Xylii se stáhlo hrdlo, když upřela oči na Tessu. Její hlas byl sotva slyšitelný. „Proč máš na sobě ten přívěsek?“

Tessa na vteřinu ztuhla, pak ho instinktivně sevřela v dlani. „Ach, tohle? Connor mi ho dal. Proč?"

Její tón zněl naprosto nenuceně, ale Xylii řezal jako sklo. „Věděl jsi, co pro mě ten přívěsek znamená.“ Otočila se ke Connorovi, hlas syrový bolestí. „Než jsem šla do vězení, sama jsem ti ho předala.“

Xylia ho svěřila Connorovi, protože se děsila, že se s ním za mřížemi něco stane. Ten přívěsek měl velkou hodnotu, a co víc, byl nenahraditelný. V hlavě si to nedokázala srovnat. ‚On ho vážně daroval Tesse?‘

Connor se zamračil, vrhl na ni prázdný pohled a klidně řekl: „Je to jen přívěsek, Xylie. Dřív jsi nebývala tak nerozumná.“

Xylia cítila, jak se jí hrudí plazí led. Pomyslela si: ‚Jen přívěsek? Ví, že byl babiččin.‘

Xylia si vzpomněla na tu zimu, kdy udeřila sněhová bouře. Řetízek praskl a přívěsek spadl do závějí. Strávila celou noc na kolenou, hrabala se ve sněhu, dokud jí nepraskla kůže na rukou a nezačala krvácet.

Connor to všechno viděl. A teď řekl: „Je to jen přívěsek.“

Xylia svěsila hlavu, hlas se jí třásl. „Je to jediná věc, kterou mi babička nechala.“

„Ach, tak je to.“ Tessa se zasmála a křenila se, jako by řekla něco chytrého. „Neber si to špatně, ale ty ani nejsi pravá Schultzová.

Babička byla moje babička. Někdy mi chybí, takže samozřejmě chci mít u sebe něco jejího.“

Xyliiny oči ochladly. „Copak jsi už nedostala její dědictví? Tenhle přívěsek byla jediná věc, kterou mi dala ona sama.“

Laurel řekla: „Možná nejsi moje krví, ale jsi moje srdcem.“ Předala jí ten přívěsek, jako by to byl slib. Dědictví, přívěsek, všechno mělo být pro ni.

A nakonec si dědictví vzala Tessa. Connor jí řekl, ať nebojuje, takže odešla jen s přívěskem. Teď měla Tessa i ten.

„Ale no tak, nedělej scénu. Koupím ti jiný,“ zamumlal Connor a čelo se mu svraštilo ještě víc. Jeho hlas nenesl žádné teplo. „Tessa je tvoje sestra. A Laurel byla její babička odjakživa. Je to jen náhrdelník. Proč jsi kvůli tomu tak malicherná?“

Jeho slova Xylii vyprázdnila. Tělo se jí třáslo, hlas chvěl. „Chci jen to, co mi patří. Jak to ze mě dělá malichernou?“

„Mami, z tebe mluví žárlivost,“ ozval se Sonny a zamračil se. „To není hezké. Kdykoliv jde o Tessu, vždycky po ní jdeš.“

A v duchu dodal: ‚Máma na mě byla vždycky tak přísná. Ale Tessa? Ta mi tajně dávala pamlsky, nechala mě se bavit. Tessa říkala, že jde o to být svobodný.

Ale kdykoliv ji máma přistihla, že mě bere s sebou, vybuchla. To je žárlivost. Nechápu to. Co je tak špatného na tom chtít být svobodný?‘

Pokračoval, jeho hlásek ostrý jako nože. „Táta a já to chápeme. Vyšla jsi z vězení zraněná a nejistá. Ale to neznamená, že by sis to měla vylévat na Tesse.

Být postižená není ten problém. Problém je, když máš pokřivené srdce. Měla bys tu zášť fakt nechat plavat a naučit se od Tessy, jak vypadá laskavost.“

Jeho dětská slova dopadala jako čepele, bodala do Xylie, až měla pocit, že uvnitř krvácí.

