Sophiiných rtů se dotkl hořký úsměv. Namlouvala si, že je vůči Lucasovu chladu necitlivá. Ale jeho příkaz jí přesto prohnal hrudí čerstvou, ostrou bolest.

Věděla, že nemá smysl hádat se s mužem, který si už vybral stranu té druhé ženy.

„Neomluvím se,“ řekla Sophia a pevně sevřela náramek v pěsti. „Za co?“

Emily vzhlédla k Lucasovi s dobře nacvičenou zranitelností. „Dělám tu problémy, Lucasi. Měla bych jít.“

Lucas ji chytil za zápěstí dřív, než stihla udělat druhý krok. „Zůstaneš pěkně tady.“

Jeho pozornost se stočila zpět k Sophii, výraz mu potemněl. „Tak, Sophie, omluv se Emily.“

Místnost se rozmazala, jak se Sophii do očí draly slzy a křivily jeho známou tvář do podoby cizince.

Zvedla mezi ně ten prostý náramek. „Tohle je v první řadě moje věc. Odkdy je zločin vzít si zpátky to, co bylo ukradeno?“

„Tvoje věc? Odkdy máš něco svého?“ Lucasovy rty se zkroutily v úšklebku. „Zaplatil jsem každičký kousek oblečení, co máš na sobě.“

Ta slova zasáhla Sophii jako fyzická rána a vynutila si z jejích rtů trpký smích.

Moc dobře věděl, že si na živobytí vydělává sama, přesto využil každé příležitosti, aby ji ponížil.

„Tento náramek pochází z opatství Grace,“ oponovala, hlas se jí třásl. „Ty jsi za něj nezaplatil ani cent.“

Lucasovy oči klesly k obyčejným korálkům v její dlani. „Myslíš, že mi záleží na nějakém laciném náramku?“ odfrkl si.

Po Sophiině tváři začaly bez varování stékat horké slzy. Setřela si je a složila tichou přísahu – tohle bude naposledy, co ji takhle ponížil.

„Fajn!“ Jedním prudkým pohybem přetrhla šňůrku náramku a poslala korálky poskakovat po podlaze.

Lucas sledoval, jak se rozsypané korálky zastavují, ruka se mu podél těla svírala v pěst, až mu zbělely klouby.

Věděl, jak moc pro ni ten náramek znamená, ale v okamžiku, kdy ho Emily chtěla, neváhal jí ho vzít a dát jí ho.

Lucasova hlava vystřelila vzhůru, oči mu plály. „Sophie!“

„Chci rozvod,“ řekla Sophia hlasem děsivě klidným. Když otevřela dlaň, poslední korálek z náramku s cinknutím dopadl na podlahu mezi ně. „Prostě to skončeme.“

Ten zvuk byl malý, ale v napjatém tichu byl ohlušující, Lucasovi zněl v hlavě.

Vydal krátký smích, pohled upřený na ni. „Myslíš, že výhružka zabere? Už bys měla mít víc rozumu.“

„Tohle musí být trik,“ pomyslel si. „Miluje mě příliš na to, aby to dotáhla do konce. Od začátku přijala svou roli náhradnice za Emily a ani jednou se nepokusila odejít.

Nikdy by neměla sílu ode mě odejít.“

„Běž nám udělat něco k jídlu a můžeme zapomenout, že se tohle někdy stalo.“ Lucas si byl jistý, že hodil Sophii záchranné lano. Čekal a plně očekával, že ji zaplaví úleva a ona poslušně odběhne do kuchyně.

Byl pryč na služební cestě a dny plné neznámého těžkého jídla mu rozhodily žaludek.

To, po čem toužil, byla Sophiina kuchyně – jednoduché, vydatné jídlo, které chutnalo jako domov. Byla to chuť, kterou nikde jinde nenašel.

„Vyliž si,“ odsekla Sophia. Zvedla kabelku, rty zkřivené do pohrdavého úsměvu, a bez ohlédnutí odešla.

Ten úsměv drásal Lucasovy nervy víc než samotná urážka. Ve své frustraci padl pohledem na šňůru modlitebních korálků ležících rozházených na podlaze a netrpělivě do nich kopl.

„Takže tohle je její hra. Chce mě vyzvat? Rád bych viděl, jak dlouho jí to odhodlání vydrží,“ pomyslel si a zuřil.

*****

Sophia uháněla pryč od sídla Nightfall, telefon jí na sedadle spolujezdce neúnavně vibroval. Na displeji znovu a znovu blikalo Lucasovo jméno, dokud ho konečně nepopadla a jeho číslo nadobro nezablokovala.

