Stella na něj při těch slovech pohlédla a ignorovala varování v jeho očích.

Sevřela rty, nic neřekla a pokračovala v chůzi.

Weston držel jednu ruku na volantu, zatímco druhou si podrážděně rozepínal manžetu na zápěstí. „Dnes se konají velké zkoušky, takže všechny taxíky odjely do západní čtvrti. Tady v okolí žádný neseženeš.“

Stellu zarazilo, že se jí vůbec obtěžuje něco vysvětlovat. Zarazila se a řekla: „To je v pořádku, pojedu autobusem.“

Westonovi došla trpělivost. Zaklepal prstem na volant, než otevřel dveře a vystoupil z auta.

Pak k ní dlouhými kroky došel a zvedl ji do náruče jako nevěstu.

Stella, zaskočená tím náhlým pohybem, ho reflexivně objala kolem krku.

Když se střetla s mužovým výmluvným pohledem, vzpamatovala se a podrážděně ho odstrčila za ramena. „Postav mě na zem!“

Weston její protest ignoroval. Prostě ji hodil na sedadlo spolujezdce, naklonil se k ní a zapnul jí bezpečnostní pás.

Prostor v autě byl omezený a jejich siluety se prakticky překrývaly. I jejich dech se mísil.

Stella zírala do té pohledné tváře, která byla vzdálená jen pár centimetrů, a zaťala pěsti. „Co to děláš?“

„Jak jsem řekl, nenuť mě se opakovat.“ Muž se zapřel paží o opěradlo jejího sedadla a shlížel na ni.

„A jak jsem řekla já, nechci nastoupit do tvého auta. Dokážu jít po svých!“

„Ty nechceš nastoupit do mého auta?“ Weston ji náhle chytil za tvář. Jeho tmavé oči zkoumaly její výraz, než si odfrkl smíchy. „Už jsi vlezla i do mé postele, tak proč se bojíš vlézt do mého auta?“

Stella sevřela ruku v pěst ještě pevněji, když pocítila nutkání zvednout ruku a vrazit mu facku.

Vzpomněla si však na svou tíživou situaci, takže jen křečovitě stiskla prsty a pak nechala ruku klesnout podél těla. „Po rozvodu z nás budou cizí lidé, takže s tebou nechci mít žádné nadbytečné styky.“

Mužovy oči potemněly a náhle stisk zesílil. „Kdybys se mnou nechtěla mít nic společného, proč jsi mě se slzami v očích prosila, abych ti nechal dítě?“

Pak se podíval dolů na Steliino břicho a rty se mu zkroutily v úšklebku. V jeho očích nebyla žádná radost, jen výsměch.

Stellin výraz okamžitě pohasl.

Kousla se do rtu a vydržela to. „Jak jsem řekla... Tohle dítě patří jen mně. S tebou to nemá nic společného.“

Westonův lehce mozolnatý koneček prstu pohladil její rty. Když uviděl řady otisků zubů a červeň, jeho pohled ztemněl. „Řekni mi, jak chceš mít dítě sama, hm?“

Stella na něj hněvivě hleděla. „Moc dobře víš, jak to myslím. Chci si to dítě nechat ne proto, že by mělo něco společného s tebou, ale proto, že to může být jediné dítě, které kdy budu mít. Nechala bych si ho, ať už by byl otcem kdokoliv... Au!“

Ucítila, jak síla, která ji svírala, vzrostla dřív, než stihla dokončit větu.

Stella si všimla zuřivého nepřátelství ve Westonových očích, které hrozilo, že ji pohltí. Ale po chvíli se rychle uklidnily a nebylo v nich znát žádné rozrušení.

Myslela si, že se spletla.

Westonův palec jí zatlačil na spodní ret a donutil ji pootevřít ústa. „Sluší ti to víc, když pláčeš.“

Stella na něj upřeně zírala. Byli si tak blízko, že jí jeho dech připomněl jejich intimní společné noci.

Nechápala, jak jí někdo, kdo ji tak bezohledně využil a odvrhl, může teď s takovou nonšalancí říkat něco takového.

