Connorova tvář ztuhla, když sledoval, jak se Xylia znovu opírá o hůl a kulhá pár kroků od něj.

V Connorovi narůstalo jakési podráždění. Od té doby, co se dostala z vězení, byla jen vzdorovitější. A on tady stál a stále si namlouval, že s ní chce vést slušný život.

„Xylie, o co se to tady snažíš?“ Connorovo obočí se stáhlo, hlas ostrý a nadřazený. „Je to jen přívěsek. Ztratila jsi rozum.“

Xylia mu pohled chladně oplácela. Hrudí se jí šířil chlad. Vždycky věděl, co pro ni ten přívěsek znamená, a přesto se choval, jako by to nebylo nic.

Koneckonců, přesně tím pro něj byla i ona – ničím. Ale budiž. Stejně za tři měsíce odchází. Na tom, co cítil, nebo necítil, nezáleželo.

„Mami, mohla bys přestat být tak hysterická?“ Sonny napodobil Connorovo zamračení. „Chováš se jako blázen. Vůbec nevypadáš jako máma.“

To Xylii skutečně rozesmálo, ostře a hořce. Vpálila mu: „Takže být mámou znamená, že nesmím nikdy ztratit nervy? Být mámou znamená, že nemám právo na city?“

Sonny na vteřinu ztuhl, pak zvedl bradu. V jeho očích nebylo žádné teplo, jen podezření a odstup.

„Jestli v tomhle budeš pokračovat, tak už nejsi moje máma.“ Odfrkl si a zatahal Tessu za ruku, jako by to myslel vážně. „Nechám Tessu být mou mámou. Je vzdělaná, má úroveň. Není jako ty, jen nějaká puťka v domácnosti.“

Xyliin pohled ztvrdl. Uvnitř si pomyslela: ‚Kdybych si nevzala Connora, kdybych neměla Sonnyho, už bych teď dodělávala doktorát.

Vzdala jsem se toho, abych vychovala Sonnyho správně. A teď tam stál a říkal, že nejsem vhodná matka jen proto, že jsem nestudovala dál?‘

Všechno to působilo jako jeden velký zvrácený vtip. Syn, kterého nosila deset měsíců, syn, kterému dala celé své já, se vybarvil přesně jako Connor – chladný a krutý. Xyliiny rty zkřivil hořký úsměv. „Máš pravdu. Nehodím se na to být tvou mámou.“

Connorova tvář potemněla. „Co to má znamenat?“

Xyliinýma očima proběhl záblesk vnitřního boje, ale k Sonnymu promluvila vyrovnaně. „Už nebudu tvoje máma. Můžeš si vybrat, koho chceš.“

Věnovala mu poslední pohled, hlas tichý. „Jen toho nelituj. A dávej na sebe pozor. Tvé zdraví není nejlepší, tak se neuštvi—“

„Stejně jsem tě nikdy za mámu nechtěl,“ vyštěkl Sonny, tvář rudou vzteky. „Kdybych si mohl vybrat, vybral bych si pokaždé Tessu!“

Popadl model z Lega z police a mrštil s ním o zem. Dílky se rozletěly všude kolem. „Nikdo tě nepotřebuje. Sekýruješ jako nějaká stará bába. Řeklas, že nejsi moje máma, tak se netvař, že mi můžeš poroučet!“

Rozbité Lego leželo v nepořádku na podlaze. Xylii bolelo u srdce, když se na něj dívala. Byl to dárek k Sonnyho narozeninám, něco, co postavili společně, kousek po kousku.

Xylia zavřela pusu, rychle a pevně. Pokud ji nechtěl, neměla už co říct. Chtěl Tessu jako mámu? Fajn. Nechá mu ji.

Tessa si zakryla ústa. „To je všechno moje chyba. Moc mě to mrzí, Xylie. Kdybych věděla, jak moc mě nesnášíš, nikdy bych tu nezůstala.“

Connorovi došla trpělivost. Jeho výraz zledovatěl, když chytil Xylii za zápěstí a zmáčkl ho, až to bolelo. „Co to s tebou sakra je?“

Xyliin úsměv se zkřivil výsměchem. „Co je se mnou? Mojí největší chybou bylo vzít si tebe. Connore, chci rozvod.“ Její hlas nebyl hlasitý, ale nesl se jasně, dost na to, aby zasáhl každý kout obývacího pokoje.

Kvůli své takzvané pravé lásce ji Connor zničil. Teď skončila. Dá jemu i Sonnymu svobodu.

