jsou teď jantarové, znamená, že se jeho vlk dere na povrch.

„Ginny, sbal si věci. Jdeme domů,“ řekne, chytne mě za ruku a kráčí k hlavním dveřím domu.

Stoupnu si před něj a zablokuju mu cestu.

„Pane Wilmere, prosím, uklidněte se.“

Přestane se hýbat.

„Slíbil jsem ti, že se o tebe postarám. Slíbil jsem, že tě ochráním. Slíbil jsem, že budu tvůj táta. Nemůžu dovolit, aby ti ti lidé tohle dělali.“ Jeho oči trochu změknou. Jsou naplněné takovou bolestí. Když jsem k němu a jeho ženě přišla bydlet, dal mi slib, že vždy udělá, co bude moci, aby zajistil, že se ke mně už nikdy nikdo nebude chovat špatně.

Chápu, proč je tak naštvaný. Já jsem taky naštvaná. Já jsem ta, kdo byl odmítnut a pak donucen tu žít. Nenávidím to, co se děje, ale jít proti nim by mělo fatální následky.

„Tihle lidé jsou alfa a luna,“ řeknu mu.

Odbude má slova pokrčením ramen.

„No a co? Odejdem z klanu a přidáme se k jiné smečce.“

„Můžou ublížit tobě a všem doma.“

„O to se mám starat já, já jsem chlap. Ty jsi má dcera, měla bys být pod mou střechou. Nejdřív tě jejich syn odmítne a pak mají tu drzost ti vyhrožovat a nutit tě do jejich domu. Zabiju je.“ Jeho jantarové oči ztmavnou a začnou se mu vysouvat drápy.

Chystá se proměnit. Jestli se úplně promění, nedokážu ho zastavit. Nemůžu dovolit, aby se to stalo. Není možné, aby vyvázl živý, pokud vyvolá rvačku.

Okamžitě ho obejmu a pevně ho sevřu.

„Tati, prosím, uklidni se.“ Když mu říkám tati, vždycky ho to potěší; doufám, že to bude stačit, aby se tentokrát uklidnil.

Začíná se trochu uvolňovat.

„Prostě se mi nelíbí představa, že tu jsi,“ řekne nakonec klidným hlasem.

„Já vím, ale musím tu zůstat. Vy všichni tu máte život. I kdybychom utekli, najdou nás a nebudou mít slitování. Tohle je jediná cesta. Jsem v bezpečí, slibuju. Budu chodit domů, kdykoli budu moct.“

„Buď v bezpečí, jasné?“

„Ano, tati.“

Naposledy se na mě podívá, než odejde. Máva mu na rozloučenou s kamennou tváří, ale jakmile se otočí zády, začnou mi z očí téct slzy. Kéž bych mohla jít s ním. Nechci tu zůstat.

Sklopenou hlavou kráčím zpátky do svého pokoje. Neobtěžuji se rozhlížet. Právě když dojdu ke dveřím svého pokoje, ucítím závan Dylana. Ta vůně je velmi silná, a i když mě odmítnul, stále cítím tu přitažlivost druha k němu a nenávidím to.

Od té chvíle jsem ho neviděla, nemyslím si, že jsem na to ještě připravená.

Bez ohlédnutí otevřu dveře pokoje a rychle vejdu. Zavřu za sebou a začnu se chystat do sprchy.

Po tom všem, co se dnes stalo, potřebuju sprchu.

*****

S ručníkem ve vlasech vycházím ze sprchy.

„Aah!“