Pohled Sofie

„Nezapomeň se usmát, až ti odhalí tvář, jas?“ řekl otec a podal mi kytici modrých květin, která byla velká jako šaty, jež jsem měla právě na sobě.

„Ano, otče,“ odpověděla jsem a srdce mi splašeně bušilo. Za pár minut jsem měla kráčet uličkou se svým otcem a k mé naprosté hrůze jsem se blížila k panické atace.

„Budeš mi moc chybět, Sofie,“ pokračoval otec, když mi přes obličej přetahoval závoj. Byla bych si nad jeho slovy tiše odfrkla, kdybych se v duchu nesnažila potlačit ten záchvat paniky.

Otec vystoupil z auta a natáhl ke mně ruku, ale já zaváhala. Bála jsem se, že se pode mnou podlomí nohy, pokud se odvážím vstát.

„Co to děláš, Sofie? Za chvíli nás zavolají,“ dožadoval se otec netrpělivě a já se usilovně snažila zahnat tu závrať, ale ta jen sílila a hrozila, že mě stáhne pod hladinu.

„Můžeš mi prosím podat vodu?“ zašeptala jsem. Otec vztekle zaklel, než poodešel, aby se téměř okamžitě vrátil s lahví vody. Napila jsem se a zhluboka dýchala, zatímco mi v hlavě neustále zněla ta samá slova.

To zvládneš, Sofie.

Vklouzla jsem rukou do té otcovy a okamžitě jsem byla venku z auta. Otec nevypadal šťastně, ale nemohl s tím nic dělat – nemohl mě uhodit ani na mě křičet, protože jsme měli publikum. Jen mi na pár vteřin stiskl ruku silněji, než bylo nutné, a probodl mě pohledem, než uvolnil sevření a nasadil úsměv, zatímco nás obklopili paparazzi a začali zběsile cvakat spouštěmi.

Ochranka byla okamžitě kolem nás, odtlačila novináře pryč a vedla nás k okraji sálu, než se postavila ke vchodu, aby paparazzi udržela venku.

Zhluboka jsem se nadechla a nevědomky stiskla otcovu ruku, když jsme vstoupili do sálu. Dlouhý červený koberec vedl cestu shromážděním až do čela sálu, kde zcela jistě čekal ženich spolu s knězem. Odmítala jsem vzhlédnout a místo toho jsem zírala na své nohy, zatímco jsme pomalu kráčeli. Snažila jsem se vytěsnit z mysli skutečnost, že mě při chůzi uličkou sledují tisíce tváří, ale žalostně jsem selhávala, protože jsem cítila, jak se mi v hlavě znovu rodí panická ataka.

Dorazili jsme na konec uličky a já konečně pomalu vzhlédla, když otec vložil mou ruku v rukavičce do té Lucovy. Dech se mi na pár vteřin zasekl v hrdle, než se pomalu uvolnil a nekontrolovatelně zrychlil.

Zírala jsem vzhůru, ale odmítala jsem se podívat přímo do Lucovy tváře; místo toho jsem se soustředila na jeho krk, k němuž přilnula modrá kravata, zatímco kněz začal kázat. Držel mě za ruku, teplo jeho dlaně prosakovalo skrz hedvábný materiál mé rukavičky. Všechno, o čem kněz kázal, se mi sotva doneslo k uším, protože jsem byla tak rozrušená, že mi hlasitý tlukot srdce duněl v uších a zanechával za sebou neustálé zvonění.

Nosička prstenů, což byla roztomilá holčička v modrých šatech, kterou jsem nikdy předtím neviděla, přinesla prsteny. Vzala jsem ten větší a navlékla ho Lucovi na prsteníček, zatímco jsem spolu s knězem opakovala tradiční sliby. Luca udělal totéž; jeho velké dlaně téměř pohltily mou levou ruku, když mi navlékal prsten na čtvrtý prst. Poté nás kněz prohlásil za muže a ženu, aniž by se davu zeptal, zda má někdo námitky proti sňatku – ne že by se někdo vůbec odvážil.

„Nyní můžete políbit nevěstu,“ zvolal kněz a já cítila, jak se mi do tváří hrne krev a tep se mi nekontrolovatelně zrychluje. Lucovy prsty sáhly po okraji mého závoje, jako by byly ve zpomaleném režimu, a odhalily mou tvář, načež mi lehkým úchopem za čelist zvedl hlavu a nedal mi jinou možnost, než mu konečně pohlédnout do tváře.

Naše oči se poprvé střetly a mé srdce se pomalu zajíklo, když jeho šedé oči, orámované kudrnatými tmavými řasami, sklouzly níž a zaměřily se na mé rty. Sklonil se, povytáhl mi tvář výš a pak se lehce otřel rty o ty mé. Oči se mi zavřely dřív, než se jeho rty dotkly mých, a cítila jsem, jak pevně přitiskl svá ústa na má. Vyslalo to mráz po mých zádech a srdce mi nervózně bušilo o hrudní koš, když se rty znovu a znovu otíral o ty mé, než se odtáhl, zatímco všichni začali hlasitě jásat. Zamrkala jsem, otevřela oči a naše pohledy se na pár vteřin znovu setkaly, než jsem sklonila hlavu v okamžiku, kdy uvolnil své lehké sevření mé brady.

...a tak proběhl můj první polibek.

Srdce mi hlasitě bušilo a rty mě brněly. Chtěla jsem ten pocit setřít hřbetem dlaně, ale nemohla jsem, protože jsme stáli před obrovským davem, a neodvážila bych si zničit make-up. Luca vzal mou ruku do své a otočil se čelem k davu, načež jásot ještě zesílil.

Zahlédla jsem bratra, který stál vedle otce v první řadě davu, na tváři mračení a ruce podél těla. Vydechla jsem a soustředila se na skutečnost, že tentokrát mě uličkou vede Luca, už jako svou manželku.

Byla jsem legálně provdána za Lucu Ricciho.

Mé jméno už nebylo ‚Sofie Giuliani‘. Nyní to bylo automaticky ‚Sofie Ricci‘.