POHLED MIRACLE

Odcházím z domu a spěchám do kavárny, kde pracuji. Měla bych být na střední škole, ale odešla jsem, když mě vyhodili ze smečky.

Je těžké žít na vlastní pěst a hradit všechny výdaje. Kromě toho musím platit Mirandě obrovské peníze, abych získala lektvar – lektvar, který pomáhá skrývat mou auru.

Jelikož jsem teď vyvrhel bez smečky, někteří vlkodlaci by mě mohli jednoho dne přijít ulovit. Přijdou mě ulovit a zabijí mě. Nebude je zajímat, jestli jsem hodný nebo zlý vyvrhel, prostě mě zabijí.

Fakt, že žiji na území Smečky Rudého měsíce, to nikdy moc neulehčoval. Musím být opatrnější. Je to smečka, kterou momentálně vede sám Král alf.

Je známo, že je bezohledný, krutý, nebezpečný, smrtící a tak mocný, že jeho přítomnost může některým vlkodlakům způsobit silné bolesti hlavy.

Bolesti hlavy se většinou objevují, když se snaží vyvolat strach ze své moci v ostatních vlkodlacích. Jeho projekce mocné aury může vlkodlaka zabít, pokud má v úmyslu zabíjet.

Ubližuje, když chce ublížit.

Smečka Rudého měsíce má nejvíce členů ze všech vlkodlačích smeček na světě. Počet 1000. Celé město.

A je známo, že devadesát procent z nich jsou nelítostní válečníci, vycvičení k nemilosrdnému zabíjení.

A samozřejmě nenávidí toulavé vlky, upíry a všechna ostatní stvoření. Nenávidí i ostatní smečky, ale jelikož je králem vlkodlačí rady, nikdo proti němu nemůže nic namítat a on musí ostatní smečky strpět, aby udržel mír v celé komunitě.

Pomyšlení na to, že ho někdy uvidím, mě občas roztřese, ale nemusím se bát.

Miranda – čarodějka, kterou znám – mi dává lektvar, který udržuje mou už tak slabou auru skrytou před všemi vlkodlaky a jinými stvořeními.

Ale na oplátku si bere tučnou částku jen za lektvar na deset dní.

To je důvod, proč musím pracovat, pracovat a pracovat, abych se udržela naživu, jen dokud nenajdu svého druha.

Mohla bych jít k vyvrhelům, kdybych chtěla, ale věc se má tak...

Ani vyvrhelové nechtějí otravného vlkodlaka bez vlka. Nejsem nikomu k užitku, ale jsem snadný cíl a vlkodlaci mě budou s radostí trhat úd po údu, aby se zbavili někoho, kdo jim kazí pověst mezi ostatními stvořeními.

A žiji na území Rudého měsíce, protože se zde musím chránit pouze před členy Smečky Rudého měsíce. Žádný vlk z jiné smečky ani jiné stvoření sem nikdy nechodí.

Je to hračka.

Ale jen do chvíle, než mě jednoho dne chytí. Členové Smečky Rudého měsíce mě zaživa stáhnou z kůže a pak si ze mě udělají rohožku, pokud mě chytí – zbytečného vyvrhela bez vlka.

...Dost barbarské, ale takoví oni jsou.

A jak o tom všem vím? Díky něčemu vtipnému.

Pracuji v Kavárně U Rudého měsíce. Místo vlastní družka bety Rudého měsíce.

Je hodná, ale jen ke mně, protože si myslí, že jsem člověk.

Dostala jsem tu práci, protože sem každý den chodí mnoho vlkodlaků. Bude snadné najít mého druha, až mi bude osmnáct, pokud se nějak udržím v blízkosti vlkodlačí komunity.

A taky to, že jsem jim tak blízko, v nich nikdy nevzbuzuje podezření. Nikdy mě nesledují, protože mě vidí každý den.

Taky se baví o věcech – vlkodlačích věcech. Mluví o tom mezi sebou, když sedí v zadním rohu kavárny.

Odhadují tu vzdálenost jako malou, protože mě považují za člověka a pochybují, že bych z takové dálky mohla slyšet jejich tlumené tajné řeči.

