Pohled Emily

„Brysone, co tady děláš?“ zašeptala jsem a zahleděla se do jeho uhrančivých zelených očí, které zářily láskou.

Musí se mi to zdát. Proč na mě zíral s takovou láskou?

Bryson udělal krok vpřed, oči mu potemněly chtíčem, když padly na má pootevřená ústa.

Zalapala jsem po dechu pod náporem intenzity ohně touhy, který vířil v jeho lesních očích.

Jeho pohled způsoboval, že mé tělo spaloval žár, a já si kousla do spodního rtu, abych nahlas nezasténala.

Jsem jako plápolající zápalka pod tíhou jeho pohledu, a když vzápětí promluvil chraplavým tónem, shořela jsem zaživa.

„Em, chci tě,“ zavrčel a jeho oči tmavly, dokud v nich nezačala vířit rudá.

I jeho vlk byl vzrušený.

Nešlo jen o něj.

„Toužím po tobě už tak dlouho. Chci tě, Em. Chci tě tak strašně moc, až to bolí.“ Jeho ruce vyletěly nahoru a v dlani sevřel látku svého trička.

Slyším to. Slyším ten orgán bít stejně zběsile jako ten můj.

Ostře jsem se nadechla a klopýtla o krok zpátky, když mi došla jeho slova.

Chce mě.

Jeho špičáky vystoupily z dásní a on udělal mocný krok vpřed. „Chci tě a budu si tě nárokovat. Dělám si na tebe nárok jako na svou, Em. Jsi moje.“ Zavrčel, překonal vzdálenost mezi námi a vtáhl mě do své náruče.

Držel mě za zátylek a nutil mě vzhlédnout. Naše oči se spojily a mým tělem projelo mravenčení, které vířilo v mých žilách jako ten oheň, který ve mně už stačil rozdmýchat.

„Brysone,“ vydechla jsem a oči se mi trochu rozšířily.

Ušklíbl se a odhalil špičáky, které byly stále vidět. „Věděl jsem to. Věděl jsem, že jsi moje. Jsi moje Luna.“

S lapáním po dechu jsem se prudce posadila. Křečovitě jsem svírala přikrývku kolem těla a snažila se uklidnit své bušící srdce.

Třásla jsem se a zvedla ruku, abych si roztřeseně prohrábla vlasy.

Skvělé, Em, teď se ti zdá o tom, jak si tě tvůj nejlepší kamarád nárokuje...

Už nemůžeš být posedlejší než teď.

Vydala jsem roztřesený výdech a olízla si spodní ret, který byl suchý.

Cink.

Svraskila jsem obočí.

Cink.

Co to sakra?

Ticho v pokoji proťalo další cinknutí.

Podívala jsem se k oknu. V blízkosti nebyl žádný strom ani větev, které by mohly vydávat takový zvuk.

Jediný člověk, nebo bych měla říct vlk, který by tohle udělal, nebyl nikdo jiný než můj nejlepší přítel. Ten kluk, o kterém se mi právě zdálo.

Cink.

Měla jsem pravdu. Házel mi na okno malé kamínky.

Srdce se mi rozbušilo tak, jak to obvykle dělá, když je nablízku.

Sevřela jsem si tričko na hrudi v místě, kde tlouklo srdce.

Uklidni se, srdce. Přestaň to dávat tak najevo.

Když se ten orgán konečně uklidnil, odhodila jsem přikrývku a tiše došla k oknu.

Odsunula jsem ho a uvítala studený vzduch, který mě udeřil do tváří.

Podívala jsem se dolů a jistě, Bryson stál přímo pod mým oknem, ruku napřaženou, připravený mrštit proti sklu další oblázek.

Zastavila jsem ho dřív, než to stihl udělat.

„Brysone!“ sykla jsem, abych upoutala jeho pozornost. Zastavil se, zahodil kamínek a zazubil se na mě.

„Dostala jsi mě. Budu ti navždy dlužníkem, má paní,“ zavtipkoval a zvedl ruce v gestu kapitulace.

Protočila jsem oči, ale usmála se. Všimla jsem si, že na sobě nemá tričko, jen plátěné šortky.

Byl ve vlčí podobě a celou cestu sem běžel.

Otočila jsem se, abych se podívala na svítící červená čísla na budíku na nočním stolku. Jsou dvě hodiny ráno.

To je nejpozději, kdy sem kdy přišel.

Zmateně jsem svraštila obočí. „Co se děje, Bryci?“ zašeptala jsem ustaraným tónem, který zachytil.

„Skoč,“ odpověděl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Je zima a je nevhodné být v tuhle hodinu venku s mým budoucím Alfou.“

Věděl, že ho lakuju. I když jsem se ještě neproměnila, měla jsem v sobě vlčí geny, díky kterým bylo mé tělo teplé i v zimě. Bylo těžké prochladnout.

Po tom snu, co se mi právě zdál, jsem s ním nechtěla být tváří v tvář tak blízko.

Bryson vypadal podrážděně a trochu vystoupil ze stínů. Bledé měsíční světlo na něj dopadlo a ozářilo jeho zelené lesní oči.

„A jako tvůj budoucí Alfa tě žádám, abys okamžitě dostala ten svůj pěknej zadek sem dolů.“ Vyzývavě zvedl obočí. „Nebo bys byla radši, abych tam vylezl a snesl tě sám?“

Sakra, myslel to vážně.

S poraženeckým povzdechem jsem otevřela okno dokořán a vylezla na římsu. Podívala jsem se dolů a probodla ho pohledem, který mu říkal, že by mě měl radši chytit.

Klukovsky se zazubil a mrkl. „Vždycky tě chytím, Em.“ Slíbil a oči mu zářily upřímností.

Kdybych spadla, nutně bych nezemřela. Nebylo to tak vysoko nad zemí a stále jsem se uměla hojit. Pomalusice ano, ale přesto bych se uzdravila.

To ale neznamenalo, že bych riskovala pád a možná si při tom náhodou zlomila kost nebo dvě.

Zadržela jsem vzduch v plicích, napočítala do tří a skočila.

„Uf,“ vydechla jsem, když mě rychle obemkly paže a chytily mě dřív, než jsem mohla dopadnout na zem.

Brysonovy paže se kolem mě ovinuly jako pás z tvrdé oceli a ochranitelsky mě sevřely.

Na pár okamžiků jsme tak zůstali, jen já v jeho náručí a on, který mě tak pevně držel.

Pomaly jsem k němu vzhlédla, jen abych si vzpomněla, že je do půli těla nahý.

Na tvářích se mi rozlila horká červeň a já se zavrtěla a začala sebou šít, aby mě postavil na nohy.

„Dobře, už mě můžeš pustit,“ řekla jsem, vyhýbajíc se jeho pohledu a v duchu děkujíc, že jsem si nechala vlasy rozpuštěné a rozcuchané, takže mi pomáhaly zakrýt tvář a blokovat jeho výhled na mé zrudlé líce.

„Ach, jasně,“ řekl Bryson rozpačitě a nešikovně mě postavil na nohy.

Urovnala jsem si nadměrné tričko a prohrábla si vlasy tak, aby mi zakrývaly tváře.

Když jsem k němu vzhlédla, už na mě pobaveně zíral.

„Takže, můžeš mi říct, proč jsi tady tak pozdě?“ zeptala jsem se ve snaze odvést jeho pozornost od sebe.

„Přišel jsem kvůli tobě.“