Connor odešel v takovém spěchu, že mu peněženka sklouzla na podlahu. Téměř bez přemýšlení se Xylia sehnula a zvedla ji.

Když se poprvé vzali, Xylia si všimla, že ta, kterou Connor tehdy nosil, byla celá ošoupaná. Měsíce škudlila a šetřila a nakonec mu koupila novou za své vlastní peníze.

Connor si na tváři stále udržoval ten chladný, odtažitý výraz, ale řekl: „To je první dárek, který jsi mi dala od té doby, co jsme se vzali. Budu ho u sebe nosit navždy.“

Ale ta, kterou teď držela, nebyla ta, kterou mu dala. Vždycky nosil tu starou peněženku.

Xylia ji otevřela a byla tam – fotka Tessy a Connora. Vypadali mladší, jako by to bylo foceno před lety.

Tessa byla ovinutá kolem něj, měla na sobě svatební šaty a křenila se přímo do objektivu, jako by neměla na světě jedinou starost. A Connor, ten měl na tváři skutečně jemný úsměv.

Přímo uprostřed Xylia viděla, kde byla fotka rozstřižena a slepena dohromady. Connor vystřihl Tessu z její vlastní svatební fotky a nalepil ji přímo vedle sebe.

Na Xyliině hrudi se usadila vlna tíhy. Úsměv na Connorově tváři na té fotce působil jako nůž. Za celá ta léta s ní neměl jediný slušný svatební portrét.

Connor Xylii říkával, že láska se nemusí vystavovat na odiv. Teď to konečně viděla takové, jaké to bylo. Prostě si nikdy nemyslel, že si zaslouží stát vedle něj ve svatebních šatech. Pro něj tam patřila jen Tessa.

V dolním rohu Connor napsal „Moje jediná pravá láska“, následované datem. Nebylo náhodné. Byl to přesně ten den, kdy se on a Xylia vzali, ten samý den, kdy Tessa opustila zemi.

Všechny roztroušené kousky se jí v hlavě seřadily. Xylia ležící v posteli ze sebe vydala bezhlasý smích.

Pro vnější svět byla ta šťastná, žena, která ulovila dokonalého manžela. Ale pravda byla, že celou tu dobu Connorovo srdce patřilo jinam.

Do soumraku se Connor a Sonny stále nevrátili. Tíha v Xyliině hrudi rostla. To smutné malé manželství, které držela pohromadě roky, už skončilo.

Sledujíce poslední zbytky zapadajícího slunce, zvedla telefon. „Rozhodla jsem se. Vrátím se domů.“

Před rokem zvedla hovor, který všechno změnil. To byl okamžik, kdy zjistila, že koneckonců není sirotek.

Xylia se na chvíli odmlčela a pak dodala: „Ale až za tři měsíce.“

Za tři měsíce bude výročí úmrtí její babičky Laurel Schultzové.

Ze všech členů rodiny Schultzových byla Laurel jediná, kdo se k ní choval s laskavostí. Než Xylia opustí toto město, chtěla naposledy stanout u Laurelina hrobu.

Tři měsíce budou stačit na to, aby nabrala sílu, ukončila manželství s Connorem a odešla.

Mezitím v zámoří na panství Mandé – rozlehlém sídle rodiny Sadlerových, nejbohatší rodiny na světě – jeden muž zavěsil telefon.

Bezchybně oblečený, upravený do posledního detailu, vteřinu zíral v šoku, než se otočil ke svým třem stejně nápadným bratrům. Jeho hlas nesl vzácný druh vzrušení. „Naše sestřička konečně řekla ano. Vrací se domů.“

*****

Jakmile se Xyliino zdraví zlepšilo, byla propuštěna. Connorovy oči znovu zrudly, když ji sledoval, jak se opírá o berli.

