Alaria:

Vešla jsem do Sídla, do Sídla, které jsem kdysi nazývala domovem. Do Sídla, ze kterého jsem byla před pěti lety vyhnána.

Vzpomínka:

„Mohla jsi proti rozvodu bojovat. Měla jsi bojovat proti tomu, co chtěl…“

„Nebyla jsem ochotná bojovat o muže, který se mnou zjevně nechtěl mít nic společného!“ řekla jsem a zastavila matku. Můj otec, který scénu mlčky sledoval, dvakrát poklepal rukou na stůl. Netušila jsem, že to bylo naposledy, co ho vidím. To poslední, co bych čekala, bylo, že v tom zůstanu sama.

„Jsi jeho žena. Ať už s tebou chtěl něco mít, nebo ne, na tom nezáleželo. Povinnost mezi vámi dvěma byla posvátná a TY jsi měla bojovat za to, aby přetrvala. Ale ne, Alaria si musí prosadit svou, musí dělat všechno, co my NECHCEME, aby dělala,“ obořila se na mě matka.

Luna Rebekah Venier, manželka mého otce a Luna, byla ženou, která neměla ráda, když se věci ubíraly cestou, kterou nechtěla. A když se tak stalo, hněv, který projevovala, byl takový, s jakým by se žádný muž nechtěl potýkat.

„Ten muž mi přinesl rozvodové papíry, co jsem měla dělat? Říct mu, že s ním chci být? I přes všechny ty urážky jsi čekala, že budu stále ochotná s ním být?“ zeptala jsem se, zaskočená matčinou přímostí.

Její oči byly upřené na mé o vteřinu déle, než bylo příjemné, dokud se můj otec, který se rozhodl zasáhnout na obranu své družky, nepostavil.

„Tvé manželství nebylo z lásky ani pro potěšení,“ řekl a ani se neobtěžoval hnout brvou. „Měla jsi své povinnosti a ani jedna z nich nebyla splněna…“

„Svou část věrnosti, úcty a lásky k němu jsem splnila. Pokud to odmítal vidět…“

„Luna má dát svému Alfovi dítě,“ řekl a zastavil mě. Musela jsem se bránit pohledu na své břicho, protože mé dítě bylo to jediné, na co jsem dokázala myslet. Ani jsem nevěděla, proč jsem se rozhodla si ho nechat, ale v hloubi duše jsem věděla, že bych stejně nedokázala jít na potrat. Nebylo to něco, co bych udělala. „To se ti nepodařilo a selhala jsi v udržení svého místa jako jeho Luna a matka jeho jediného dědice.“

Zůstala jsem chvíli zticha a dívala se na své nohy, cítila jsem se, jako by mi došla slova. Ani jsem nevěděla, jak mám reagovat; věděla jsem jen, že tohle bylo to poslední, co jsem od nich čekala slyšet.

Mé oči se střetly s Eziovými, a ačkoliv jsem věděla, že chce promluvit, zavrtěla jsem hlavou a zabránila mu zasáhnout. To poslední, co jsem pro něj chtěla, bylo, aby se kvůli mně ocitl v kaši, která nemá konce.

„Okamžitě opustíš tuto smečku,“ řekl můj otec, Alfa Mario Venier, a mně se srdce propadlo až do žaludku. „Jako Alfův rozkaz si nepřeji, aby ses zúčastnila ani mého pohřbu. O to, co se děje mimo mou smečku, se nestarám. Co se s tebou stane po mé smrti, je mi jedno. Ale dokud žiji a dýchám, nevkročíš do smečky, rozumíš mi kurva?“

Konec vzpomínky.

„Mami, ty jsi tady dřív bydlela?“ zeptal se můj syn Ashton a přerušil tak tok mých myšlenek. Podívala se na něj a navzdory bolesti, kterou jsem cítila, jsem s úsměvem na tváři přikývla.

Byl to dobrý pocit být doma. Představa, že sem přijdu, byla absurdní, ale vzhledem k tomu, že si se mnou přišel promluvit sám Ezio, věděla jsem, že nemám porušit jeho slovo.

„Ano, zlatíčko. Když byla maminka mladší, bydlela tady,“ řekla jsem a jemu se rozšířily oči.

„Je to tu moc velké,“ řekl a já se zasmála a položila mu ruku na zátylek. Bylo to vskutku velké Sídlo, zděděné po mém dědečkovi, který ho získal od svého otce; Sídlo se rozrůstalo stejně jako naše smečka.

„To ano! Kolikrát se tu tvá maminka ztratila, to se ani nedá spočítat. Ale po chvíli si na to zvykneš,“ řekla jsem a on našpulil rty.

„Už nepůjdeme domů?“ zeptal se a můj pohled změkl.

„To bude záležet na tom, jak se věci vyvinou, *piccolo lupo*. Bez ohledu na to budeme šťastní s jakoukoli volbou, kterou učiníme, ano? A slibuji ti, že na to nebudeš sám. My dva si o tom nejdřív promluvíme a pak uvidíme, co se stane,“ řekla jsem a můj hlas měkl, jak jsem mluvila, vědoma si toho, že z něj určitě vychovám silného vlka, jakým jsem chtěla, aby byl.

„Ano, mami,“ řekl a já se usmála. Pročísla jsem mu vlasy prsty, než se otevřely dveře a odhalily Ezia, mou jedinou oporu, podporu a nejlepšího přítele. Bez ohledu na potíže a bez ohledu na to, kolikrát ho otec varoval, vždy si našel způsob, jak za mnou přijít, když jsem byla pryč.

„Strýčku Ezio!“ vykřikl Ashton nadšeně. Rozběhl se k němu a Ezio se usmál a zvedl ho do náruče. Pevně ho objal a já se při tom pohledu usmála, když jsem k nim kráčela.

Ezio postavil mého syna na zem, než mě ovinul pažemi a vtáhl mě do objetí, které mi nemohlo nechybět. Byly chvíle, kdy jsem byla úplně sama a unavená, a chyběla mi náruč rodiny. A skutečnost, že navzdory své bolesti mi zavolal a chtěl, abych byla po otcově pohřbu a během jeho obřadu po jeho boku, pro mě znamenala mnoho.

„Vítej doma, *sorella*.“ Sestřičko. Řekl to a já se rozhlédla po místě, kde jsem vyrůstala.

„Je dobré být doma, *fratello*,“ bratříčku.