Helen i Emily z tváří vyprchala barva.

Helen vykročila vpřed a bodla prstem směrem k Sophii. „Myslíš si, že jsi lepší než my? Tak dej rodině Westwoodů dědice. Neobviňuj nikoho jiného za své vlastní neschopné lůno.“

Sophia spolkla ostrou odpověď, kterou měla na jazyku. S touhle rodinou skončila, s Lucasem skončila. Hádání by teď jen prodlužovalo nevyhnutelné.

„Paní Westwoodová,“ začala, „rozhodla jsem se –“

Napětí prořízl ode dveří Lucasův hluboký, povědomý hlas. „Rozhodla ses co?“

Sophia se otočila a uviděla Lucase, jak tam stojí, šaty pomačkané z cesty. Jeho asistent Kevin postával za ním s kufrem v ruce.

Vzduch v místnosti byl hustý napětím, takže Kevin věděl, že nemá zůstávat. Prostě nechal kufr u dveří a rychle zmizel.

Lucas si povolil kravatu a otočil se k Helen. „Mami, co tě sem přivádí?“

„Kdybych nepřišla, nechal bys naše rodinné jméno vymřít,“ odsekla Helen.

Pak vytrhla Sophii lékařskou zprávu a mrštila ji Lucasovi na hruď. „Podívej se sám,“ řekla chladně a s tím vyrazila z místnosti.

Lucas sklopil zrak k dokumentu v rukou a slova „trvalá neplodnost“ mu způsobila slabý záškub v obočí.

Když konečně zvedl oči, aby se setkal se Sophiinými, postrádaly jakoukoli vřelost. „Zítra půjdeš zpátky do nemocnice na kompletní vyšetření. Nestrpím manželku, která mi nemůže dát dědice.“

Sophiinou hrudí se rozlila dutá bolest. Jakákoli pošetilá naděje, které se držela, definitivně vyhasla.

Lucas se jí nikdy nezastal během tří let matčina neustálého ponižování. A teď lehkost, s jakou uvěřil této lži, odhalila mrazivou pravdu o jeho charakteru.

„Mám tu rozvodové papíry,“ řekla Sophia a vytáhla dokumenty z kabelky. Podala mu je pevným hlasem. „Jen je podepiš a už mě nikdy nebudeš muset vidět.“

Lucas se na papíry ani nepodíval. Jedním rychlým pohybem jí sevřel ruku kolem hrdla a přitáhl si ji k sobě.

Naklonil se, dokud jeho tvář nebyla jen pár centimetrů od její, a ona cítila jeho teplý dech a vnímala známou vůni jeho kolínské.

Bývaly doby, kdy by se jí z takové blízkosti rozbušilo srdce. Teď jí z toho jen naskakovala husí kůže. Bylo úžasné, jak snadné bylo odejít, když všechna láska vyprchala.

„Sophie, byl jsem na tebe příliš měkký?“ Lucasův hlas byl prosycený pohrdáním. „Kam si myslíš, že půjdeš bez mé ochrany?“

Opětovala jeho pohled bez mrknutí. „To už opravdu není tvoje starost.“

„Pořád máš ten ostrý jazyk,“ ušklíbl se.

Pustil ji s odmítavým odstrčením, jako by její vzdor nic neznamenal. „Běž mi udělat večeři. Mám hlad.“

Sophiiným podbřiškem projela vlna bolesti, když klesla na pohovku, kůže se jí okamžitě orosila studeným potem.

Na druhé straně místnosti Emily s nacvičenou lehkostí prostrčila paži Lucasovou. „Nenech se Sophií otrávit,“ zamumlala. „Ta její scénka byla jen voláním po tvé pozornosti.“

Lucas si uvolnil kravatu, jeho přísný výraz roztál, když se zaměřil na Emily. „Jak se držíš?“ zeptal se, tón měl jemnější.

„Jsem v pořádku,“ povzdechla si a nasadila lítostivý výraz. „Jen ty léky jsou tak strašně hořké.“

„Jsou hořké, protože jsou silné. Musíš je brát dál,“ připomněl jí. „Vzal jsem ty bonbony, co máš ráda. Jsou v mém kufru. Běž si je vzít sama.“

„Vím, že na mě vždycky myslíš,“ řekla Emily, natáhla se a vtiskla Lucasovi lehký polibek na tvář. „Ber to jako svou odměnu.“

Při tom gestu mu přes tvář přeběhl výraz tichého uspokojení. „Jdu se nahoru osprchovat,“ řekl.

