POHLED MIRACLE

Když sedím na židli naproti Olivii a její oči jsou upřené na mě, vím, co musím udělat.

Před chvílí mě přišla zavolat Selvia a požádala mě, abych si dala kávu s ní a s Olivií.

S lítostí jsem souhlasila. Musela jsem.

Kdybych utekla, Olivie a Selvia by si byly jisté, že jsem vlkodlak, a než bych se nadála, všichni členové Smečky Rudého měsíce by mi byli v patách, aby mě našli a pak zabili.

Nedokážu se postavit ani Selvii, natož celé smečce nemilosrdných zabijáků.

Proto i když vím, co se stane, zůstala jsem. Musím zůstat, abych se zbavila jejich pochybností.

Ale nic z toho nepomáhá zmírnit mou úzkost.

Žádný vlkodlak nikdy nechtěl být nikde poblíž oměje šalamounku. A vypít ho? To je příšerné.

Způsobí mi to tak silné popálení, že se budu mrknutím oka svíjet v bolestech. Ucítím, jak mi uvnitř hoří vlastní orgány, a bude to... prostě hrůza.

„Děsíš mě,“ vyhrknu nervózně na Olivii a snažím se jí poskytnout důvod pro rychlý tlukot mého srdce.

Vím, že její podezření je silné. V okamžiku, kdy po vypití oměje projevím reakci, mi zlomí vaz. Čeká na to, až se to stane.

„Já vím.“ Olivie se vlčím způsobem zazubí, až sebou trhnu.

Abych byla upřímná, vypadá docela připravená mi ten vaz zlomit.

Přeji si, abych v tuto chvíli nebyla tady. Povzdechnu si, slyším Selviiny kroky, ale udržuji neutrální výraz.

Už jde. Jde s tím omějem.

„Tady je tvá káva.“ Selvia položí hrnek s kávou na stůl přede mě a pak postaví Oliviin hrnek před ni.

Teď se jeden pár očí změnil na dva páry očí. Ty dvě mě pozorně sledují.

Jejich uši zachycují můj tlukot srdce a jejich nosy zachycují pach strachu ve vzduchu. Chovám se jako naprostý blázen.

„Díky, Selvio,“ zamumlám tiše, oči upřené na horkou páru stoupající z šálku kávy přede mnou. Snadno cítím pach oměje a i z takové dálky se mi nepříjemně svírají útroby.

„Vypij to, než to vystydne. Vy lidé potřebujete teplo.“ Oliviin jízlivý hlas upoutá mou pozornost.

Zvednu hlavu a bez mrkání na ni zírám.

„Vy LIDÉ? Co jsi ty? Vlkodlak?“ zavtipkuji, což způsobí, že obě viditelně ztuhnou.

Pokud mám brzy zemřít, můžu klidně zemřít poté, co jsem se jim vysmála.

...Dost dětinské, ale taková už jsem.

Kdykoli se děje něco vážného, má mysl mě nutí myslet na vtipné věci.

Na Oliviiných rtech se pomalu vrací ten vlčí úšklebek. Nakloní se dopředu a já se instinktivně zakloním, i když nás dělí stůl.

„Jsem upír a vlkodlak.“ Místo aby se bála, vypustí pravdu a směje se mi.

Nakonec vybuchnu smíchy, stejně jako ona. Musím říct, že v tomhle je dobrá.

„Máš dobrý smysl pro humor,“ vloží se do toho Selvia a já vím, že je čas přestat si hrát.

Zavrtím hlavou a zvednu hrnek s kávou. Oliviiny a Selviiny oči se mi zavrtávají do lebky. Vidím Selviiny prsty, jak drží rohy stolu, připravené se do něj zaryt.

Z pachu oměje se mi zvedá žluč v hrdle, když si nesu hrnek ke rtům.

Ach, ty věci, které musí lidé – myslím vlkodlak jako já – dělat pro přežití. Tch.

Přiložím hrnek ke rtům, pořádně si loknu a hned poté hrnek položím.

Dobře. Mé prsty svírají hrnek pevně, abych sebou nezačala házet. Kontrolní opatření.

Cítím, jak mi hoří jazyk a ústa, a jak oměj pomalu stéká do mého hrdla, cítím, jak všechno pálí. Je to žhavá, spalující bolest, která mě na vteřinu oslepí. Hlava mi třeští, srdce nabírá rychlost a pálení pokračuje.

Připadám si, jako by mi někdo pomalu rval duši z těla.

Je to, jako bych ležela na lůžku ze stříbrných hřebů.

Je to ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila.

I když má vlčice není silná, stále cítím to kruté pálení, tu surovou intenzitu oměje spalujícího všechno ve mně.

Do úst se mi dere krev a já ji polknu. Z té kovové chuti se mi znovu zvedá žaludek.

„Miracle.“ Selvia na mě zavolá a já zvednu hlavu, abych se na ni podívala. Čelo má svraštělé. Její nehty se pomalu začínají zaryvat do stolu. Je připravena zaútočit, potřebuje k tomu jen malé potvrzení.