Když vzhlédla k silnici, zamrkala, vidění se jí na okamžik rozmazalo. Připravila se na známé pálení slz, ale když se prsty dotkly kůže, byla suchá.

Teprve tehdy si všimla jemného bubnování na přední sklo. Začalo drobně pršet a usadila se na ní tichá melancholie, šedivá jako obloha.

Vepředu narušovala rytmus deště blikající výstražná světla elegantního černého vozu.

Vedle něj stál muž v promočeném obleku, vypadající tak na čtyřicet, a zběsile mával na projíždějící auta.

Téměř bez vědomého myšlení se Sophia přistihla, jak zapíná blinkr a zajíždí ke kraji.

Stáhla okénko, když k ní muž přispěchal. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Je to můj šéf,“ řekl muž hlasem staženým panikou. „Má infarkt. Sanitka uvízla v hromadné nehodě. Prosím, můžete nás odvézt do nemocnice?“

Sophia zaváhala. Pustit si do auta dva cizí muže, zvlášť v tomhle počasí, působilo nebezpečně. Myslí jí probleskly všechny varovné příběhy, které kdy slyšela.

Když muž viděl její váhání, naléhavě dodal: „Slibuji, že nejsme nebezpeční. Můj šéf je—“

Ale Sophia už se hýbala, vypnula motor a vystoupila do lijáku. „Prostě ho dostaňte do mého auta, hned,“ zavolala, když spěchala k jejich vozidlu.

Jak se blížila, poznala charakteristický znak černého Maybachu.

Společnými silami opatrně přemístili staršího muže z luxusního sedanu do Sophiina skromnějšího auta.

Rty starého muže byly zbarvené do modra a každý trhavý dech vypadal jako boj, jasné známky jeho kritického stavu.

Sophia sklouzla za volant, nastartovala a vyjela zpět na silnici, prodírajíc se závoji deště.

Na zadním sedadle byl muž středního věku jako smršť aktivity na telefonu, koordinoval s nemocnicí a informoval rodinu.

Za okny se zdálo, že bouře zesiluje, jako by se snažila vyrovnat naléhavosti uvnitř vozu.

Poté, co se ujistil, že je vše připraveno, se muž obrátil k Sophii s upřímnou vděčností. „Jste jediná, kdo v tomhle lijáku zastavil. Nemůžeme vám dost poděkovat.“

Sophiiných rtů se dotkl hřejivý úsměv. „Některé věci se prostě mají stát.“

*****

O patnáct minut později dorazili ke vchodu do nemocnice, kde už stál připravený lékařský personál.

Tým rychle přemístil staršího muže na nosítka a spěchal s ním dovnitř na pohotovost.

Právě když se Sophia chystala odjet, zahlédla na zadním sedadle osamocenou koženou botu – tu, kterou měl na sobě starší muž.

Po chvilce váhání řádně zaparkovala a odnesla botu na recepci, kde ji nahlásila jako ztrátu.

Sophia se právě otáčela k odchodu, když z hlavního vchodu nemocnice vyšla skupina lidí.

V čele skupiny šel muž, jehož výška a držení těla vyžadovaly pozornost. Upřel na ni svůj ostrý pohled a intenzita v jeho očích byla tak velitelská, že to působilo jako fyzický tlak.

„To mračení znamená potíže,“ pomyslela si Sophia. Uhnula pohledem a pokračovala v chůzi, prosmýkla se kolem skupiny bez druhého ohlédnutí.

Teprve když byla zpátky na sedadle řidiče, ucítila chlad mokrého oblečení lepícího se na kůži.

Když si sušila vlasy ručníkem ze zadního sedadla, vyskočilo jí na telefonu upozornění, zatímco otevírala navigaci.

Byl to příspěvek od Emily: [Nic neříká „navždy“ tak jako vejce naměkko udělané s láskou! Mé největší jídlo útěchy.]

Příspěvek obsahoval dvě fotografie – na jedné bylo vejce naměkko se srdíčkem z kečupu a na druhé byla zachycena záda vysokého muže, jak stojí u sporáku se zástěrou uvázanou kolem pasu.

Sophia se neubránila srovnání. Když byla s Lucasem, choval se, jako by i nalití sklenice vody pro ni bylo významným ústupkem. Uvařit jídlo bylo naprosto vyloučené.

Skutečnost, že nyní vařil pro Emily, vypovídala mnohé o tom, kde leží jeho skutečné city.

Zavřela stránku, zadala adresu svého bytu do navigace a vyjela z parkoviště.

Zatímco sledovala hustý déšť venku, v mysli se jí vykrystalizovala jediná rozhodující myšlenka – tohle manželství skončilo.