Uprostřed noci se Ian vrátil domů. Dům byl ponořen do naprosté tmy, všechna světla zhasnutá. Nezvyklý na tu prázdnotu se na chvíli zastavil ve dveřích, než konečně rozsvítil.

Za celé tři roky jejich manželství, bez ohledu na to, jak pozdě se vracel, na něj Chloe vždycky čekala na pohovce v obývacím pokoji a televize vrhala do místnosti měkkou záři.

Jakmile ho uviděla, přiběhla bosá, skočila mu do náruče a hravě se na něj pověsila, odmítajíc se pustit. Ale dnes v noci pro něj nenechala rozsvícené ani jediné světlo. Tehdy si uvědomil, že je opravdu naštvaná.

Když dovlekl unavené nohy do ložnice, zjistil, že je stále zahalená tmou. Při slabém měsíčním svitu pronikajícím přes závěsy rozsvítil lampičku na nočním stolku. Náhlé světlo přimělo Chloe instinktivně zabořit tvář hlouběji do polštáře.

Ian se posadil na kraj postele a natáhl ruku, aby jí jemně odhrnul zatoulaný vlas z čela a zkontroloval, zda opravdu spí.

Ale Chloe nechala tvář zabořenou a odmítala jakkoliv reagovat. Po chvilce váhání se Ian odvrátil a odešel do koupelny.

Naslouchajíc zvuku tekoucí vody z koupelny, Chloe pomalu otevřela oči. Její vlhké řasy se slabě zachvěly, když se roztřeseně nadechla. Pak zabořila tvář hlouběji do polštáře.

Ian vyšel z koupelny v tmavém županu, z vlasů mu ještě kapala voda. Tiše se sklonil, aby zkontroloval Chloe. Když viděl, že stále spí, zhasl lampičku a odešel sám do své pracovny.

Pracovna byla temná. Ian stál u okna, zapálil si cigaretu a v ruce držel diamantový náramek. ‚Nemohla to zjistit. Kdyby ano, se svou povahou by ztropila scénu. To, že se její náramek objevil ve 13. patře, musí být náhoda,‘ pomyslel si Ian.

*****

Brzy ráno Chloe vstala, umyla se a připravila se, že zanese rodičům snídani. Ian vyšel z šatny, plně oblečený. Bez jakéhokoliv úmyslu s Ianem mluvit Chloe prostě vzala telefon a otočila se k odchodu.

Ian se rychle postavil před ni, jeho ruka se sevřela kolem jejího prázdného zápěstí. „Kde je ten náramek? Proč ho nemáš na sobě?“ Jeho oči držely ty její a dožadovaly se odpovědi.

Chloe sklopila zrak, hlas jí vyšel chraplavý a sotva slyšitelný. „Nejsem si jistá,“ zamumlala. „Možná jsem ho někde ztratila.“ Pokusila se stáhnout zápěstí zpět a vyhýbala se jeho pohledu.

Ian ignoroval její chraplavý hlas a upřel na ni pronikavý pohled. „Včera v noci jsem narazil na Carla,“ řekl tónem rozvážným a zkoumavým. Pozorně ji sledoval a čekal na jakoukoliv změnu v jejím výrazu.

Teprve tehdy si Chloe uvědomila, že ji zkouší. Zhluboka se nadechla a podívala se mu přímo do očí. „Poté, co jsme se včera v noci rozdělili, vrátila jsem se do nemocnice zkontrolovat mámu. Carl se zmínil, že tě viděl mířit do 13. patra. Šla jsem tě hledat, ale když jsem tě nemohla najít, rozhodla jsem se jít domů.“

Ian vytáhl diamantový náramek z kapsy. „Upustila jsi to v nemocnici,“ řekl a podával jí ho. „Našel jsem ho a přinesl ti ho zpátky.“ Pečlivě se vyhnul skutečnému problému a nikdy nevysvětlil, co ho tam vůbec přivedlo.

Ian se pokusil Chloe znovu zapnout náramek na zápěstí, ale ona odstrčila jeho ruku a pevně stáhla paži zpět. „Nechci ho,“ řekla, hlas tichý, ale rozhodný.

Pro jednou se ji Ian pokusil trpělivě uchlácholit. „Prozatím nos tenhle,“ řekl a jeho hlas změkl. „Až dokončím věci v práci, vezmu tě vybrat nový. Můžeš mít cokoliv, co budeš chtít.“

Chloe měla pocit, jako by přicházela o rozum. Všechna ta zášť a bezmoc, které v sobě dny potlačovala, v tu chvíli vybuchly.

Její vyrovnanost se zcela roztříštila. „Řekla jsem, že ho nechci! Nechci dárky, které nejsou jedinečné! A nechci manžela, který není úplně můj!“

Když Ian viděl, že Chloe konečně ztratila nervy, pocítil vlnu soukromé úlevy. ‚Je rozmazlená odmalička, vždycky začne být emocionální, když není po jejím. Takže o tohle jde. Je prostě naštvaná, že ten náramek nebyl exkluzivní.‘

Ian přirozeně ovinul ruce kolem Chloeina štíhlého pasu a naklonil se, aby ji políbil. Ale v okamžiku, kdy se jejich rty setkaly, ho s nečekanou silou odstrčila.

