Scarlett:

„Do prdele…“ zasyčela jsem a pevně si sevřela břicho, když mě dítě koplo. Chytila jsem se kliky u dveří a snažila se zklidnit dech, chtějíc zpracovat bolest, kterou jsem náhle cítila.

Dnešek byl dnem, kdy byl můj milovaný drobeček více než odhodlaný dát o sobě vědět. Kopání bylo s každou minutou intenzivnější a netřeba dodávat, že jsem věděla, že nemám na to, abych se pokusila uvolnit. Měla jsem termín za pár týdnů a to poslední, co jsem potřebovala, bylo vynechat práci nebo vynechat jedinou věc, která by zajistila naše přežití po porodu, alespoň dokud se nevrátím do práce.

Zatřásla jsem hlavou, zhluboka se nadechla a přinutila se otevřít dveře a vyjít z bytu. Do práce jsem šla pěšky, ujistila se, že jsem doma nic nezapomněla – a tím „něčím“ jsem v podstatě myslela malou tašku s oblečením, kdyby se rozhodla nastat nějaká nehoda, a něco k jídlu, kdybych nechtěla jíst zbytky. Kavárna byla jen pár bloků od bytu, za což jsem byla vděčná, protože bez ohledu na to, že jsem nepotřebovala taxík, věděla jsem, že bych si ho nemohla dovolit zaplatit, ani kdybych chtěla, zvlášť kdyby byla má práce dál než pár bloků.

Srdce se mi sevřelo a má vlčice zbystřila, když přišlo další kopnutí. Oči se mi překvapením rozšířily, a když jsem zahlédla JEHO, cítila jsem, jak celé mé tělo zamrzlo. Srdce mi zběsile bušilo o žebra, a navzdory bolesti v podbřišku se zdálo, že jsem roztržitá, až příliš roztržitá na to, abych se snažila držet krok s tím, co se dělo.

Jeho oči se střetly s mými a na vteřinu bych přísahala, že se zmateně zamračil, pravděpodobně už nedokázal rozeznat mé rysy tak snadno jako dřív, nebo si všiml, jak jinak vypadám. Za poslední tři měsíce jsem zhubla ještě víc, až do bodu, kdy má kdysi krásná tvář zbledla. Pod očima jsem měla černé kruhy, něco, co tam nikdy nebylo, a to kvůli vyčerpání, se kterým jsem se potýkala. Být těhotná, studovat a chodit do práce nebylo tak snadné, jak jsem si myslela.

Alfa Alexander, láska mého života a mé první zlomené srdce, udělal krok ke mně, a v tu chvíli jsem cítila, jak mě má spodní polovina přestává nosit. Z úst mi unikl výkřik bolesti, dřív než jsem ho mohla zastavit, a když jsem se podívala dolů ke svým nohám, srdce se mi propadlo do žaludku, když jsem uviděla rudou.

Krev.

Byla to MOJE krev.

„Scarlett…?“

„Moje dítě,“ řekla jsem a položila si ruku na břicho, zatímco se mi rozmazávalo vidění. Oči se mi obrátily v sloup a matně jsem slyšela Alexandera volat o pomoc, než jsem ucítila, jak mě objaly jeho paže. Srdce mi tepalo a má vlčice kňučela, ale nemohlo mi to být víc jedno. Cítila jsem, jak mé srdce slábne a tělo necitliví.

„Vydrž, Scarlett, pomoc je na cestě,“ slyšela jsem Alexandera říkat, když mě zvedal. „Jen potřebuji, abys vydržela…“

***************************************

Oči se mi rozevřely ve známém pokoji. Mém pokoji.

Celé tělo mě bolelo a zvuk srdečního monitoru mi jen způsoboval bolest hlavy; trvalo mi pár vteřin, než jsem zpracovala, co se děje, a pak jsem se posadila tak rychle, až mi v hlavě zapulzovala bolest.

„Moje dítě?“ zeptala jsem se a podívala se dolů na břicho, vzpomínajíc na krev a na to, co se stalo na ulici. Na ramena mi dopadly dvě ruce, jemně mě tlačily zpátky dolů, a když jsem vzhlédla, abych zjistila, čí ty ruce jsou, srdce se mi rozbušilo v hrudi, když jsem uviděla, že je to Alexander.

„Tvé dítě spí ve své postýlce,“ řekl a nedovolil mi vstát.

„Ona?“

„Porodila jsi, nebo přesněji, sestry ti pomohly porodit krásnou holčičku,“ řekl a jeho hlas zjemněl. „Její tělíčko je trochu slabé kvůli tomu, že jsi nebyla zdravá, ale za pár dní by měla být v pořádku. Mají ji v místnosti s inkubátory, kterou jsme pro ni připravili. Leží v postýlce, kterou jsme jí pořídili, nemusíš se o ni teď bát, je v bezpečných rukou.“

„Jak…?“

„Jak co, Scarlett?“ zeptal se Alexander a zastavil mě. V jeho hlase byla jasně patrná podrážděnost, a navzdory bolesti, kterou jsem cítila na hrudi, jsem bojovala o to, abych zůstala tak klidná, jak jen to šlo, abych mu neukázala, že jeho slova, postoj, nebo dokonce přítomnost na mě mají vliv. Měly, ale to bylo to poslední, o čem jsem chtěla, aby věděl.

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se a sledovala, jak ustoupil o krok zpět. „Kdy ji uvidím…“

„Máš velké štěstí, že jsem tě našel, kdy jsem tě našel. Zemřela bys, kdyby tě našel ‚člověk‘ a vzal tě do jejich nemocnice. Proč ses sakra rozhodla odejít, když jsi byla těhotná, Scarlett?“ zeptal se a probodl mě pohledem. „Uvědomuješ si, jaké starosti si dělali moji rodiče? A kurevsky těhotná…“

„Donutil bys mě to dítě zabít…“

„Zjistil bych, kdo je otcem dítěte, a zajistil bych, aby se o vás dva postaral, proč bych tě sakra žádal, abys zabila své dítě?“ zeptal se a zíral na mě. Srdce mě z jeho slov bolelo; zavrtěla jsem nad ním hlavou a opětovala jeho vražedný pohled.

„To dítě je tvoje,“ vyštěkla jsem na něj. „Ale stejně jako ses rozhodl mě ošukat, abys uspokojil svého vlka, a žádal jsi mě, abych o tom mlčela; donutil bys mě jít na potrat, abys zajistil, že TVŮJ život nebude zničený.“

„Cože?“ zeptal se Alexander a zmateně se zamračil. „Jak to myslíš, že to dítě je moje…?“

„Dítě ze zatraceného pouta druhů, to to je…“

„To nemůžeš být…“

„Co sakra myslíš tím ‚dítětem z páření‘?“ Hlas alfy Mathewa proťal náš rozhovor. Alexander i já jsme ztuhli; otočili jsme se ke dveřím a Alexanderovy oči se rozšířily, když uviděl svou přítelkyni, lunu Delilah, stát ve dveřích s vykulenýma očima. Jeho rodiče, luna Katlyn a alfa Mathew, vypadali spíš překvapeně než rozzlobeně; nicméně Delilah nebyla jen rozzlobená. Ta žena zuřila…

„Podvedl jsi mě, s…“ ukázala na mě, jako bych byla nějaký virus, kterého se nechtěla nic jiného než zbavit. Její volba slov mě zaskočila, protože jsem věděla, že přesně tak mě vidí. „S touhle VĚCÍ?“