Amica.

Probudím se s prudkým zalapáním po dechu a trhnu hlavou doleva, pak doprava. Tohle není můj pokoj.

Rychle zamrkám a snažím se ukotvit v realitě, ale nic tady není povědomé – postel, nábytek, dokonce i vzduch je jiný. To není Ironclaw.

Odkopnu ze sebe prostěradla a ve spěchu je odhodím stranou, dokud mé nohy nenarazí na podlahu – je tvrdší, než čekám. Vyskočím. Téměř okamžitě začnu přecházet po pokoji a zoufale hledám něco – cokoli – co by dávalo smysl. Oči se mi zachytí na malých hodinách, jejichž čísla na mě září a potvrzují mé obavy.

Šest hodin. Spala jsem šest hodin!

Dane... Opravdu mě tady nechal?

Ne, to nemůže být pravda. Nemůže. Dech se mi zrychluje, hruď se mi svírá, jak se otáčím a zběsile hledám cestu z tohoto cizího pokoje. Slzy mě pálí v očích a smáčejí mi tváře navzdory mé vůli je zadržet a vymyslet způsob úniku. Proletím chodbami – musí tu být cesta. Chodba ložnice se táhne donekonečna, každá zatáčka vede do dalšího neznámého prostoru. Kde je ten zatracený východ?

Najednou se zastavím – zírám na svůj odraz v zrcadle v jedné z místností. Dech se mi znovu zadrhne. Je tam. Kousnutí. Hluboké a tmavé, vryté do mé kůže jako prokletí. Zalapám po dechu a mé třesoucí se prsty se natáhnou, aby ho přejely. Jak...? Proč?

Proč mi to udělal?

„Ezro?“ zavolám, třesu se a zoufale toužím po odpovědích od své vlčice.

„Ezro!?“ zařvu tentokrát, ale ona neodpovídá.

„Vím, že mě slyšíš,“ zašeptám spíš pro sebe než pro ni.

Přesto mě ignoruje.

Vyrazím z místnosti, která vypadá jako šatna. Začnu se drápat pryč a konečně, na konci ložnice, jsou větší dveře – východ. Rozrazím je do hlavní chodby. Prostor se přede mnou táhne, lemovaný mnoha dveřmi vedoucími do dalších neznámých pokojů. Zastavím se, kousnu se do rtu a přemýšlím.

Nemůžu použít hlavní vchod. Gamové – viděla jsem je dříve. Chytili by mě v okamžiku, kdybych se pokusila takhle utéct. Ne. Potřebuji jinou cestu ven.

Jedny po druhých začnu otevírat dveře na chodbě a hledám něco – velké okno, mezeru, východ – cokoli, co by mě mohlo vyvést ven. Ruce se mi třesou, když otáčím každou klikou, ale neodhalují nic užitečného. Dokud – tam. Okno. Dost velké na to, abych se jím protáhla.

Vstoupím do místnosti a spěchám k oknu. Chladné sklo se mi tiskne na prsty, když vyhlížím ven, zoufalá po úniku. Ale když se podívám dolů, žaludek se mi propadne. Není tam nic, na čem by se dalo stát, žádná římsa, žádný stupínek – jen nekonečný pád. Jsem v nějaké zámecké věži, mnohem výš, než jsem si představovala. Tohle místo, dům Bloodbane, je masivnější než jakékoli sídlo, které jsem kdy viděla.

Zběsile zkoumám okolí, dokud se mé oči na něčem nezachytí – vlevo roste obrovský strom blízko vnější zdi. Jeho silné větve vypadají dost pevně na to, aby se po nich dalo šplhat. Kdybych se jen mohla dostat k oknu blíž k němu, mohla bych mít šanci.

Noc halí svět venku a nabízí určité krytí. Gamové mě ve tmě snadno nezpozorují. S tou myšlenkou se odtrhnu od okna a vyřítím se z toho, co vypadá jako přijímací prostor. Prostor voní mátou a kůží, ale sotva to vnímám.

