~ Violet ~

"Ehm, jo, jasně," odpověděla Violet. "Večeře zní fajn."

"Skvělý. Zavolám ti?" řekl.

"Dobře."

Jesse se neobtěžoval vzít si její číslo. Pravděpodobně ho měl už z dřívějška ze stanice, protože Violet musela vyplnit hromadu papírů. Věnoval jí poslední úsměv, než s autem odjel. Violet za ním ještě vteřinu hleděla, než se otočila na podpatku a zamířila do bytového domu.

"Víš, že to myslel jako rande, že jo?"

Violet najednou uslyšela Dylanův srozumitelný hlas. Vlekla ho do schodů a ukázalo se, že byl celou tu dobu vzhůru. Violet okamžitě pustila jeho paže a Dylan se s hlasitou ranou skácel na zem.

"Au!" protestoval.

"Sklapni, Dylane. Právě nám zachránil zadky," zasyčela Violet a pokračovala do schodů.

"To jsi udělala ty, vlastně. Ty jsi nám všem zachránila zadky," uchechtl se Dylan a následoval ji nahoru. "Díky moc, Vi."

Violet si hluboce povzdechla. Mafie jí byla ukradená, záleželo jí jen na Dylanovi. Kdyby je práskla, Dylana by to stáhlo s nimi. To byl jediný důvod, proč kvůli nim lhala policajtům.

A to už bylo jednou příliš.

Dylan a Violet se blížili ke dveřím, ale Violet bratra zastavila, aby nešel dovnitř. Měla na srdci ještě jednu věc a nechtěla, aby to slyšela jejich matka.

"Dylane, musíš s tím přestat," řekla Violet docela přísně.

"S čím?" hrál hloupého.

"S těmi soukromými večírky. Obejdeme se bez nich. Zvlášť když je to napojené na... podělanou mafii!" zasyčela Violet tu poslední část, aby ji slyšel jen Dylan.

"Fakt, jo?" odfrkl si Dylan. Pak vytáhl telefon a ukázal Violet displej. "Podívej se, kolik jsem dostal na dýškách jenom za včerejšek."

"To jsou jenom dýška?" Violet zírala s otevřenou pusou. Hleděla na nuly připojené k poslední platbě, kterou Dylan obdržel na svůj Venmo účet.

"10 000 dolarů za noc, zlato," zavýskal Dylan a schoval telefon. Procpal se kolem šokované Violet a otevřel dveře do jejich bytu.

10 000 dolarů jen na spropitném? Pro jednoho člověka? Za jednu noc?

"Mami, jsme doma!" oznámil Dylan hrdě a vstoupil dovnitř. Violet šla za ním.

"Violet, Dylane, kde jste vy dva byli?" vyšla jejich matka se starostlivým výrazem.

"Měli jsme nějakou práci dole v The Union," řekl jednoduše. "Protáhlo se to, tak jsme tam nakonec přespali."

"Aha, tak jo. Chcete snídani?" jejich máma nečekala na odpověď a už rozhodla: "Udělám vám snídani."

"Ne, mami, to je dobrý. Jsem unavená, půjdu si lehnout," řekla Violet.

"Nesmysl, musíš něco sníst. Podívej se na sebe, jsi tak hubená," její máma nebrala ne jako odpověď. "Sněz jen trochu a pak můžeš jít spát."

Barbara Carveyová vešla do kuchyně a její syn a dcera ji následovali. Dnešek byl pro Violetinu mámu dobrý den. Zdálo se, že si většinu věcí pamatuje. V takové dny to Violet považovala za požehnání. Takže i když celou noc nespala a zoufale toužila po horké sprše, poslechla přání své matky a nasnídala se s rodinou.

Violet, Dylan a Barbara seděli u malého jídelního stolu a jedli vajíčka se slaninou, která Barbara připravila. Dylan a Barbara se bavili o televizním pořadu, který Barbara včera večer sledovala, a Violet vypnula. Byla většinou potichu, ale užívala si pohodlí, že je se svou mámou a bratrem.

Upřímně, Violet stále myslela na těch 10 000 dolarů, které Dylan dostal jako spropitné. Udělala si rychlý výpočet a kdyby to Dylan mohl dělat jen jednou týdně, byli by každý měsíc o 40 000 dolarů bohatší. Takové peníze by hodně pomohly, zvlášť když pořád museli platit hypotéku a tátovy dluhy. A nemluvě o tom, že by si Barbara mohla dovolit lepší léčbu svého Alzheimera.

"Takže, půjdeš s ním ven?" Dylanův hlas náhle prolomil Violetino snění.

"Cože?" instinktivně vzhlédla. Její máma i bratr na ni zírali.

"Ven?" zopakovala Barbara Dylanova slova. "Violet má rande?"

"Jo, s policajtem," uchechtl se Dylan.

"Ne, není to rande. Je to jen večeře," sjela ho Violet pohledem.