Vždycky věděla, že Sonny má Tessu rád. Ale sledovat ty chlapy, kteří jí zničili život, jak tam stojí na nějakém morálním piedestalu, působilo jako ten nejkrutější vtip.

Dávala téhle rodině léta všechno. A nakonec se to nevyrovnalo jedinému úsměvu od Tessy.

Tessa do toho náhle vpadla: „Proč tak vážně?“ Pohlédla na Xyliinu tvář a vybuchla smíchy. „Klid, jen jsem si z tebe utahovala. Vy holky vždycky děláte z komára velblouda.“

Sundala přívěsek z krku. „Tady, vem si ho zpátky, než si začneš myslet, že se tahám s Connorem. Upřímně, kdyby se něco dělo, stalo by se to už dávno.“

Connorova tvář se změnila, jen záblesk, ale byl tam.

Xylia se tvrdě zamračila, oči upřené na ten přívěsek. Právě když se natahovala, Tessa zkřivila ret do úšklebku a pustila ho. Přívěsek jí proklouzl přímo mezi prsty, dopadl na podlahu a roztříštil se na kousky.

Xyliiny oči se rozšířily. Ruce se jí třásly, když se pokusila vstát, aniž by sáhla po holi.

Ve chvíli, kdy přenesla váhu na nohy, projela jí bolest přímo vzhůru a vyvedla ji z rovnováhy. Přepadla dopředu a Tessa se nechala padnout na stranu taky, zřítila se vedle ní.

Connor i Sonny vykřikli Tessiino jméno a přispěchali, aby kolem ní skákali. Xylii nevěnovali jediný pohled.

Connor vytáhl Tessu nahoru, hlas chladný, když se díval dolů na Xylii. „Už ti ho vrátila. Proč jsi do ní strčila? Jsi den ode dne nerozumnější.“

Xylia ho ani neslyšela. Ruce se jí třásly, když sbírala střípky jeden po druhém. Jakkoliv se snažila, přívěsek nešel složit zpátky. Laurelin poslední dárek byl nadobro pryč.

Connor ji sledoval, hlavu skloněnou nad rozbitými kousky, krev se jí šmouhovala po kovu přesně jako tu zimní noc, kdy prohledávala sníh, dokud jí nepopraskaly ruce.

Něco mu v očích kmitlo. Skoro lítost. Connor řekl tiše: „Xylie, prostě se Tesse omluv a necháme to být.“

Xyliina ramena se zatřásla a najednou se rozesmála. Smála se tak silně, až jí slzy stékaly po tvářích. V duchu si pomyslela: ‚Omluvit se? Ten, kdo by se měl omluvit, jsem já?‘

Sedm let manželství probíhalo stejně. Tesse stačilo zamíchat kartami pár slovy a Connor se vždy postavil na její stranu. Kdysi se „do toho svinstva namočil sám“, jen aby Tessu ochránil.

A Xylia byla ten blázen, stále žebrající o drobek jeho náklonnosti.

I když věděla, že takhle to skončí, hruď měla stále těžkou, celé tělo ji bolelo, jako by se jí trhal každý nerv. Když bolest opadla, zbylo jen vyčerpání.

„Omlouvám se,“ zašeptala Xylia. Její hlas byl vyčerpaný, plochý, nenesl v sobě vůbec nic. „Mýlila jsem se.“

Connorovou tváří přelétlo něco neklidného, příliš rychle, než aby si toho on sám všiml. Přesto se mu svraštilo čelo.

„Dobře. Alespoň to uznáš.“ Podepřel Xylii, naklonil se blízko a zamumlal tak, aby to slyšela jen ona: „Tessa je tvoje sestra. Nedělej jí život těžší. Prošla si toho dost.“

Connorův hlas změkl. „Jsme rodina. Je to jen přívěsek. Nechám asistentku, aby ti v aukci sehnala jiný.“

„Vím, že jsem se mýlila.“ Xyliin tón zůstal plochý, nečitelný. Podívala se Connorovi přímo do očí, pak ho odstrčila, pohled tak chladný, až s sebou cukl.

„Strašně jsem se mýlila,“ řekla. „Byla chyba splést si dojetí s láskou. Chyba považovat podvádějícího muže za slušného manžela. Chyba vzít si tebe!“