Pohled Benjamina

Po dlouhém přemlouvání ze strany mého mladšího bratra Henryho jsem si konečně udělal pauzu ve svém nabitém rozvrhu, abych za něj zaskočil v závodě.

Nakonec jsem v klubu čekal pěkně dlouho, protože osoba, se kterou měl Henry závodit, se neobjevila včas.

Začínal jsem být netrpělivý, a tak jsem se ho zeptal: „Kde ten chlap vězí?“

Henry se uklidňujícím způsobem usmál: „Bene, bude tady každou chvíli.“

Sotva to dořekl, zvenčí se ozval rozruch.

Vyhlédl jsem ven a uviděl mladého muže v Henryho věku, jak vystupuje z Lamborghini.

Nedlouho poté se otevřely dveře spolujezdce a následovala ho mladá žena.

Měla na sobě jednoduchý šedý oděv a dlouhé vlasy měla na koncích mírně zvlněné.

Přestože byla omega, můj vlk Lawrence z ní nezachytil žádný pach, což bylo neobvyklé.

Také se nezdálo, že by patřila k naší Půlnoční smečce. Její pohled, zbavený typické poníženosti omeg, se přímo střetl s tím mým.

„Bene, jsou tady,“ upozornil mě Henry, když se blížili.

Jak přicházeli blíž, mohl jsem si tu ženu lépe prohlédnout. Pleť měla bezchybně světlou a její mandlové oči v sobě měly podmanivé kouzlo. Pod světly vypadala úchvatně a na jejím zjevu bylo něco podivně povědomého...

Henryho její krása viditelně zasáhla, ale zůstal soustředěný na závod.

„Thomas, kde máš svého šampiona? Dneska jsem s sebou vzal bratra, takže se zapotíš.“

Thomas se zazubil a poplácal ženu po svém boku.

„Tady má přítelkyně možná tvého bratra předhoní. Ještě není nic rozhodnuto!“

Henry i já jsme na Thomase překvapeně zírali, když dokončil své chvástání.

„Ona? Šampionka? Thomasi, ty si snad děláš srandu! Přivedl jsem bratra, který je bývalý profesionální závodník. Na koho se tu snažíš udělat dojem?“ odfrkl si Henry pohrdavě.

Mně to připadalo naprosto neuvěřitelné. Už z jejího vzhledu bylo jasné, že je to křehká, jemná omega. Závodění je nesmírně náročný sport, který vyžaduje vysokou výdrž, výbušnou sílu, flexibilitu a rovnováhu.

To byly schopnosti, se kterými by měl problém i běžný beta, natož někdo jako já, dědic alfy.

Navíc tato trať byla proslulá svou obtížností, kde i ta nejmenší chyba mohla být osudná.

Přesto se zdálo, že ji naše pochybnosti vůbec nerozhodily.

Podívala se přímo na mě a hlasem tichým a pevným pronesla: „Můžeme začít?“

Sebevědomě si svázala vlasy, vzala ze stolu helmu a připravila se rychlými, jistými pohyby.

Když si všimla mého váhání, povytáhla obočí.

„Co se děje? Pochybuješ o mně?“

Zdráhal jsem se závodit s mladou omegou, zvláště vzhledem k předvídatelnému výsledku, a tak jsem se zarazil.

Henry do mě šťouchl a zašeptal: „Bene, nečekal jsem, že Thomas přivede mladou ženskou. Prostě to mějme z krku. Ale buď na ni hodný. Je to jen omega a navíc je docela hezká...“

S lehkým zamračením jsem krátce zaváhal, než jsem zvedl svou vlastní helmu.

Připojil jsem se k ní na trati, zpočátku přesvědčený o snadném vítězství.

Nicméně v polovině závodu jsem si uvědomil, že jsem ji hrubě podcenil.

V každé zatáčce mě vyzývala na souboj a několikrát mě téměř předjela.

K mému překvapení se závod stal skutečně soutěživým a vyvolal ve mně vzrušení ze soupeření, které jsem nečekal.

Sevřel jsem volant pevněji a intenzivně se soustředil.

Když jsme vjížděli do posledního kola a blížili se ke kritické zatáčce, nedokázal jsem ji udržet za sebou; vyrazila vpřed hladkým smykem a projela cílovou čárou několik vteřin přede mnou.

Neochotně jsem vystoupil z auta a slyšel Thomase, jak jí jásavě fandí.

Henry ke mně přistoupil s tváří, v níž se mísil šok a nevíra.

„Bene, ty jsi fakt prohrál?“

„Dal jsem do toho všechno,“ řekl jsem mu.

Dívka si sundala helmu a věnovala mi vítězoslavný úsměv. „Prohrál jsi.“

Bylo těžké to přijmout. Mě, dědice alfy, který se málem stal jezdcem F1, porazila holka omega!

Frustrovaný a dychtivý se očistit, jsem ji rychle vyzval znovu. „Závodíme ještě jednou.“