Jako by vycítila Stellin pohled, žena se zastavila.

Telefon držela v jedné ruce, s jemným obočím a půvabem hýčkané tváře, rychle vrhla na Stellu pohled, než tiše promluvila do telefonu: „Počkám na tebe v nemocnici.“

Poté zavěsila, natáhla ke Stelle ruku a s úsměvem řekla: „Ahoj, já jsem Guinevere.“

Stella byla ohromená. Zmateně natáhla ruku a odpověděla: „Ahoj, já jsem Stella...“

Guinevere jen krátce stiskla Stellinu ruku, než ji stáhla a mírně se zamračila. Když viděla, jak neškodně Stella vypadá, rty se jí uvolnily do úsměvu. „Zdá se, že jsem to špatně pochopila. Když jsi na mě před chvílí zírala, myslela jsem, že jsi fanynka, která mě poznala a chce autogram.“

Když to Stella uslyšela, cítila, jak jí ruka, která si právě potřásla s tou Guineveřinou, hoří. I tváře jí zrudly. „Omlouvám se... nezírala jsem na vás schválně.“

Sevřela rty, než řekla pravdu. „Zaslechla jsem vás mluvit do telefonu a slyšela jsem známé jméno... Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala.“

Guinevere se velkoryse usmála a řekla, že jí to nevadí. „Tak to je jen nedorozumění. Mluvila jsem se svým snoubencem. Nemá moc kamarádek a já se znám se všemi, takže to asi nebude nikdo, koho znáš. Musela ses přeslechnout.“

Stella na to přikývla. Oči se jí zaleskly, když pohlédla na Guineveřino mírně vypouklé bříško. „Musela jsem slyšet špatně.“

Guinevere držela v jedné ruce sluneční brýle a všimla si Stellina pohledu. Pohladila si břicho a usmála se. „Asi jsi to uhodla, co? Jsem těhotná. Myslím, že oficiální oznámení mé radostné noviny uslyšíš brzy.“

„Gratuluji, slečno Cohenová.“

„Děkuji... Ale můžeš to pro mě zatím udržet v tajnosti?“ Guinevere vypadala ustaraně a dívala se na ni s očekáváním.

Stella na souhlas zabručela. „Nikomu to neřeknu.“

Když Stella sledovala odcházející Guinevere, tiše si povzdechla.

Ve skutečnosti Guinevere znala. Jakožto vyhlášená krasavice měla vynikající rodinné zázemí, studijní úspěchy i vzhled. Byla také Westonovou bývalou přítelkyní a první láskou.

Weston to možná nevěděl, ale Stella chodila na stejnou školu jako on, i když jejich společenské kruhy byly naprosto odlišné.

Vždy ho mohla sledovat jen zpovzdálí a nikdy by ji nenapadlo, že se za něj jednou provdá.

Stella si náhle vzpomněla, jak její vztah s Westonem začal...

Před pár měsíci doprovázela Rogera v nemocnici na chemoterapii. Právě když se trápila kvůli poplatkům za nemocnici, uviděla na chodbě muže, který vypadal, že se tam šel nadechnout čerstvého vzduchu.

Chtěla si jen najít odlehlé místo, kde by se mohla trochu vybrečet, ale v okamžiku, kdy vzhlédla, se její pohled střetl s Westonovým.

Kouřil cigaretu. Na konečcích prstů mu jiskřilo a stoupající bílý dým dodával jeho temným očím na tajemnosti. Byly jako klidné moře bez vln.

Stella měla pocit, že na ten pohled nikdy nezapomene. V tu chvíli dokonce zapomněla plakat.

Když ji Weston uviděl, típl cigaretu a prudce k ní vykročil.

Když se nad ní tyčil jeho stín, zeptal se hlubokým hlasem: „Vezmeš si mě? Můžu ti dát, co chceš.“

Jako očarovaná přikývla.

Možná to bylo tím, že do něj byla zamilovaná, ale ani se ho nezeptala, proč si ji chce vzít.

Bála se, že kdyby tu otázku položila, ten sen, který jí nikdy nepatřil, by se okamžitě rozplynul.

Uvnitř pokoje vypadal Roger slabě, ale měl dobrou náladu.

Stella seděla u jeho postele a loupala mu jablko. Právě když se nůž chystal říznout ji do prstu, Roger se konečně zeptal: „Ségra, pohádala ses se švagrem? Vypadáš duchem nepřítomná...“

Právě se chtěl natáhnout, když uviděl známou siluetu procházející kolem jeho pokoje. Radostně zvolal: „Švagre!“

Stella strnula a slupka z jablka spadla na podlahu.