Ale já je slyším jasně. Slyším je tak dobře, že je někdy těžké se neroztřást, když slyším jejich brutální řeči.

Stáhni ho zaživa z kůže. Roztrhej ho úd po údu. Král alf ho dnes zabil. Utrhl hlavu vyvrhelovi. Zabil dva členy smečky za neposlušnost ve stejném týdnu. Zase vyměnil holky. Rozhodl se napadnout smečku a zabil tam každého člena. Udělal tohle, udělal tamto, teď udělá tohle... Bla bla.

...Často mluví o takových věcech. O nechutných věcech.

A také diskutují o dívce, kterou Král alf hledá... O své družce, abych byla přesná. Chce se té dívce pomstít. Za co? To nikdy neříkají, protože to ani oni nevědí.

Jen vědí, že o jejich Luně je už rozhodnuto.

Je to Olivie. Vídám ji tu. Je to dívka s dlouhými černými vlasy, divokýma zelenýma očima a dokonalou tváří s tělem, které si každý přeje.

Ona bude Lunou a družka Krále alf bude zabita, jakmile ji najdou.

To je brutální.

Proč chce Král alf zabít svou družku, když může prostě označit Olivii a svou družku odmítnout, jakmile na ni narazí? Nechápu to.

Když zabije svou družku, oslabí ho to a už nebude tím silným vlkem, kterým je teď.

Většinou je mi líto té dívky, která je jeho družkou. Bude hodně trpět a pak zemře rukou vlastního druha.

Tato smrt bude srdceryvnější než cokoli, čeho jsem kdy byla ve vlkodlačím světě svědkem.

Doufám, že ji Král alf nikdy nenajde a nakonec označí Olivii jako svou Lunu. Situace výhodná pro všechny.

Zavrtím hlavou a vejdu do kavárny, kde najdu Olivii a Selvii sedět v pravém zadním rohu.

Selvia je majitelka. Družka bety. Olivie a Selvia jsou dobré kamarádky, ale jejich povahy jsou úplně odlišné.

Selvia je mluvná a pohodová, zatímco Olivie je arogantní a tvrdohlavá.

Kdybych byla Olivií, možná bych byla taky tak arogantní vzhledem k tomu, že si ji Král alf vybral místo své osudové družky.

A co Oliviin druh? Přemýšlím.

Olivie svého druha taky nechce?

Co je na Králi alf tak zvláštního, že se kvůli němu chce vzdát svého druha?

Moc. Nepředstavitelná moc. Odpověď byla jasná.

„Ahoj Miracle!“ křikne Selvia ze svého místa a mé rty se zkroutí do úsměvu.

Nevím, proč o nich vždycky tolik přemýšlím. Mohou si dělat, co chtějí. Není to tak, že by se můj život měl někdy zaplést s tím jejich.

Já si najdu svého druha a ten mě odsud odvede. Najdeme všechny odpovědi a budeme šťastní.

Nějak se zbavíme té hloupé kletby, pokud jsem opravdu prokletá.

„Dobré ráno, Selvio!“ pozdravím ji s úsměvem. Trvá na tom, abych jí říkala Selvio, i když je moje šéfová a je starší než já. Je jí dvacet dva.

Vzrušení bylo zpátky. Dnes o půlnoci mi bude osmnáct a vím, že ho brzy najdu. Mám takové tušení, že ho najdu dřív, než doufám.

Říkejte tomu instinkt druha, ale cítím jeho přítomnost blízko mě.

„Jdeš brzy, zlato!“ připomene mi, když mé oči sklouznou k hodinám.

Jdu opravdu brzy. Moje směna začíná za hodinu.

„Tak bych si měla dát snídani,“ zavtipkuji a stočím oči zpět k Selvii, která se na mě stále usmívá.

Ach... Mám tu ženu ráda, ale nebudu ji mít ráda, až zjistí, že jsem vyvrhel. Ona mě taky nebude mít ráda.

Dokážu si představit, jak mě Olivie drží za ramena, zatímco mi Selvia pomalu a bolestivě trhá hlavu z ramen. Zase mi přeběhne mráz po zádech, když na to pomyslím.