Když vstoupím do tlumené chodby, zarazím se. Zpočátku je to slabé, ale s každým krokem je to jasnější – sténání. Nezpochybnitelné zvuky intimity.

„Ach, ano... vezmi si mě...“

Do ticha prořízne ženský hlas. Následuje hluboké, hrdelní sténání muže. Ztuhnu hrůzou, tělo se mi instinktivně přitiskne ke zdi. Jsem plná zvědavosti – nebo je to panika – jedno z toho mě tlačí vpřed. Popojdu blíž a nahlédnu pootevřenými dveřmi.

Uvnitř vidím ji – sedí na něm obkročmo. Její tělo se nad ním pohybuje v pomalém, drtivém rytmu, hlavu má zakloněnou, sténá v extázi. Jeho ruce svírají její stehna, oči má zavřené, jak na něm jede.

Zalapám po dechu, příliš hlasitě.

Mužovy oči se prudce otevřou a na vteřinu se všechno zastaví. Je to on, Deckard! Zaplaví mě panika a než se naděju, sprintuji pryč, tak rychle, jak mě nohy unesou.

Rychle jako mrknutí oka cítím, že je těsně za mnou. Jen vědomí, že je někde vzadu, mi staví chlupy na krku. Než stihnu udělat další krok, Deckardova ruka se na mě přisaje – silnější než cokoli, co jsem kdy cítila.

Ztuhnu a zírám na něj, přemýšlím, jak sakra mě chytil tak rychle. Jak si stihl natáhnout kalhoty v takových sekundách?

„Ne – nedotýkej se mě,“ zakňourám a ustoupím. Projede si rukou rozcuchané vlasy, zbaven jakýchkoli skutečných emocí.

„Nebuď zděšená,“ řekne s ponurým ostřím v hlase. „Ještě jsme ani nezačali...“

Mám se cítit lépe, že on a ta žena v pokoji ještě nezačali se svým aktem?

Sleduji, jak si zapíná opasek; jeho titánská hruď je stále odhalená. Jeho tělo je zohyzděné jizvami – důkazy potyček, smrtelných zranění a dalšího. Zubaté čáry křižují jeho hruď a břicho, každá z nich je připomínkou jeho brutální povahy, jak se o ní proslýchá.

„Označil jsi mě!“ Můj hlas je syrový.

Jeho pohled se zostří. „Jsme druhové. Potřebuješ osvěžit paměť?“ V jeho tónu je hořký výsměch, jako by ho můj vzdor bavil.

„Nepotřebuji a nechci druha pro druhou šanci! Nemůžeš mě tu držet a nutit mě stát se tím, co chceš!“ vyštěknu.

Jeho úšklebek zmizí v něčem temnějším, když se ozvu sama za sebe. „Doširoka se rozkřiklo, že jsi podváděla svého... exmanžela a že jsi byla zbavena titulu Luny smečky Ironclaw. Nemyslím si, že tam ještě patříš. Řekni mi, jaký je tvůj plán?“ Jeho hlas je chladný, věcný, jako by mluvil o počasí.

Zaryje prsty do svých stehen a přistoupí ke mně blíž, aby pokračoval svým kouřovým, sardonickým zavrčením.

„Jestli mě nechceš jako svého druha pro druhou šanci, odmítni mě.“ Jeho oko plane bezbožným jantarovým ohněm, přestože je hluboce stříbrné, a drží mě v pohledu, který by se lépe hodil do pekla.

Když na něj zírám, má odvaha ochabuje a můj pohled uhne. Chci utéct. Chci křičet. Je to zvíře.

Deckard si s posměšným gestem přejede rukou po těle a rty se mu zkřiví odporem. „Jsem si jistý, že se nechceš vázat na chodící noční můru, jako jsem já. Tak zvedni ruku a řekni ta slova.“

S roztřeseným dechem zvedám ruce, ale má vlčice uvnitř křičí.