Na rozdíl od dřívějška, kdy ji i jeho sebemenší dotek rozpálil, teď plakala a odmítavě se kroutila. „Nechci to! Přestaň!“ Bojovala jako šílená, strkala do něj, tlačila, bušila do něj v čiré trýzni.

Ian ji chytil za zápěstí, trpělivost mu docházela. „Chloe, to stačí,“ řekl. Dokázal tolerovat její občasnou svéhlavost, ale ne tuhle úroveň hysterie. Snažit se s ní teď mluvit nemělo smysl.

Chloeiny emoce se zcela vymkly kontrole. „Jsem taková už od dětství,“ odsekla, hlas se jí třásl hněvem a bolestí. „Cože, to ti došlo až teď?“

Ian zůstal extrémně klidný. „To je všechno opravdu jen kvůli náramku?“ zeptal se tónem chladným a odtažitým. „Chováš se, jako by to byl konec světa kvůli kusu šperku.“

Chloe začala házet věcmi kolem sebe jako smyslů zbavená. „Ty moc dobře víš, co jsi udělal, Iane!“ křičela, slzy jí stékaly po tváři, jak do něj prudce strčila směrem ke dveřím. „Nebyl jsi to ty, kdo odmítal přijít domů? Tak jdi! Vypadni!“

Ian ji pevně přitiskl k hrudi a znehybnil její zmítající se paže. „Dost,“ řekl hlasem tichým, ale velitelským. „Ublížíš si.“

V tu chvíli přerušila jejich hádku vibrace Ianova telefonu v ten nejhorší možný okamžik. Jeho unáhlený pohyb hovor típnout Chloe jen vyprovokoval ještě víc.

Natáhla se po jeho telefonu. „Zvedni to. Máš přece vždycky tolik práce. Tak to zvedni!“ Dosáhla bodu zlomu.

Když Ian stále odmítal telefon vydat, Chloe ho kousla do ruky. Leknutím z bolesti do ní strčil tak silně, že ztratila rovnováhu a s těžkým žuchnutím dopadla na podlahu.

V místnosti se rozhostilo naprosté ticho. Ian stál a těžce oddechoval, zatímco se díval na Chloe ležící nehybně na zemi, vlasy rozcuchané. Nakonec se odvrátil, příliš unavený na to, aby pokračoval.

Když byla Chloe dítě, byla hravá a věděla přesně, co říct, aby si lidi získala. Když byla teenager, byla hezká a milá, rozzářila každou místnost, do které vstoupila.

Když dospěla, byla láskyplná a přítulná, vždy se k němu tulila a žádala o polibky. Po svatbě pomalu opustila své dětinské způsoby a stala se jemnou, pozornou manželkou, vždy připravenou se o něj postarat.

Bez ohledu na to, která její verze to byla, vždy byla jasná, sebevědomá a chovala se důstojně. Nikdy se nechovala jako hašteřivá ženská, nikdy nebyla hysterická a rozhodně na Iana nikdy takhle nekřičela.

„Promluvíme si, až se uklidníš,“ řekl Ian, hlas plochý a odměřený. Bez dalšího slova nebo jediného pohledu zpět se otočil a vyšel ze dveří, nechávaje ji samotnou v napjatém, těžkém tichu.

Právě tehdy dorazila za Chloe Mia. Ian pohlédl směrem k druhému patru a řekl: „Má špatnou náladu. Objednám pro ni nějaké jídlo. Později dohlédni, aby něco snědla, a vezmi ji ven na procházku, aby přišla na jiné myšlenky.“ Aniž by čekal na odpověď, byl pryč.

‚Není to poprvé, co předstírala omdlení. Dřív, kdykoliv mě naštvala, předstírala, že omdlévá, hrála nemocnou nebo si hrála na oběť. Pokaždé, když jsem viděl ten její žalostný výraz, ustoupil jsem. Ale tentokrát zašla příliš daleko. Musí vychladnout sama,‘ pomyslel si Ian.

Mia vyběhla nahoru a vešla do hlavní ložnice. Srdce se jí sevřelo, když uviděla Chloe ležet nehybně na podlaze.

Spěchala k ní, aby jí pomohla vstát, jen aby zjistila, že Chloe skutečně omdlela. V panice okamžitě zkusila volat Ianovi, ale linka byla obsazená. Neměla jinou možnost, a tak nakonec vytočila 911.

*****

Když se Chloe probudila, zjistila, že je v nemocničním pokoji. Její švagrová Mia i tchyně Miranda Hamiltonová stály u její postele.

Když Miranda viděla, že je Chloe vzhůru, přistoupila blíž a s obavami se zeptala: „Chloe, je ti už lépe?“

Chloe slabě přikývla, hlas sotva šepot. „Mirando,“ zamumlala, „proč jsem v nemocnici?“ Pokusila se mírně posadit, oči zmatené a unavené.

Mia jemně pomohla Chloe se posadit a podepřela jí záda polštářem. „Chloe,“ řekla měkce, „doma jsi omdlela.“

Chloe se pomalu vracela paměť. Vzpomněla si, jak se hádala s Ianem, jak ho kousla a pak ztratila rovnováhu. Rozhlédla se po pokoji a zeptala se Miy: „Přivezl mě sem Ian a pak prostě odjel?“