*Lucas*, zavrčela Alice s opovržením.

Laureliny rty se zkřivily odporem a ušklíbla se na něj. Tohle byl ten zbabělec, o kterém psal její otec. Naplnil ji vztek.

„Tebe bych si *nikdy* nevzala.“

Lucas se štěklavě zasmál: „Nebuď tak hloupá. Jsem ta nejlepší partie ze smečky! Je mi jedno, že nejsi moje družka.“

Jeho slova ji zasáhla do hrudi a na okamžik viděla Basila a Delii, oblečené v jemných šatech a šklebící se na ni. Žaludek se jí zvedl.

Ušklíbl se: „Jsi dost hezká. Až se stanu alfou, budeš mou lunou.“

Zvedla se jí nevolnost a potlačila ji svým hněvem. Kdo si sakra myslel, že je? Kdo si sakra Basil myslel, že je? Princ nebo ne, byl to arogantní, hloupý muž. Lucas nebyl zdaleka tak přitažlivý, vlivný ani důležitý.

Vycenila zuby: „Nikdo nechce být tvou zatracenou lunou!“

Lucas si olízl rty, oči se mu rozpálily, když sjel pohledem po jejím těle, což v ní vyvolalo novou vlnu nevolnosti.

„Není to něco, s čím by sis opravdu musela dělat starosti. Nikdy bys opravdu nemohla být mou lunou. Vždyť ani neumíš lovit!“ Zasmál se. „To nepotřebuji... beztak se víc hodíš jako roztomilé koťátko, co mi zahřívá postel.“

Alice zařvala, když Laurel vykřikla, popadla nejbližší předmět a hodila ho po něm. Sud se o jeho hruď roztříštil a promočil ho vodou. S výkřikem si zakryl obličej.

„Co to sakra děláš?!“

Laurel na něj ječela. Její vztek byl mnohem větší, než kdy předtím byl, planoucí peklo namísto malých plamínků, které cítila jako Laura. Laura musela dbát na své způsoby, ovládat své emoce a chovat se podle toho, ale Laura byla mrtvá.

Laurel Millerová, dcera Jacka Millera ze smečky Safírového jezera, byla jen sedmnáctiletá mladá žena. Mohla být hrubá. Mohla být hlasitá. Mohla klít a bojovat a bránit se, jakkoli chtěla. Nemusela si brát prince ani zbabělce, který si o sobě myslel, že je důležitý. Nemusela snášet jeho týrání ani trpět jedinou zatracenou věc.

Laurel byla do puntíku tak svobodná, jak si Laura vždy přála.

*Správně!* zavyla Alice škodolibě. *Ukaž mu, co si o něm myslíš.*

„Jsi nestydatý bastard! Dezertér! *Zbabělec* a zloděj!“ Zavrčela na něj, vytrhla mu králíka z rukou a odstrčila ho od svých dveří. S lapáním po dechu klopýtl stranou. „Proč bych si *kdy* brala takové nízké stvoření jako *ty*? Kdo by si kdy vzal něco takového, jako jsi ty?“

Znovu do něj strčila: „Vypadni od mého domu a opovaž se ke mně ještě někdy přiblížit, nebo přísahám bohyni, že budeš *litovat*, že se můj otec nevrátil dřív!“

Lucas vypadal jako zmrazený, zíral na ni v nevěřícném úžasu. Nemohla uvěřit, jak byl arogantní, že si myslel, že bude prostě dál snášet jeho obtěžování.

Zrudl a zvedl ruku: „Ty...“

Alice a Laurel na něj zavrčely, což způsobilo, že zbledl a klopýtl dozadu. Stará žena, Amanda, vyběhla ze svého domu vedle.

Zastavila se a zabodla pohled do Lucase: „Ty! Drž se od Laurel dál!“

Lucas sebou při Amandině hlasu trhl a ovčácky sklonil ruku.

„Starší Amando...“

Amanda na něj zavrčela, oči jí výstražně blýskly. Skonil hlavu a odpelášil pryč. Amanda se neuvolnila, dokud nezmizel, a pak se s úšklebkem otočila k Laurel.

„Taková jiskra!“ Amanda se uchechtla. „Myslím, že řeknu tvému otci, že jsi víc než schopná se o sebe postarat.“

Laurel se na ni usmála a hrdě zvedla hlavu, i když jí tvář hořela rozpaky. Cítila se dobře, že se za sebe postavila. Nevěděla, jak nebo kdy získala sebevědomí vynadat nápadníkovi, ale možná to znamenalo, že začíná žít jako Laurel, zcela osvobozená alespoň od některých věcí, které svazovaly Lauru.

Oprášila králičí kožich a nabídla ho Amandě: „Dárek.“

Amanda se uchechtla a mávla nad ní rukou: „Stále jsi příliš hubená na to, abys mi nabízela jídlo, dítě.“

Uchechtla se a přikývla, než vešla zpátky do domu a položila králíka na stůl. Na oslavu se přeměnila a šla znovu lovit na večeři.