Pomohl jí do domu Fordových, posadil ji na gauč a přitáhl si ji do náručí. „Už je to všechno za námi, Xylie. Odteď jsme šťastná rodina.“

V duchu si Xylia odfrkla. ‚Šťastná? Po tom, co jsi mi tak dlouho lhal, opravdu čekáš, že ti na to skočím?‘

Přiběhl Sonny, prakticky poskakoval. „Mami, všechno nejlepší k propuštění.“ Dopadl přímo na Xyliinu zraněnou ruku, až sebou škubla bolestí.

Sonny se vyškrábal zpátky na nohy, jeho tvář neukazovala příliš viny. „Promiň, mami, jsi v pohodě?“

Xylia beze slova zavrtěla hlavou. Nechtěla vyvolávat hádku, ale s předstíráním taky skončila.

Zatímco Connor a Sonny zůstali v obývacím pokoji a dívali se na televizi, Xylia vklouzla do svého pokoje.

Chtěla sbalit všechno, co bylo její – nebo to spálit, kdyby musela. Jenže když se rozhlédla, moc věcí, které by byly její, tam vlastně od začátku nebylo.

Xylia se napůl usmála. Žádné překvapení. V tomto domě zanechala stěží stopu, stejně jako místo, které zaujímala v srdcích Connora a Sonnyho. Nahraditelná.

Ale pak si všimla, že něco chybí. Přívěsek, který dala Connorovi, než šla do vězení, byl pryč. Laurelin přívěsek. Jediná věc, kterou jí babička zanechala, než zemřela, a jediný kousek v tomto domě, který stál za to vzít s sebou.

„Mami, je tu za tebou Tessa.“ Sonnyho hlas zazněl z chodby a vytrhl ji z myšlenek.

V obývacím pokoji už seděla Tessa, dárkovou krabici v ruce, a široce se křenila. Vypadala až příliš uvolněně, rozvalená na gauči, povídala si, jako by jí to tam patřilo. Celá místnost s ní působila lehčeji.

Ale ve chvíli, kdy Xylia vešla, Tessiin hlas utichl. Vzduch rychle zhoustl.

Když Xylia zůstala potichu, Tessa udělala divadýlko, že se trochu odsouvá od Connora. „Xylie, nepochop to špatně, ano? Connor a já jsme jen přátelé. Nežárli.“

Connorovou tváří prokmitala netrpělivost. „Tessa přišla, protože slyšela, že tě pustili z nemocnice. To je vše.“

Xylia sklonila hlavu, ignorovala je oba a sedla si na stoličku na druhém konci místnosti. Nehodlala se hádat. Dělat slepou se zdálo jednodušší.

„Xylie, tohle je pro tebe.“ Tessa přistoupila blíž a držela krabici. „Pamatuju si, že jsi tenhle styl milovala.“ Otevřela ji. Uvnitř byl taneční úbor – přesně takový, jaký Xylia kdysi zbožňovala.

[Xylii se zatajil dech. Její nohy už nikdy nebudou tančit.] „Slečno Schultzová, už to nevyužiji.“ Její tón zůstal plochý.

Tessa si plácla ruku přes pusu a pohlédla na Xyliiny nohy. „Promiň, zapomněla jsem. Moje chyba, Xylie. Jsem trochu neotesaná, ne tak ohleduplná jako vy holky. Nezlob se, jo?“

Xylia věnovala tenký úsměv a konečně zvedla zrak. Hleděla přímo do zášti v Tessiiných očích a cítila jen, jak hořce ironické to je.

Její hlas zůstal klidný. „To je jedno. S tancem jsem skončila už dávno. Nech si to pro sebe.“ Ten dárek nic neznamenal. Stejně jako syn a manžel, které už nechtěla.

Tessa se zasmála a konečně položila krabici. V tu chvíli si Xylia všimla přívěsku visícího na jejím krku, houpajícího se s jejím pohybem.

Xylii se sevřel žaludek. Pěst se jí pevně zaťala. Byl to Laurelin přívěsek.