"S policistou?" Barbaru to teď velmi zajímalo. "Jak jste se vy dva potkali?"

"Na policejní stanici ve výslechové místnosti—" odpovídal žertem Dylan, ale Violet mu rychle šlápla na nohu, aby ho umlčela.

"Ne, neposlouchej ho," řekla Violet rychle. "Je to Jesse Miller, mami. Bydlel dřív o kus dál v ulici."

"Ach, Jesse Miller," Barbara vzhlédla, jako by o něčem usilovně přemýšlela. "Toho si pamatuju. Je to pohledný chlapec."

"A pozval Violet na rande," vložil se do toho znovu Dylan.

"Je to jen večeře," obrátila Violet dramaticky oči v sloup. "Kromě toho, kluk jako on se o holku jako já nikdy nebude zajímat."

"Jak to myslíš?" zeptala se její matka.

"On je, jako, nádhernej. A já jsem celá... obyčejná," povzdechla si a ukázala na svůj obličej a tělo.

Violet nikdy neměla v životě moc štěstí na chlapy. Vždycky byla příliš knihomolská a vážná. Když všechny holky na střední dělaly tutoriály na make-up na Youtube nebo točily videa na Tik Tok, Violet seděla v knihovně a učila se, nebo pracovala v kavárně. Kluci jako Jesse Miller by si někoho jako ona nikdy nevšimli. Jediný důvod, proč na ni byl tak hodný, byl ten, že bývali sousedé a jemu bylo líto, že její nevinný zadek vytáhli na policejní stanici.

"To je nesmysl, Vi. Jsi krásná. A spousta kluků tě zbožňuje," protestovala její matka.

Jasně, že to musíš říkat, mami. Jsi moje máma.

"Pch, jasně, a kteří kluci?" odfrkla si.

"Ten, co ti poslal ten dárek."

"Jaký dárek?"

"Přišel ti balíček. Dorazil dnes ráno."

"Pro mě?"

"Poslal ho velmi milý muž v obleku. Dala jsem ho do tvého pokoje."

Violet přimhouřila oči na mámu, ale Barbara jen pokrčila rameny. Neměla ani žádné kamarády kluky, natož nápadníka.

"A nepamatuju si, že bych si něco objednávala z Amazonu..." protáhla.

Navíc, doručovatelé z Amazonu by nenosili obleky.

Violet už nemohla déle čekat. Okamžitě vstala a rozběhla se do své ložnice. Byl to malý byt, takže jí netrvalo dlouho se tam dostat. Violet otevřela dveře a našla velkou bílou krabici ležící na posteli. Přistoupila ke krabici a prstem přejela po víku. Violet cítila tvrdý materiál krabice a věděla, že to musí být drahé balení.

Rozhodně ne Amazon.

Pomalu a jemně Violet otevřela víko a při pohledu před sebou zalapala po dechu. Uvnitř krabice bylo okouzlující aranžmá fialových květin. Růží, abychom byli přesní. Violet nikdy v životě neviděla tak krásné květiny.

"Tý jo, ty vypadají fakt draze?"

Violet švihla hlavou a uviděla Dylana stát ve dveřích. Držel talíř a jedl, zatímco vešel do jejího pokoje.

"Ani jsem nevěděla, že umí vypěstovat fialové růže," uchichtla se Violet pro sebe. Předtím viděla spoustu červených, růžových nebo bílých růží. Ale nikdy je neviděla v téhle barvě.

A jmenuji se Violet Rose.

"Od koho to je?" zeptal se Dylan.

Violet zkusila sáhnout do krabice, jestli tam není kartička, a na dně, pod všemi těmi růžemi, nahmatala něco, co připomínalo obálku. Vytáhla ji a byla to velká bílá obálka, příliš tlustá na přání.

Violet a Dylan si vyměnili zvědavé pohledy, zatímco Violet držela těžkou obálku v ruce. Pak se podívali, co je uvnitř, a čelisti jim spadly až na zem.

"Panebože, Dylane!" vydechla Violet. Ruce se jí třásly.

"Do prdele!" zamumlal Dylan. "To je třicet litrů, jen to hvízdne."

Uvnitř bílé obálky byly tři svazky bankovek po 10 000 dolarech. Jediný jiný okamžik, kdy Violet držela v ruce tolik hotovosti, byl, když počítala kasu v práci.

Uvnitř obálky byla zastrčená také malá černá kartička. Dylan s úžasem sledoval, jak Violet vytahuje černou kartu ven.

"Co se tam píše?" zeptal se.

Violet těžce polkla, když si přečetla ten jediný řádek napsaný zlatým inkoustem. Nemohla ani otevřít pusu, aby promluvila. Prostě ukázala kartu Dylanovi a nechala ho, ať si to přečte sám.

" Teď jsme si kvit. – D V Z. "

*

*

*

- - - - - Pokračování příště - - - - -