~ Violet ~

"Promiňte, mohu dostat jedno cappuccino s sebou, prosím?"

Uprostřed svého denního snění si neuvědomila, že před ní čeká zákazník. Violet rychle odložila telefon a vzhlédla. Zíral na ni muž oblečený v elegantním černém obleku.

"Jedno cappuccino, hned to bude," řekla a hbitě obsluhovala pokladnu.

Violet se při práci s kávovarem najednou cítila nervózní. Toho muže nikdy předtím neviděla, a ačkoliv vidět chlapy v oblecích v centru New Jersey nebylo nic nového, od jejího setkání s klanem Van Zandtů se na muže v oblecích už nemohla dívat stejně.

"Tady je vaše cappuccino, děkuji za čekání," usmála se Violet a podala cizinci jeho nápoj.

"Díky, drobné si nechte," položil na pult pětidolarovou bankovku a odešel s nápojem.

Violet si povzdechla a stáhla peníze z pultu. Pak znovu pomyslela na svůj telefon a Jesseho nabídku na večeři. Violet stále přemýšlela, co říct, když jí telefon najednou začal zvonit.

Je to Jesse...?

Violet rychle vytáhla telefon, ale její tvář se zkřivila do zamračení, když na displeji uviděla Dylanovo jméno. Přemýšlela, že hovor odmítne, ale protože byla kavárna stejně prázdná, rozhodla se to vzít.

"Dylane, pracuju. Co se děje?"

"Vi, máma upadla," Dylanův hlas se trochu třásl.

"Cože?"

"Je teď v nemocnici svatého Judy. Můžeš přijet?"

Violet si na chvíli myslela, že by to mohl být vtip, ale ani Dylan by na ni nezkoušel něco takového.

"Prosím, Vi," řekl znovu. "Nevím, co mám dělat."

Violet se nerozmýšlela ani vteřinu, sundala si zástěru a vypochodovala do kanceláře manažera.

"Hned tam budu," řekla.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

"Co se sakra stalo?" dožadovala se Violet odpovědi, jakmile spatřila Dylana sedět v čekárně nemocnice.

"Já nevím, byli jsme doma, já byl v obýváku a ona v koupelně a prostě... upadla," Dylan vypadal zmateně, unaveně a vyděšeně.

Violet si povzdechla. "A co říkali doktoři?"

"Stále dělají nějaké testy, ale zlomila si pár kostí a bude potřebovat operaci."

"Operaci?"

"Jo, a protože máma nemohla dostat Medicaid kvůli Alzheimerovi, možná za to budeme muset zaplatit plnou cenu."

"No, o peníze si nedělej starosti, nějaké mám," řekla Violet s odkazem na těch 30 000 dolarů v hotovosti, které dostala minulý týden. Na nic z toho nesáhla a peníze jen ležely v bance. "Můžu jít hned teď k bankomatu a dát ti je."

Dylan si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Budeme potřebovat mnohem víc než to, Vi. Nemluvě o lécích, kontrolách u doktora a máma možná bude potřebovat fyzikální terapii."

Dylan si položil ruku na hlavu a začal si frustrovaně prohrabovat vlasy. Violet zhluboka vydechla a posadila se vedle něj. Položila mu ruku na rameno a jemně ho stiskla.

"Hej, my na něco přijdeme, slibuju," řekla uklidňujícím tónem, ačkoliv ona sama nevěděla, jak by tohle mohli zvládnout. "Kdy ji můžeme vidět?"

"Hned jak bude po operaci. Sestra říká, že to bude trvat asi další hodinu."

Violet přikývla a opřela se zpět do židle. Dylan otočil hlavu na stranu a Violet si všimla, že se mu lesknou oči.

"Hej, bude to v pořádku," řekla, ale Dylan zůstal zticha a zíral z okna.

Violet vrhla pohled na nemocniční zdi a její mysl začala bloudit. V závislosti na závažnosti by je tato operace mohla stát nejméně dvacet až třicet tisíc dolarů. K tomu léky, rehabilitace a další výdaje, celkově by to mohlo vyjít na 100 000 dolarů. Jejich rodina si sotva mohla dovolit normální život, natož tohle.

Budeme potřebovat zázrak, abychom se z toho dostali, pomyslela si.

A najednou, jako by byly její modlitby vyslyšeny, před ni předstoupil muž oblečený v elegantním černém obleku. Byl to mladý muž, pravděpodobně těsně po dvacítce, a dlouhé hnědé vlasy měl úhledně svázané dozadu. Violet uviděla jeho tvář a zdál se jí trochu povědomý. Muž se na ni také usmál, ale jeho pohled se soustředil hlavně na Dylana.

"Dylan Carvey?" zeptal se.

Dylan instinktivně otočil hlavu a přimhouřil oči.

"Kdo jste?" zeptal se na oplátku.

"Krátce jsme se potkali v The Union před týdnem," natáhl muž ruku k Dylanovi. "Jsem Adrian Luciano, consigliere pana Van Zandta."

Dylan se nerozmýšlel ani vteřinu, než muži potřásl rukou, a rychle vstal na nohy. Violetiny oči vystřelily vzhůru a při zmínce o tom jméně těžce polkla. S Dylanem si vyměnili ustaraný pohled.

"...Dobře, takže proč mě hledáte?" zeptal se ho Dylan, znějíc zdvořile, ale opatrně.

"Omlouvám se, že vás obtěžuji v tak nevhodnou dobu, ale pan Van Zandt si vyžádal schůzku s vámi."

"Se mnou?"

"Ano."

"O-o čem?"

"Jen... formality," řekl, jako by to slovo mělo jiný význam. "Dozvíte se víc, jakmile dorazíte do sídla."

Do sídla?

Violet a Dylan si vyměnili další pohled. Consigliere mafiánského bosse vystopoval Dylana až do nemocnice, aby ho odvolal na schůzku v jejich sídle. Tohle určitě není normální schůzka. A i když nevěděli, o co jde, pro ně to mohlo znamenat jediné.

Znamená to potíže.

*

*

*

- - - - - Pokračování příště - - - - -