Alice se zasmála: *Kdo by to byl řekl, že nadávání arogantním mužům může vyvolat takovou chuť k jídlu!*

********

Lucas se nevrátil a Laurel trávila dny lovem, psaním dopisů otci a pomáháním s povinnostmi ve vesnici. Po několika týdnech se na ni Amanda s úsměvem podívala.

„Trochu jsi přibrala!“ Amanda ji láskyplně štípla do tváře. „Vypadáš dobře. To jsem ráda.“

Laurel nestrávila mnoho času věnováním pozornosti svému vzhledu, užívala si svobodu od toho, ale když se jednoho dne vrátila z lovu, na chvíli se podívala.

Tvář, kterou viděla v kaluži v lese, tam stále byla: dlouhé černé vlasy, zelené oči a plné rty, ale tváře se jí zakulatily. Její rysy připomínaly Lauru, ale byly mladší, uvolněnější, živější a skutečně krásné. Laurel se usmála na svůj odraz, šokovaná krásou, která na ni hleděla zpět, neozdobená v jejích prostých, záplatovaných šatech a trochu špinavá od potyčky v hlíně s jejím posledním úlovkem.

Nemyslela si, že existují šaty, hedvábí nebo satén, či jemně tepaný doplněk z Lauřina šatníku, který by mohl vylepšit nebo dokonce lichotit té mladé ženě v zrcadle. Stejně nic z toho nechtěla. Možná nebude v tomto životě ani ničím výjimečná, ale bude svobodná, šťastná a milovaná, a to jí stačilo.

Následujícího dne šla ulovit oběd pro sebe a Amandu. Svou kořist našla rychle a stejně rychle ji zabila. Když se vracela, Amanda k ní přispěchala se širokým úsměvem a plná vzrušení.

„Laurel! Král porazil upíry!“ Amanda ji pevně objala. „Vyhráli! Válka skončila. Muži se vracejí!“

Zapištěla a objala Amandu ve vzrušení. Její otec se vrátí domů! Podívala se dolů na záplaty na svých šatech a vzhlédla k Amandě, nejistá. Chtěla vidět svého otce, ale dokáže ho oklamat? Měli nějaké vtipy, kterým rozuměli jen oni dva? Prozradí ji její chování?

„Nejsem si jistá... v takových ošuntělých šatech?“

Amanda ji odtáhla vedle a vrazila jí do náruče nové šaty a plášť.

„Amando...“

„Tvůj otec byl pryč čtyři roky. V hadrech nebo v hedvábí, bude tě chtít vidět.“ Amanda se usmála. „Běž.“

Laurel se podívala na šaty a přikývla: „Máš pravdu. Měla bych jít.“

Byl to hloupý strach. Bylo tak nepravděpodobné, že by kdokoli, kdo byl v Císařském městě, byl mezi karavanou vracejících se mužů, natož někdo, kdo ji mohl vidět dříve. Rychle se převlékla a šla s Amandou směrem k centru vesnice.

Zdálo se, že každý vlkodlak smečky Safírového jezera, mladý či starý, nechal práce a přišel se podívat na vracející se procesí, ale nezdálo se, že by zůstávali na náměstí. Mířili na západ.

Laurel se zamračila.

„Projíždějí přes Stříbrnou čepel. Když si pospíšíme, můžeme tam být dřív než oni!“

Stříbrná čepel byla pár mil daleko, ale nebylo možné, aby Amanda ve svém věku udržela tempo se zbytkem skupiny.

Amanda si povzdechla: „Jdi bez mě, Laurel.“

Laurel se zamračila a klekla si: „Ponesu tě.“

Amanda vypadala váhavě, ale Laurel si odfrkla: „Dělej, nebo zůstaneme pozadu!“

Amanda přikývla, vylezla jí na záda a nechala Laurel, aby ji zvedla a následovala karavanu. Pravděpodobně skončí vzadu, protože nesla Amandu, ale dostanou se tam. Matky nesly své mladší děti. Někteří táhli vozíky a jeli na koních, ale všichni se soustředili na cestu vpřed.

Amanda jí poklepala na rameno: „Rychle! Rychle, Laurel, nebo je propásneme!“

Laurel se uchechtla, nutila se zrychlit tempo, i když už se cítila trochu vyčerpaná. Nikdy neviděla Amandu tak šťastnou. Věděla od sousedů, že Amanda ztratila syna při útoku upírů před více než deseti lety.

Nemyslela si, že by pro ni mohla existovat lepší zpráva než královo vítězství. Možná teď Amanda může uložit vzpomínku na syna k odpočinku a užít si zbytek života s určitou mírou klidu. Když hrozba upírů pominula, bude bezpečné cestovat mimo Safírové jezero a vesnice ostatních smeček v oblasti.

Možná konečně najde svého druha. Půjde její otec na to hledání s ní?

„Rychle!“

Laurel se zasmála, stržená Amandiným vzrušením, a nutila se běžet rychleji a rychleji, dokud nebyla blízko čela skupiny a v dálce se zpoza kopce nevynořilo malé město a cedule jí neoznámila, že Stříbrná čepel je přímo před nimi.

„Dokázaly jsme to!“