„Je ti zima?“ ušklíbne se Olivie a její oči na mě křičí, že nenávidí, jak jsou lidé slabí.

„Ano. Dnes je příliš chladno.“ Mnu si ruce a lžu bez jakéhokoli zaváhání.

Lži a tajemství mi pomáhají zůstat naživu. Nelíbí se mi to, ale jakou mám možnost? Mám svou hlavu moc ráda a miluji své končetiny neporušené.

Proberu se z myšlenek, zaměřím se na Olivii a zjistím, že už na mě zírá. V jejích očích něco je. Nevím co, ale je mi to nepříjemné.

„Jdi si vzít nějakou snídani do kuchyně, Miracle. Uvidíme se později,“ nařídí mi Selvia, když si všimne, jak jsem z Oliviiných smrtících pohledů nesvá.

„Díky, Selvio.“ Kývnu a otočím se, abych odtud unikla.

Když kráčím ke kuchyni, slyším Selvii říkat Olivii: „Nech toho, Olivie. Je to jen člověk. Děsíš ji těmi strašidelnými pohledy.“

„Říkám ti, že na té holce je něco divného. Zkoušela jsem ji právě teď ovládnout, ale nefungovalo to,“ zasyčí Olivie na Selvii a mé oči se rozšíří jako talíře.

Sakra!

Zapomněla jsem zmínit, že Olivie je kříženec, že?

Její otec je upír – ten nejsilnější, co existuje – a matka vlkodlak.

Nikdy by mě nenapadlo, že se mě pokusí ovládnout. Sakra! To jsem podělala.

„Nemohla jsi ji ovládnout?“ V Selviině hlase je zřejmé překvapení, když se ptá Olivie.

Dokážu si představit jejich výrazy právě teď a točí se mi z toho hlava.

„Možná má prostě silnou mysl. Víš, že i to je možné,“ navrhne Selvia tichým tónem.

Z mých rtů unikne povzdech nad jejím vysvětlením. Díky Měsíční bohyni. Alespoň Selvia nebaští to, co se Olivie snaží naznačit.

„Silnou mysl? Vážně? Srdce jí stále bije rychleji než obvykle. Zrychluje to zrovna ve chvíli, kdy s tebou mluvím. Je to, jako by slyšela, o čem se bavíme,“ ušklíbne se Olivie a já si v duchu zanadávám.

Sakra! Podělala jsem to podruhé.

Jak mám zpomalit tlukot svého srdce, když jsem k smrti vyděšená?!

Položím ruku na okraj kuchyňského dřezu a slyším, jak mluví dál.

„Co tím naznačuješ?“ zeptá se Selvia a její tón se změní. Teď bere Olivii vážně.

„Myslím, že je to vyvrhel, který skrývá svůj pach pomocí nějakého lektvaru od čarodějnice,“ prohlásí Olivie a já se nakonec ušklíbnu.

Jako vážně? Musela s tímhle závěrem přijít zrovna dneska?

Pracovala jsem v téhle kavárně celý rok, ale Olivie nikdy nic netušila. Žádný vlkodlak.

Dokonce ani beta Smečky Rudého měsíce – Xavier – mě nikdy nepodezříval, ale teď mě tahle hybridní holka začala podezřívat.

Olivie je jistě chytrá, ale její mozek začal fungovat ve velmi špatnou dobu.

Nebo možná zase úřaduje moje kletba. Mám být neustále v zoufalství.

Štěstí. Mír. Láska. Harmonie.

Nic z toho není pro mě, jak uvedla vědma, když přišla do naší smečky.

„Tak otestujeme tu tvou hloupou teorii,“ zavrčí Selvia a v jejím hlase je znát podráždění.

Možná si je jistá, že nejsem vlkodlak, nebo mě možná taky podezřívá a chce vědět, jestli vlkodlak opravdu jsem.

Nastrařím uši a přemýšlím, co mi udělají, aby zjistily, jestli jsem vlkodlak nebo ne.

„Ale jak? Navrhni něco.“ Selvia si povzdechne, neví, jak na to.

Ale slova, která Olivie pronese vzápětí, mě nutí odsud utéct.

„Dáme jí trochu oměje.“