Stella hleděla na Westona zarudlýma očima.

Čekala na vysvětlení, čekala, až na ni promluví.

Weston po ní střelil pohledem, jen krátce se zarazil, než zrak odvrátil, aniž by dal najevo jakékoli emoce.

„Jdeme,“ řekl jemně Guinevere.

Guinevere s úsměvem na tváři pokrčila rameny. Poté se na Stellu podívala s hraným soucitem v očích.

Ohromená Stella stála jako přikovaná a sledovala, jak odcházejí. Do očí jí nekontrolovatelně vhrkly slzy.

Chtěla se za nimi rozběhnout a dožadovat se vysvětlení.

Nemohla se však ani pohnout, jako by jí k zemi přirostly kořeny.

Guinevere byla už v šestém měsíci těhotenství...

Ale oni dva byli také manželé šest měsíců!

Takže Weston přivedl Guinevere do jiného stavu krátce poté, co se vzali.

Byl snad s Guinevere v kontaktu i po celou dobu jejich manželství?

Chodil domů a objímal ji poté, co právě objímal Guinevere? Vracel se k ní a líbal ji poté, co právě líbal Guinevere? Copak on...

Stellino tělo se otřáslo. Při té představě se jí náhle zvedl žaludek.

Rychle si zakryla ústa, mírně se předklonila a vběhla na toaletu.

Když si opláchla obličej studenou vodou, myšlenky se jí trochu vyjasnily.

Podívala se do zrcadla a zkoumala svou obyčejnou, nenalíčenou tvář. Ostatním lidem musí připadat odporná, když vypadá tak nevýrazně, že?

Srdce se jí postupně uklidnilo a pomalu vydechla. Pak se sama sobě zasmála.

Po hodné chvíli konečně znovu získala klid.

Otočila se, jen aby se setkala s párem temných očí.

Weston stál ve vchodu na toalety bůhvíjak dlouho a upřeně na ni zíral.

Jeho vysoká postava blokovala zdroj světla, a s pohlednými rysy zahalenými ve stínu působil o to tajemněji.

Jak okouzlující tvář.

Stella podvědomě zatajila dech.

Za pouhých šest měsíců jejich manželství se do tohoto muže hluboce zamilovala a tato tvář na tom měla největší zásluhu.

Sváděla ji, ať se na ni dívala z jakéhokoli úhlu.

Ale teď byl čas se z toho snu probudit.

„Vy...“

„Už jsi to podepsala?“

Promluvili téměř současně, ale obsah jejich slov se diametrálně lišil.

Když Stella uslyšela Westonovu otázku, pocítila nejprve hořkost, než svěsila hlavu a řekla: „Odstěhuji se co nejdříve.“

„Dobrá.“ Muž se opřel o rám dveří a zkoumal ji pohledem. „Zvedni hlavu.“

Stella se zarazila, zmatená, proč má najednou takový požadavek.

Westona překvapilo, že ho její pomalá reakce nepopudila. Cítil jen náznak rozmrzelosti.

Zopakoval: „Zvedni hlavu a podívej se na mě.“

Stella k němu vzhlédla. „Pane Forde...“

Zase to oslovení.

Weston se zamračil a jeho tón byl mnohem ostřejší než předtím: „To se mě nemáš na co zeptat?“

Stellin pohled zakolísal a pak se sama pro sebe zasmála. „Vždyť mě ani neznáte, pane Forde, tak na co bych se měla ptát?“

Použila jeho dřívější výrok proti němu.

Weston byl zaskočený, ale rychle se ovládl. Soudě podle jeho výrazu to vypadalo, jako by se vůbec nic nestalo. „Nemám rád náladovost.“

Stella pomalu zaťala pěsti a konečně v sobě našla trochu odvahy. „Když mě nemáte rád, proč jste si mě bral?“

Hned poté, co to vyslovila, se jí najednou udělalo nevolno, otočila se a zvedl se jí žaludek.

Weston na ni zíral. Pak, jako by si něco uvědomil, jeho výraz potemněl.