„Jaká je ta káva?“ zeptá se Olivie a já otočím hlavu, abych jí věnovala pozornost.

„Je–je dobrá. Nikdy jsem nepila kávu, která by chutnala tak dobře. Jako bych po jejím vypití mohla v klidu zemřít.“ Vynutím si na rtech úsměv, zatímco intenzita oměje mi vhání slzy do očí – slzy, které musím zadržet, abych se neprozradila.

„Jsem ráda, že ti chutná,“ zamumlá Selvia a její sevření kolem okraje stolu povolí.

Kdybych byla vlkodlak, už bych se teď svíjela v bolestech na podlaze – to si myslí.

Ale hádejte co... Jsem slabý vlk. Necítím to pálení tolik, protože má vlčice zemřela, ale stále je to spousta bolesti.

Jejich podezření prozatím utichlo, ale způsobilo mi to bolest – nesmírnou bolest. Krvácím vnitřně a vím to, takže se od nich musím dostat pryč, než začnu zvracet krev.

Najednou zacinká zvonek u vchodových dveří a já se zhluboka nadechnu. Xavier – Beta Smečky Rudého měsíce.

Vím, že je to on, cítím jeho pach.

Jen co vejde dovnitř, nasaje pach ve vzduchu. Natáhnu krk, abych se na něj podívala, a zjistím, že se dívá na mě. Jeho oči ztemní a hrozí, že je ovládne zlatý odstín, ale zatlačí svého vlka zpět, aby zůstal pod kontrolou.

„Pojď se mnou, Selvio. Ty taky, Olivie.“ Vypustí to z úst a já otočím hlavu.

Olivie na mě stále zuřivě hledí a já si uvědomím, že ani po tomhle není přesvědčená. Hluboce mě podezřívá a nerada se mýlí.

Selvia spěchá k Betovi jako ztracené štěně a Olivie ji krátce poté následuje. Xavier je odvede a pak odejde, čímž mě zachrání před další agónií.

A konečně...

Pomalu vstanu ze židle a bleskovou rychlostí sprintuji do kuchyně. Proběhnu kuchyní a zadními dveřmi ven, což vede do prázdné uličky.

Když vyjdu ven, předkloním se a vyzvracím své útroby – spoustu krve.

Bolest mě nutí padnout na kolena, zatímco se zoufale snažím něčeho zachytit, abych se udržela na nohou. Oči mi slzí a já popotáhnu a zavrtím hlavou. V zorném poli se mi objevují černé tečky a já doširoka otevírám oči, abych tu mlhu zahnala.

Tohle není dobrá chvíle na to upadnout do bezvědomí. Selvia a Olivie se vrátí a budou mě podezřívat.

Vytáhnu se na nohy a otřu si ústa rukávem. Mohou ze mě cítit krev. Sakra. Co mám teď dělat? Musím rychle přemýšlet.

„Co tam děláš, zlatíčko?“ Hlas přicházející zezadu upoutá mou pozornost a já prudce otočím hlavu, abych našla bledě vypadajícího kluka stojícího za mnou. Měl na sobě černou mikinu a polovinu obličeje měl skrytou pod ní.

Pak mě zasáhne ten pach a já klopýtnu dozadu.

Upír. Byl to upír a... Vlk? Kříženec? Co tady dělá?

„Cítím z tebe oměj.“ S úšklebkem zvedne hlavu a já vidím jeho oči, které náhle naberou rudou barvu.

Ucítil ze mě krev.

Dramaticky si povzdechnu a odhrnu si vlasy dozadu.

Přísahám, že nevyhledávám potíže... Potíže si vždycky najdou mě.

Sveďme to všechno na mou kletbu.

„Co chceš?“ zeptám se a můj postoj ztuhne.

Pak mi to dojde. Další pořádný průšvih.

Oměj všechno spálil a já všechno vyzvracela, takže jo... Účinek lektvaru je teď pryč.

Po tom jsem udělala další chybu. Spustila jsem oči z nepřítele a než se naděju, jsem přišpendlená ke zdi.

Jeho ruka je na mém hrdle, když mě zvedá nahoru, a má záda se drsně odírají o zeď.

Moje ruce se natahují, aby chytily ty jeho, zatímco on si stahuje kapuci, aby odhalil svou tvář. Jeho rudé oči sklouznou ke zbytkům krve na mých rtech a já se ušklíbnu.

Je v tomhle upířím byznysu nováček. Vlkodlak proměněný v upíra. Je nebezpečný, ale hloupý. Neví, jak překonat svůj hlad, a jedná impulzivně.

Ale... co dělá na území Smečky Rudého měsíce? A proč ho nechytili?

„Král tě chce... Ale můžu se napít trochu krve, než tě k němu doručím, ne?“ Jeho oči se zakalí, jak se mu prodlužují tesáky.

Tohle je průšvih na stou.