Měla oči barvy trávy v jejích nejhnědších dnech a krátké hnědé vlasy po ramena, které jí hezky rámovaly obličej. Byla oblečená v krátkých černých šatech s rolákem a rozparkem, který odhaloval její dlouhé nohy; bolelo mě to přiznat, ale byla přinejmenším krásná.

Usmála se na mě se spikleneckým, zlým zábleskem v očích. „Je hezké tě konečně poznat, Lucy,“ pozdravila mě a předstírala, jako bychom se nepotkaly už dříve, když měla ruce ovinuté kolem mého nynějšího manžela. Natáhla ruku k potřesení a já ji ostražitě přijala.

Donutila jsem se opětovat její úsměv. „Taky mě těší, Ariano.“ Cítila jsem, jak její ruka stiskla tu mou pevněji, tak pevně, že jsem si byla jistá, že do zítřka zanechá modřinu.

„Takže, kde je Austin?“ zeptal se Eric a pátral očima po místnosti.

„Ach, byl se mnou před pár minutami venku, půjdu ho zavolat, otče,“ odpověděla Ariana a konečně pustila mou ruku.

Celé mé tělo při jejích slovech ztuhlo, takže tam celou noc byl. Měla jsem to tušit.

„Ti dva spolu vždycky sdíleli nezlomné pouto,“ poznamenal Eric, když se díval za svou dcerou.

„No, ne vždycky,“ skočil mu do řeči princ Lucas. „Před pár lety Austin o Arianu ani nezavadil, ale jednoho dne se v něm něco přepnulo jako vypínač, je dost těžké to vysvětlit, skoro jako by byl pod nějakým kouzlem, řekl by člověk.“

Eric vypadal Lucasovými slovy znepokojen a tiše se omluvil, zatímco královna odešla, aby se ujistila, že je v pořádku.

„Díky za to.“

Lucas se na mě zazubil. „Kdykoli, Lucy. Vím, jaké to je být nováčkem a mít na sobě všechnu tu pozornost, neboj, budu se snažit, abych ti tenhle zážitek co nejvíc ulehčil.“

„Kéž by existoval způsob, jak bych ti mohla poděkovat za tvá milá slova,“ odpověděla jsem a zářivě se na něj usmála; pro jednou jsem měla pocit, že mám staršího bratra, který na mě dává pozor, a byl to úžasný pocit.

„Objetí bude stačit!“ navrhl s drzým úsměvem.

Zpoza nás se ozvalo tiché hrozivé zavrčení a já uviděla Austina, jak probodává Lucase pohledem; výraz v jeho tváři byl smrtící, skoro jako by chtěl zaútočit na vlastního bratra.

Tentokrát nebylo pochyb o tom, že to zavrčení jsem slyšela vycházet z něj. Nic mi nedávalo smysl, nikdy předtím jsem v celém svém životě neslyšela nikoho takhle vrčet, a věřte mi, že jsem byla mezi spoustou lidí.

„Wow, brácho, buď vděčný, že jsem to já, kdo ji žádá o objetí, a ne někdo z těch mužů, co na ni teď zírají.“

„Austine!“ křikla skoro Ariana ve snaze získat jeho pozornost; vypadala šokovaně jeho reakcí na to, že mě Lucas požádal o objetí.

Zabralo to však, zdálo se, že se opět ovládá, a jeho vražedný pohled se teď soustředil na mě. Věnovala jsem mu zmatený pohled. Co přesně jsem udělala?

Jeho oči se přesunuly ze mě, aby prozkoumaly místnost, a na tváři se mu vytvořila grimasa. Sledovala jsem jeho pohled a všimla si, že se mým směrem dívá několik tváří, většinou mužů.

Na čelisti mu cukal sval a zdálo se, že bojuje s tím, aby se ovládl.

„Kde je můj otec?“ zeptala se Ariana.