Stellin pohled postupně potemněl a odvrátila hlavu. „Brzy si budeš brát Guinevere. Nebojíš se, že by ji mohlo rozrušit, že jsi tady na veřejnosti nesl svou bývalou manželku do auta?“

Hned poté, co to dořekla, uslyšela mužův smích. „To není špatné. Dokonce do toho taháš i Gwen.“

Weston zkoumal její jasné oči. „Co ještě máš? Zkus to na mě.“

Stella se ušklíbla a sama sobě se přitom zasmála. „Nemáte snad rád, když ženy pláčou, pane Forde? Copak se slečna Cohenová nemůže rovnat mým slzám?“

Westonovy oči upřené na ni postupně ztemněly.

S opadajícím zájmem ji pustil. „Nesrovnávej se s ní.“

Stella sklopila zrak. „Slečna Cohenová je velká celebrita milovaná všemi, takže se s ní samozřejmě nemohu srovnávat. Ale když ji tak milujete, pane Forde, neměl byste dopustit, aby jí taková bezvýznamná bývalá manželka, jako jsem já, byla trnem v srdci.“

Weston mlčel.

Když se na ni díval, nezdála se nucená a její oči byly klidné, jako by s ním souhlasila.

Po chvíli se z nějakého důvodu uchechtl.

Když konečně ustoupil, obešel auto a nastoupil, Stella pomalu otočila hlavu zpět a vydechla úlevou.

Auto se rozjelo.

Stella se zamračila. „Kam jedeš?“

Weston neodpověděl. Zíral na silnici před sebou a ležérně si opřel ruku o volant, přičemž odhalil kovové hodinky na zápěstí. „Vila Stardust.“

Vila Stardust byla jejich manželským domovem.

Jejich sňatek byl náhlý a nepořádali žádný obřad. Stella měla jako příbuzného pouze Rogera, takže poté, co získali oddací list a zašli s Rogerem na večeři, se oficiálně stala paní Fordovou.

Místo, kterému dříve říkala domov, bylo nyní jen názvem.

Stella stáhla pohled zpět. „Výborně. Zrovna jsem tam potřebovala zajet, abych si vyzvedla zavazadla.“

Pak si s ním vyzvedne rozvodový list a tento muž z jejího života zmizí.

...

Čtvrť, kde vila stála, byla poměrně daleko od centra města. Vila Stardust nebyla vyloženě obrovská, ale byla dobře situovaná. Scenérie a prostředí v okolí byly prvotřídní a bylo to vhodné místo k bydlení pro novomanžele.

Na dvůr vjelo černé luxusní auto a zastavilo na parkovišti.

Oba nastoupili do výtahu. Po otevření dveří si Stella podvědomě a se smíšenými pocity prohlížela výzdobu domu.

Weston neměl rád cizí lidi doma. Byl to odtažitý a chladný muž, který dával přednost preciznosti v práci, ale v soukromí chtěl být sám.

Ačkoliv vila nebyla velká, měla veškeré potřebné zázemí. Byla tu dokonce zahrada a bazén, takže udržování domu v pořádku vyžadovalo hodně práce. Weston zařídil několik hospodyní, které měly na starosti úklid a vaření.

Stelle se však líbil pocit, že si může dům spravovat sama, a tak se vedení domácnosti často ujímala ona. Výsledkem bylo, že nenechaly hospodyně bydlet s nimi, ale zvaly je pouze jednou za čas.

Pro Westona to byl jen dům, ale pro Stellu to byl domov.

V každém koutě domu byly stopy po ní.

Na verandě visela zvonkohra z mušlí, kterou vyrobila, a byly tu také plyšové párové domácí pantofle, které pro ně speciálně vybrala.

Weston jim říkával dětinské a odmítal je nosit, ale když ho Stella párkrát poprosila, přestal namítat.

„Westone...“ Stella zírala na jejich stíny na podlaze, zatímco se přezouvala do pantoflí.

Muž stál za ní. Po svatbě chodil domů zřídkakdy, ale poté, co tu s ní chvíli žil, si na toto místo zvykl.

Možná si vzpomněl na to, jak poslušná a poddajná Stella byla, když byli spolu, a jeho pohled změknul. Objevila se v něm dokonce špetka vřelosti. „Hm?“

Pak uslyšel, jak se Stella ptá: „Kdy si půjdeme vyzvednout náš rozvodový list?“