„Ne. Neodmítej ho! Amico, potřebujeme ho, aby nás chránil.“

„Je to všechno, co máme. Potřebuješ ho.“

Nepotřebuji nikoho, aby mě chránil. Odporuji, zatínám zuby a polykám knedlík v krku.

Bez ohledu na to, co říká má vlčice, nepřijmu to. Toho muže neznám. A z toho, co vidím, on mě taky nechce. Jak se můžu cítit chráněná, když se kolem něj ani necítím bezpečně? Možná se Ezra v tomhle mýlí. Možná je to proto, že se cítí tak zlomená kvůli Daneovi – musí mluvit z bolesti, ne z logiky. Jak je možné, že dostanu druha pro druhou šanci, když jsem nebyla odmítnuta ani 24 hodin? Je to nějaký krutý osud, být přehazována od jednoho vlka k druhému?

Ruce se mi nekontrolovatelně třesou, ale nutím je, aby se uklidnily, když je zvedám. Deckard čeká, pozorně mě sleduje, téměř očekáváně. Právě když pootevřu rty, připravená ho odmítnout, zastaví mě hlas zezadu.

„Amico, počkej!“

Prudce se otočím a uvidím starší ženu, kterou poznávám – jednu ze starších, kteří určili můj osud. Instinktivně udělám krok zpět. Nikomu tady nevěřím.

„Nenech se jím zmást! Děláš chybu,“ řekne, její hlas je plný obav, ačkoliv je ze smečky Bloodbane.

Možná, jen možná bych jí mohla věřit, kdyby nebyla jednou z nich.

„Tohle... tohle je celé chyba,“ vydechnu.

„Vím, jak se cítíš,“ pokračuje jemně. „Cítíš se, jako by ti byly odebrány tvé volby. Vlečena od jednoho druha k druhému, bez možnosti slova, a teď jsi v pasti. Ale slibuji ti, že je tu víc svobody, než si dokážeš představit – pokud mě necháš ti to ukázat.“

„Brio, to stačí!“ vyštěkne Deckard. Jeho výraz se nemění, chladnokrevný.

„Proč bys zahazovala šanci stát se Lunou smečky Bloodbane?“ zeptá se a zcela ignoruje Deckardův rozkaz. „Pokud odejdeš, budeš ocejchována jako bývalá družka Alfy Danea a svět se ti bude vysmívat za tvé chyby. Ale tady tě budou uctívat, navzdory tvým chybám.“

Její slova dopadají tvrději, než bych chtěla. Poprvé zaváhám. Pomyslím na lži, které o mně Dane rozšířil, a realita dolehne. Byla jsem označena za ostudu, za vyvrhele. Dane už zajistil, že nebudu moci vkročit ani blízko k domovu mé rodiny. Smečka se proti mně obracela už předtím, než jsem odešla. Teď už tam nemám místo.

„Být Lunou smečky Bloodbane znamená vládnout, nejen nad městem Blackwater, ale nad celou zemí. Tvé slovo by se mohlo stát zákonem.“

Natáhne se po mých třesoucích se rukou a jemně je stáhne dolů. Její pohled drží můj a v tu chvíli je mi to jasné. Tohle je jediná volba, kterou mám. Mohla bych se utápět ve své bolesti, trucovat a nechat se pohltit zoufalstvím. Ale k čemu by to bylo?

Není lepší cítit se roztříštěná, ale vládnout mocí – takovou mocí, která zajistí, že se mnou už nikdy nebude zacházeno jako dřív? Nikdy neponížena, nikdy znovu odvržena.

Dokážu to ale? Dokážu se spojit s druhem pro druhou šanci – mužem, o kterého jsem nežádala, mužem, který ke mně nechová žádnou lásku? Mužem, jehož pohled mi vypaluje díru do hrudi. I teď, když o tom přemýšlím, cítím na sobě jeho stín, jak se tiše plíží ve svém velkém rámu a pečlivě studuje rozhodnutí, které učiním.

Vybrala jsem si. Tentokrát mi nezáleží na lásce. Jen jsem chtěla být chráněná.

„J-já... zůstanu.“ Zvolím si.