Connorovo obočí se stáhlo ještě víc. Uklouzl mu ostrý smích. „Ty jsi ve vězení dočista přišla o rozum, co?“ Jeho tón byl chladný, stisk na jejím zápěstí nepolevoval, zatímco na ni shlížel. Oči měl lemované ledem.

Connor byl vždycky odtažitý, ale za celá ta léta spolu ho Xylia nikdy neviděla takhle zuřit.

„Xylie, myslíš, že to beze mě zvládneš?“ Jeho tón byl dost ostrý na to, aby ji zmrazil. „Zablokuju ti každou kartu, dokud neuznáš, že jsi se mýlila.“

Xylii to skoro přišlo vtipné. Otevřela pusu, připravená mu říct, že za tři měsíce odchází, ale než stihla, Tessa ze sebe vydala malý výkřik bolesti.

Connor okamžitě pustil Xyliino zápěstí a spěchal k Tesse. Ta síla Xylii málem srazila z nohou a musela se chytit gauče, aby se udržela.

Když zvedla hlavu, uviděla Tessu opřenou o Connora, hlas slabý. „Connore, ta noha mě tak strašně bolí. Co když už nebudu moct tančit?“

Obavy v Connorových očích bodly Xylii víc než stisk na zápěstí. Tiše si povzdechla, rty se jí stáhly do hořkého úsměvu.

Možná to tak prostě mělo být. Vyklouzne z tohoto domu beze zvuku, aniž by dostala šanci na řádné rozloučení.

„Nechám někoho sepsat rozvodové papíry. Connore, potkej se se mnou na radnici, abychom je podepsali.“ Xyliin hlas byl plochý a ani jednou se na ně nepodívala.

Opírajíc se o svou berli vyšla ven, její postava malá a nejistá. V Connorových očích probleskla emoce, ale stejně rychle ji zatlačil zpět.

„Páni, to je ale mela,“ řekla Tessa, oči se jí na vteřinu zaleskly, než to zakryla sladkým úsměvem. „Upřímně, ženský umí být tak hysterické. Každý ví, že ty a já jsme jen přátelé. Teda, já už vdaná jsem.

Proč nejdeš a neurovnáš to s ní? Strčila do mě, ale přežiju to. Nejsem ani z poloviny tak křehká jako ona.“

Connor cítil, jak v něm znovu stoupá to neklidné podráždění. Sklopil zrak, tón prosycený netrpělivostí. „Není třeba. Nech ji, ať si vyvádí. V Jupitonu nemá kam jít; moc potíží nenadělá. Ty, na druhou stranu – tvoje nohy stojí za ochranu.“

Nebylo to poprvé, co se Xylia zlobila kvůli Tesse. Obvykle to urovnal dárek nebo dva. V Jupitonu neměla žádnou skutečnou rodinu a teď, když jí selhávalo tělo, se neměla na koho obrátit.

Tohle byl jen její způsob, jak si vynutit trochu víc péče od něj. Koneckonců, on byl ten, kdo na ni nastražil past. To nejmenší, co mohl udělat, bylo pokusit se to napravit.

Sonny přišel a objal Tessu paží. „Přesně. Takhle ona to prostě dělá. Táta a já jsme ji rozmazlili. Za pár dní se uklidní a vrátí se.“

Pohlédl na rozbité kousky Lega rozházené po podlaze a ucítil píchnutí v hrudi. Pak si řekl: ‚Miluje mě a tátu příliš na to, aby skutečně odešla. Musela to všechno říct zase jen ze vzteku.‘

Když Xylia vyšla z domu Fordových, došlo jí to – nevzala si s sebou vůbec nic, ani hotovost. Connor měl pravdu. Pokud jí zmrazil karty, byla nahraná. V Jupitonu opravdu neměla kam jít.

Xylia stála u obrubníku, opřená o berli, myšlenky jí bloudily, když se za ní ozval hladký mužský hlas. „Xylie.“

Srdce jí vynechalo. Otočila se.

O dveře auta se opíral muž, černý lak dával ještě víc vyniknout jeho opálené pleti. Jeho stříbrné vlasy, sčesané dozadu, ale s několika prameny padajícími do čela, zachytily světlo. Jeho oči měly tu přitažlivost, ten nebezpečný druh kouzla.

Vypadal nenuceně elegantně, rty zkřivené do náznaku úsměvu. Jeho pohled krátce sklouzl k Xyliině zraněné noze, na chvíli se zastavil, než se zeptal, téměř lhostejně: „Potřebuješ svézt?“