„Běž,“ řekla Emily sladce a zamávala mu. Počkala, dokud Lucasovy kroky neodezněly na schodišti, než se otočila ke kufru.

Chovali se, jako by tam Sophia v téže místnosti vůbec nebyla.

Emily si vesele broukala a rozepnula zavazadlo. Vedle Lucasova úhledně složeného oblečení ležela dóza s lesklými bonbony a elegantní červená sametová krabička, která jasně skrývala něco cenného.

Její oči přeskočily bonbony a zamířily přímo k sametové krabičce. Když zvedla víčko, zaleskl se náhrdelník s růžovým diamantem, jehož fasety rozptylovaly ve světle duhu.

„Ach, ten je nádherný. Miluju ho,“ zašeptala a oči se jí rozšířily. „Takže ty bonbony byly jen návnada. Tenhle náhrdelník je to, co chtěl, abych opravdu našla.“

Emily si přiložila náhrdelník ke klíční kosti a otočila se k Sophii, která vstala z pohovky. „No, Sophie? Nemyslíš, že mi dokonale sluší?“

Náhrdelník s růžovým diamantem na Emilyině krku připadal Sophii podivně povědomý.

Došlo jí to o chvíli později – toužila po něm minulý měsíc, když listovala časopisem.

Lucas viděl její okouzlení a slíbil, že jí ho sežene. Háček byl v jeho exkluzivitě – jediný kus, pocházející z Melarie, země, kde byl Lucas obchodně.

„Ten byl pro mě,“ řekla Sophia klidným hlasem.

Muž byl nahraditelný, ale její majetek ne. Hodlala získat zpět to, co jí právem náleželo.

Rychlým pohybem si Emily náhrdelník zapnula. „Kdo to našel, toho to je,“ řekla s výsměšným úšklebkem.

Sophia přistoupila blíž, aby si ho prohlédla. Ačkoli byl náhrdelník nádhernější než na fotografii, jakákoliv touha po něm zmizela.

Emilyinou tváří kmitl ostražitý výraz. „O co jde?“

„Vzít si to, co mi patří, samozřejmě,“ řekla Sophia, přistoupila těsně k ní a natáhla ruku. „Je na čase, abys ho vrátila.“

Emiliny ruce instinktivně vyletěly k diamantovému náhrdelníku na hrdle. „Lucas tohle nikdy nestrpí, Sophie. Víš, co pro něj znamenám.“

Sophia se málem zasmála. Dobře věděla, že Emily má v Lucasově srdci zvláštní místo. Ale to bylo nepodstatné. Jen se dožadovala toho, co bylo její.

„Vrať mi ten náramek,“ řekla Sophia chladně. Byl to symbol získaný skutečnou oddaností a ona nedovolí, aby byl jeho význam pošpiněn.

Když si Emily uvědomila, že Sophia chce jen ten obyčejný náramek, povýšeně se usmála. „Někteří krátkozrací lidé nemají žádný vkus,“ pomyslela si.

Emily zakroutila náramkem na zápěstí. „Slyšela jsem, že jsi šla do opatství Grace, abys vyprosila tenhle talisman pro štěstí,“ řekla. „Ty na něm tak visíš, viď?“ Pokrytectví jejích slov bylo téměř směšné.

„Vrať ho,“ řekla Sophia hlasem jako led.

Emiliny oči sklouzly k bodu za Sophií a na rtech se jí objevil potměšilý úsměv. Ztišila hlas. „Když ho tak moc chceš, proč si pro něj nepřijdeš?“

Sophia se nezastavila, aby přemýšlela. Popadla Emilyino zápěstí a strhla náramek.

V okamžiku, kdy byl dole, se Emilyino chování zcela změnilo. „Sophie, co to děláš?“ vykřikla, její hlas byl náhle hlasitý a panický. „Lucas mi ho dal.“

Než se Sophia stačila vůbec otočit, mocná ruka ji popadla za límec a smýkla s ní dozadu.

Látka se jí ostře zařízla do hrdla a kradla jí dech.

Když klopýtala, aby znovu získala rovnováhu, vzhlédla a uviděla Lucase.

Už držel Emily v náručí. „Emily, jsi v pořádku?“ zeptal se hlasem plným starostí.

Emily zabořila tvář do jeho hrudi. „Jsem v pořádku,“ zašeptala, oči se jí leskly nevylitými slzami. „Prosím, nezlob se na Sophii. Ona to tak nemyslela.“

Lucasovi ztvrdla čelist, na spánku mu viditelně tepala žíla. Zhluboka se nadechl a upřel na Sophii ledový pohled. „Omluv se Emily.“