Pohled Hayley

Benjamin byl zjevně nespokojený a dychtil po odvetě.

Já však neměla zájem mu dále vyhovovat. Koneckonců, výsledek by byl pravděpodobně stejný, bez ohledu na to, kolikrát bychom závodili.

„Omlouvám se. Nemám čas na další kolo,“ řekla jsem s úsměvem.

Odhodila jsem helmu, přešla k Thomasovi a nařídila: „Odvěz mě zpátky, prosím.“

„Jistě, Alfo,“ odpověděl tiše a uctivě, opatrný, aby ostatní nezjistili mou pravou identitu.

...

Zpátky v rezidenci Southwellových jsem po zajištění rychlé platby 750 tisíc ulehla ke spokojenému spánku. Druhý den ráno jsem si nasadila jednoduchý převlek a paruku a zjistila, že dům bzučí aktivitou.

Byli tam všichni kromě Benjamina a diskutovali o včerejším závodě.

„Koukněte na tuhle fotku – nejenže je krásná, ale má i vražedné závodnické schopnosti! Chápu, proč s ní Ben prohrál,“ říkal Henry a byl zjevně ohromen.

„Je úchvatná a ta postava by byla perfektní pro naši módní řadu,“ dodal Tanner, třetí bratr a zakladatel oděvní firmy.

„Tvář jako ta její patří do zábavního průmyslu,“ bědoval Christopher, herec a čtvrtý bratr.

„Včera v noci jsem se jí zapomněl zeptat na jméno, ale Ben už po tom pátrá. Brzy bychom se měli něco dozvědět.“

Slyšet jejich chválu bylo uspokojující, ale přesto mě napadlo, jaká by byla jejich reakce, kdyby věděli, že ten úžasný závodník je ta samá omega, kterou opovrhují – já.

Představa jejich šoku mě bavila, ale neměla jsem v úmyslu nechat je spatřit mé pravé já.

Když jsem sešla do jídelny, jejich tváře se při pohledu na mě zkřivily opovržením a jejich konverzace náhle ustala.

Nemohla jsem si pomoct a usmála se pro sebe, vděčná za své schopnosti v líčení. Kdyby jen věděli, možná by se do mě místo toho zamilovali.

Po snídani zazvonil telefon. Byl to Thomas, můj beta.

„Alfo, věřila bys tomu? Henry je tak nestydatý. Opravdu zaplatil, aby ode mě získal tvé kontaktní údaje.“

„Nikdy by ho nenapadlo, že Alfa ze Smečky stínů, kterou hledá, žije přímo pod jeho nosem a je postavením nad ním.“

„Taky Benjamin je na lovu. Alfo, možná by sis měla dávat pozor.“

Jen jsem se ušklíbla a přemýšlela, jestli má Benjamin opravdu na to, aby mě našel.

Byl pátek a Benjamin mě měl vyzvednout do školy.

Jeli jsme mlčky. Když škola skončila, zdálo se, že mě Henry sleduje.

„Proč mě špehuješ?“ zeptala jsem se.

Henry si odfrkl: „Nedělej si iluze. Maddie je zpátky, je s mým velkým bráchou. Jdu jí naproti.“

Maddie? To jméno mi nic neříkalo.

Když Henry viděl můj zmatený výraz, škodolibě dodal: „Maddie s námi vyrůstala. Její táta je dědův beta, takže jsme si byli vždycky blízcí. Poslední dva roky studovala v zahraničí a právě se vrátila!“

Zdálo se, že Henry Maddie opravdu obdivuje.

Bratři si mohli mít rádi, koho chtěli – mně to bylo jedno.

Došla jsem k bráně školy.

Tam jsem uviděla Maddie sedět na místě spolujezdce, stylově oblečenou, vlasy upravené do splývavých vln a tvář dokonale nalíčenou – každým coulem zámožná mladá žena.

Maddie Henryho vřele přivítala a pak se obrátila ke mně. „Ty musíš být Hayley. Já jsem Madeline. Vyrůstala jsem s Henrym a ostatními. Teď jsme všichni přátelé. Kdyby ses v Půlnoční smečce cítila trochu ztracená, stačí říct.“

Zdvořile jsem přikývla. „Díky.“

„Maddie, proč s ní ztrácíš čas? Tak moc jsi mi chyběla. Tentokrát už zůstaneš, že?“ Henry na mě obrátil oči v sloup a pak se s láskou podíval na Madeline.

Madeline se rozzářila: „Nikam nejdu. Dodělala jsem školu a nastupuji na stáž do Southwell Group. Navíc tvůj dědeček připravuje tvého velkého bratra na roli Alfy, že? Já budu jeho Beta.“

„Je to tak? Bene, koukej se o Maddie postarat.“

Benjamin mlčel, nastartoval auto a odjeli jsme.

Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla letmý výraz zklamání na tváři Maddie. Když vzhlédla, naše oči se setkaly!