„Myslím, že jsem řekl něco, co ho rozrušilo, měla bys ho jít zkontrolovat,“ přiznal Lucas s úsměvem. Bylo jasné jako facka, že ji nemá rád, a to mě mátlo; proč by raději byl milý na mě, když to byla ona, koho jeho bratr upřednostňoval?

Oči jí zablýskly. „Cos řekl?“

„Zeptej se jeho.“

„Lucasi,“ vyslovil Austin jeho jméno varovným tónem, nespokojený s chováním svého bratra.

Ariana obrátila oči v sloup a zavěsila se do Austina. „Pojďme najít mého otce.“

Mé oči spočinuly na místě, kde se jejich kůže dotýkala, a znovu, stejně jako předtím, jsem uslyšela hlas ve své hlavě, který tentokrát už doslova křičel ‚můj‘.

Bolelo to, bolelo to jako čert vidět ho tak blízko jiné ženy, zvláště když tou ženou byla ona. Stále jsem však nechápala proč; jak jsem už mohla mít city k někomu, koho jsem právě potkala? Emoce už byly tak silné, jako bych Austina znala celý život, a to bylo prostě absurdní, protože jsem prince nikdy předtím nepotkala. Byla jsem si tím jistá, měl ten typ tváře, který si člověk nemohl nezapamatovat.

Neschopna se na to dál dívat jsem se tiše omluvila a odešla do palácové zahrady, chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, abych si vyčistila hlavu, pryč od všech a hlavně pryč od Austina a Ariany.

Poprvé od chvíle, co jsem sem dorazila, se mi začalo stýskat po domově. I když se tam ke mně chovali špatně, pořád jsem znala skoro každého a nemusela jsem se trápit manželem, který se mnou nechtěl mít nic společného. Cítila jsem se tu jako naprostý cizinec, jediné, co mi dodávalo odvahu, bylo to, jak na mě byla Austinova rodina hodná.

Zažívala jsem v tomto paláci nový druh bolesti a stávala se téměř nesnesitelnou.

Zvuk z lesa náhle upoutal mou pozornost a proti svému zdravému rozumu jsem se připlížila blíž, abych měla lepší výhled.

„Je tady někdo?“

Poodešla jsem o kousek dál, mé nohy se okamžitě zastavily, když jsem uslyšela tiché zavrčení. Oči se mi rozšířily, když spočinuly na obrovském hnědém vlkovi. Vypadal rozzuřeně nebo hladově, nebyla jsem si v tu chvíli jistá. Ale ani jedno pro mě nebylo dobré znamení.

Pomalu jsem začala couvat, ale zdálo se, že ho to rozzuřilo ještě víc, protože to divoké vrčení jen zesílilo.

Ruce mi vylétly k ústům, abych zastavila výkřik, který hrozil, že unikne; bála jsem se, že jakýkoli hluk by tu zatracenou věc přiměl zaútočit mnohem rychleji.

Zběsile jsem se rozhlížela kolem sebe a doufala, že najdu něco, co by mi v této situaci mohlo pomoci. Cítila jsem, jak mi na čele vyrazil pot, zatímco jsem poslouchala tlukot vlastního splašeného srdce a vlk se ke mně kradmo blížil.

Srdce se mi propadlo v porážce, když jsem si uvědomila, že tohle může být můj konec. Neexistoval způsob, jak bych mohla přežít takový útok od něčeho tak obrovského a zlého, jako byl tento vlk.

Vlk na mě zavrčel, připravoval se k útoku, a jak se jeho oči zaměřily na mě, vrhl se vpřed a já vydala vyděšený výkřik.

To byl konec.

Náhle vzduchem prořízlo hlasité zavytí, všechny chloupky na těle se mi zježily silou, která z toho zvuku vyzařovala. Zničehonic přede mnou vyskočil obrovský uhlově černý vlk a vrazilo do toho druhého. S hrůzou jsem sledovala, jak se do sebe oba zaklesli.

Co se to sakra dělo?